Mozaika – David Fray (2017)

Jak se cítíte v české metropoli?

V Praze hraji poprvé, ale už dříve jsem tady několikrát byl, ale jenom jako návštěvník, jako turista.  Tedy, město už znám, vím, jak je krásné, takže nejsem překvapený jeho úžasnou architekturou, jeho atmosférou. A to je opravdu něco speciálního. Když jsem u vás byl vůbec poprvé, bylo to ještě před Sametovou revolucí, byl jsem sice hodně malý, ale myslím, že mohu srovnávat. Tehdy to bylo ještě Československo, teď už je to Česká republika. Je to pro mne ale jiné zejména v tom, že teď poprvé vystupuji před publikem.

Máte mimochodem české kořeny. Z jedné čtvrtiny jste Čech.

Je to opravdu tak, jak říkáte. Moje babička, matka mojí maminky byla Češka, nebo přesněji řečeno Moravanka, která pracovala na československé ambasádě v Paříži. Poté žila v tehdejším Gottwaldově. Proto jsem odmalička pravidelně navštěvoval Československo… Prázdniny jsem pravidelně trávil v Luhačovicích nebo v dnešním Zlíně, odkud část naší rodiny pochází. A velmi rád na tu dobu vzpomínám. Znám také několik českých slov, ale neumím tak dobře česky jako třeba moje matka, která je poloviční Češka.

Řekněte posluchačům Mozaiky něco česky…

Umím říct „dobrý den“ nebo „děkuji mockrát“. Vím, co znamená „na shledanou“, a podobné věci…. Vzpomínám si trochu i na říkanky nebo na drobné pohádky, které mi v češtině vyprávěla babička… Jsou to sice už velmi vzdálené vzpomínky, ale jsem k nim stále připoután…

Jaký máte vlastně vztah k české hudbě? Máte nějaké oblíbené české skladatele?

Řekněme, že český skladatel, kterého znám nejlépe, je Janáček. Hrál jsem například jeho Sonátu pro klavír es moll 1. X. 1905, což je dílo, které mám opravdu moc rád. A v budoucnu bych se k němu v rámci programu svých recitálů určitě rád vrátil, velmi mne zasáhlo. Znám samozřejmě i Dvořáka nebo Martinů, ale u Janáčka je to jiné, ten mne zkrátka zvláštním způsobem oslovuje. Myslím si, že je to skladatel, a podotýkám, že je to v dějinách hudby spíše vzácností, který si našel svůj vlastní styl. A tím pádem není srovnatelný s žádným jiným skladatelem, jeho hudební jazyk je velmi osobitý a to samo o sobě je pro umělce jako takové velké vítězství. A to je samozřejmě případ Janáčka.

Je pro vás technicky náročný?

Ano a to velice, není to zkrátka běžný klavírní repertoár. V tom Janáčkově hudebním jazyce je něco místy až drsného, jakoby vyostřeného… Třeba samotná sonáta byla napsána na základě tragické události – zabití člověka při manifestaci. A v té hudbě se to odráží… Dá se říct, že Janáček má v sobě pokaždé něco do jisté míry frustrujícího, něco, co není sofistikované ani vykalkulované, zkrátka něco, co jde na dřeň, co je zemité. Něco, co je opravdové, upřímné… ale co je i do jisté míry divoké. A to se mi na Janáčkovi opravdu moc líbí.

Jak vnímáte osobnost Rudolfa Firkušného, po kterém se jmenuje festival, na němž v těchto dnech hrajete?

Rudolf Firkušný je umělec, kterého jsem znal – i když ne osobně – ještě před tím, než jsem byl pozván na tento festival. V každém případě jsem ho vnímal jako umělce, který je mi blízký – natočil totiž kompletní Janáčkovo klavírní dílo u vydavatelství Deutsche Grammophon a já jsem tyto nahrávky už odmalička znal. V západním světě je navíc jeho interpretace velmi ceněna… Seznámil jsem se také s řadou dokumentů, které se týkají jeho osoby, i s dalšími nahrávkami – a to nejen s českým repertoárem. Pamatuji si také na jeden videozáznam, na kterém hraje klavírní koncert Antonína Dvořáka. Osobně si myslím, že to byl jeden z mimořádných umělců a můžeme jen litovat, že už není mezi námi. Protože právě hudebníci, jako byl on, jsou výjimečnými reprezentanty své doby – představovali určitou kulturu, určitou eleganci, měli vlastní vizi a etiku, která jejich profesí prostupovala. Určitě se nemohu pasovat na někoho, kdo by mohl kritizovat všechny umělce dnešní doby, ale v porovnání s minulostí – dříve tam bylo něco, co dnes už vlastně moc není. A tento dojem mám právě díky Rudolfu Firkušnému – on do hry vtiskl svou osobnost, a i když jsem ho bohužel neměl šanci poznat, myslím si, že to musel být velmi noblesní člověk, protože na těch nahrávkách je to znát. Rudolf Firkušný je pro mne symbolem doby, kdy se hudba dělala poctivě. A proto si myslím, že je pěkný nápad, že se po něm jmenuje tento festival.

Festival pokračuje ve Dvořákově síni pražského Rudolfina už zítra recitálem Tomáše Víška, začátek je v 19:30.