Dopis nejstaršímu předkovi (2017)

Milý Bartoloměji,

dali mi ten papír s rodinným rodokmenem, tak jsem si to studoval. Inu, co k tomu mám říct? Vidíš tam ve stromě svoje vzdálené příbuzné, sotva jsi je v životě zahlédl, pak tvoje blízká rodina, samozřejmě, to víš, znáš, pamatuješ si prarodiče a pak už nic. Je to pěkné, zajímavé, ale zajímavé asi jako mucha v polévce.

Obraz to nedává dohromady žádný, je to jen seznam běžných českých jmen, nikdo z nich se ničím neproslavil, nikdo nevlastnil ani lesy, ani hrad, akorát tady byli dřív, než já. Neumím si moc představit jejich životy, jejich radosti a strasti, ani to, jak skončili.

Zaujal jsi mne jen ty, milý Bartoloměji, byl jsi napsaný pěkně vlevo nahoře a dál už byli jenom lvi a nic. Jmenoval ses Bartoloměj Planeta, nejstarší můj známý předek. Žádného Planetu neznám, vypadalo to jako vtip, ale internet mi vyplivl, že tohle jméno v naší otčině i dnes nosí asi stovka lidí.

Byl jsi tu, odhaduju, tak před dvě stě lety, spíš mnohem dávněji. Kolik je to generací? Deset, patnáct, víc? Nevím. Přesto by mne strašně zajímalo, kým jsi byl, jak jsi žil, jestli jsi byl šťastný, jaké byly tvoje naděje, radosti i obavy. Nejvíc by mne zajímalo, co tak můžeme mít společného.

Byl jsi přece jen můj skutečný předek, můj praotec, člověk s tělem a duší, možná jsi věřil, že je nesmrtelná. Nechci probírat, že máme jako každej homo sedm dírek do těla a potřebujeme jíst a pít. Zajímají mne jemnější věci, týden jsem o nich dumal, číhal na ty chvíle, které jsme mohli vnímat podobně, ale bylo jich zoufale málo.

Zapálil jsem sirkou svíčku, rozžehl jsem světlo ve tmě. Takový jemný, prastarý okamžik, přišlo mi, že tohle může být ono. Viděl jsem Měsíc, tak velký a tak blízko nad obzorem, žasl jsem nad tím bledým kamenem, který co trvá Země, hlídá spánek dobrých i zlých.

Ale pak jsem si říkal, že jsi zřejmě neměl čas na sentiment. Prostě jsi potřeboval zatopit v peci a nějaký Měsíc? Byl pro Tebe samozřejmý jako jaro, léto, podzim a zima. Věděl jsi jistě, tak jako já, že jako člověk nemáš všechno ve své moci. Ale to je dost málo na to, abych si nějak srozumitelně představil Tvůj život. A vylíčil Ti ten svůj. V tom to Bartoloměji všecko škaredě skřípe.

Teď, co Ti píšu, sedím u počítače a poslouchám rádio, o nohy se mi otírá kocour, dal jsem si na snídani vločky s mlékem, ale jsem v koncích, když Ti mám vysvětlit, co je počítač a internet, kde jsem vzal mléko, když nemám krávu, zato mám kočku, která vůbec nechodí ven.

Nevysvětlím Ti, jak mi sem vzduchem připlouvá tichá hudba. Sám to totiž nevím přesně. A teď už mne napadají jen samé hlouposti. Asi jsi nikdy nespatřil nemravný obrázek, ale zato jsi viděl pářit se ovce, kozy a jinou zvířenu, to já znám víceméně z televize.

Já mám, jak se říká, rád přírodu, ale lišky potkávám leda rozmašírovaný na dálnici, pěknýho mloka jsem našel jen jednou, a jedinkrát jsem jako kluk vylovil z potoka raka, neměl chudák jedno klepeto, dodnes si pamatuju na tu lítost. Vrabci zmizeli z kaluží, sám nevím přesně kam, prostě už tu nejsou.

Do čeho jsi Ty přišel na svět, v tom jsi taky zemřel. To se o mně říct nedá, všechno je teď každých dvacet let jinak, narodil jsem se v pořádcích, které měly trvat na věčné časy, ale jednou na podzim se rozpadly na kusy a nezbylo z nich nic.

Za poslední staletí se na světě vůbec staly podivné věci, hora víry by Ti nestačila na to, abys tomu uvěřil. Lidem už tady nešéfuje Pán a Bůh, ale my sami, rovní, volní a bratrští. Neví se furt proč, ale všechno prý povstalo z nějakého Třesku, kdybys viděl obrázky toho, co je za mraky, tak neuvěříš. Vystřelují tam a zanikají Slunce a planety, do takových prstenců se to tam skládá, vypadá to, jako by se na nás velkým okem kdosi díval.

Ty ses asi bál Boha, který dopustí nemoci a krupobití, ale Tvůj Hospodin, který hřímal z Hory nebo šeptal z hořícího keře, byl v podstatě kamarád. Něco nad námi je, netečné boží oko, ale ani nemrkne a k ničemu se nevyjadřuje. Vyteklo tu za sto let strašně krve, Bartoloměji, proti tomu byly války s Turkem jenom šarvátky.

Teď se nám zrovna daří dobře, aspoň tady u nás, ale lidi pořád nejsou spokojení. Každý je sám sobě Hospodinem, ale když si to namíří přes les, je na tom jako za Tvých časů. Bojí se, že ho chytne nějaký hejkal a začne jím třást. Nikdo nevěří, že má život aspoň trochu ve svých rukou. Když se někdy vrátím do města, kde jsem se kdysi narodil, jdu s otcem, takzvaným tatou, na mši do světlého, hranatého kostela s ústředním topením. Všiml jsem si, že po přímluvách už se nějaký čas neříká „Prosíme Tě, vyslyš nás!“, ale „Pane smiluj se!“. To je povedené, to chápu. Kdyby se vynechalo to prosím, zbylo by jen naléhaní, skoro příkaz: Vyslyš nás!

Ty jsi sadil a sklízel vydaný na milost a nemilost vyšším silám, a přece jsi žil. My si o životě čteme a díváme se na něj v televizi. Pane, smiluj se!

Ty, Bartoloměji, uměl jsi vlastně číst? Nebo se jen s bídou podepsat? Určitě jsme se v kostele modlili stejný Otčenáš, ale za Tebe ho nejspíš latinsky odříkal páter. Prošly teď Vánoce, hádám, jestli jsi třeba taky nezdobil stromeček a nestavěl jesličky, ale to těžko, tohle všechno přišlo teprve nedávno, Ty jsi v tom „betlémě“ tak trochu žil, možná víc hladový než sytý.

Poznal jsi v životě lásku? Já ano. Vracel ses odněkud mrazem a sněhem a těšil se dom, do tepla, na své blízké? Věřím tomu. Před svátky jsem postál na ulici se sousedem, ušli jsme spolu kus cesty a pak dali řeč, tyhle chvíle znáš určitě, probrali jsme všechno možné a skončili u jakési šmodrchanice s okolními pozemky. Ten Jiří nakonec opsal rukou kruh nad celou ulicí, obřadně, jako nějaký prorok a řekl: Hele, když to tak vezmeš, plac má vždycky větší váhu než barák, ten tady nemusí stát navěky!“.

To ti ve mně, Bartoloměji hrklo. Jak, nemusí stát na věky? Ty domy jsou tady desítky let, a když už se jednou postavily, tak tady snad budou, ne?“. Neřekl jsem nahlas nic, ale když jsem před vchodem hledal klíče, musel jsem se smát. „Jak jsi starej, tak seš blbej, jako kdyby ses dozvěděl nějakou novinu!“

Zase jsem pomyslel na Tebe, Bartoloměji, jestli jsi vůbec používal klíče. A taky jsem Ti chtěl říct, že pro Tebe jednu novinku mám. Zjistil jsem totiž, že Planeta pochází z řeckého planétés, tedy „tulák“. To je pěkné, že? Zvedl jsem oči, u souseda doma se rozsvítilo. Nad střechami visel bledý Měsíc. Zdálo se mi, že na mě tím svým prázdným zrakem mrká a mumlá něco jako: „Ach, vy tuláci vystrašení, viděl jsem vás už tolik přijít a odejít, ale stejně vám pořád strašně závidím!“

Buď Ti věčná čest a sláva, milý předku Bartoloměji!

Tvůj Martin