Tři roky s kocourem (2017)

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2017

Rozhovor připravila Alena Blažejovská.

Hovoří fejetonista a prozaik Petr Šotnar.

Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra 2. 12. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h).

Lit.: Blažejovská, Alena: Tři roky s kocourem: kniha o školníkovi Jindřichovi a kocourovi Béďovi. In web ČRo Brno, 1. 12. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Fejetonista a prozaik Petr Šotnar vydal knížku Tři roky s kocourem. Poslechněte si rozhovor, který s ním natočila Alena Blažejovská.

Petra Šotnara znají posluchači Zelného rynku jako fejetonistu, který se zabývá kulturními a společensko-politickými tématy. Kromě toho píše do časopisů Host, Weles, Rozrazil. Před třemi lety začal psát povídky o kočkách, neboť se mu naskytla příležitost publikovat je v časopisech pro chovatele koček.

„To téma souvisí s tím, jakým způsobem žiju,“ vysvětluje autor. „Žijeme na venkově a máme dům plný koček.“ Jako devítiletý kluk si přál pejska, ale vzpomíná: „maminka přinesla jednoho dne domů kocourka. Žil potom s námi asi čtyři roky a já jsem si ho velice oblíbil.“

Když pak v roce 1999 Petr Šotnar s manželkou diskutoval, zda je pro chov doma vhodnější kočka, nebo pes, dopadlo to tak, že manželka konstatovala: „Ty jsi mě přesvědčil, že chovat kočky je lepší, tak já to chci vyzkoušet.“ Rodina si tedy pořídila kočku, po čase druhou – a nakonec si založili chovnou stanici. „To všechno mě velmi inspiruje,“ říká autor, „i Hašek psal povídky do Světa zvířat, tak snad není velké faux pax psát povídky o kočkách.“

Pokud jde o charakteristiku žánru těchto textů – některé mají blíž k povídce, některé k fejetonu. Jsou to krátké příběhy, které lze označit i jako arabesky nebo črty. „Arabesky psal Neruda, to se mi líbí, ale na záložku knížky jsem to slovo nepoužil, přišlo mi už trošku archaické,“ svěřuje se Šotnar.

Kniha Tři roky s kocourem má dva odlišné oddíly. „Druhá část knížky, to jsou spíš fejetony nebo eseje. Jsou to úvahy inspirované kočkami, které vznikaly tím, že jsem kočky pozoroval a viděl jsem, že jsou trochu jako lidé, mají různé povahy… Psal jsem o kočkách, ale mnohdy jsem měl na mysli svět lidí,“ přiznává Šotnar.

Oproti tomu první část knížky, rozsáhlejší, je sérií příběhů školníka Jindřicha. „Nalezl malého kocourka a pojmenoval ho Béďa, protože mu připomněl Méďu Béďu, a prožívají spolu různá dobrodružství. Pro mě je školník Jindřich archetypem člověka, který žije víceméně sám, okolní svět na něj útočí – protože současný svět je velice agresivní, neustále na nás útočí reklama a nějací lidé nás otravují – a on se snaží tomu čelit a brání se. Někdy mu kocour pomůže se z těch situací dostat, jindy se do úzkých dostane kocourek a školník zase pomůže kocourkovi.“

Petr Šotnar popisuje situace s kočkami, ale jejich prostřednictvím zrcadlí společensko-politické problémy. Do textů se tak dostává kritika politické reprezentace nebo například vedení školy. „Takhle jsem to mínil a souvisí to s tím, že spousta věcí nefunguje tak, jak by měla,“ vysvětluje autor. „Nenechává mě lhostejným, kam se naše společnost ubírá, dost mě to trápí – a nenacházím jinou možnost, jak tomu čelit nebo jak na to reagovat, než psát povídky nebo fejetony.“

Ačkoliv si Petr Šotnar zvolil jako prostředek kritiky či nápravy společnosti literaturu, sám má technické vzdělání. „Vystudoval jsem střední strojní průmyslovku a potom VUT v Brně, ale k mým velkým vzorům – doufám, že to nebude znít neskromně – patří třeba Leonardo da Vinci. Ten se zabýval uměním, ale i vynalézáním a inovacemi technických záležitostí. Vždycky jsem se snažil vést svůj život tak, abych technické povolání vyvažoval zájmem o kulturní záležitosti.“

Od sedmnácti let proto Petr Šotnar píše – zpočátku básně, později i rozsáhlejší texty jako povídky a fejetony. Přivedl ho k tomu jeho třídní profesor, jímž byl František Brüstl – fejetonista a scenárista, který spolupracoval s Divadlem Husa na provázku.

Radiodokument