Smutek z Polska a Maďarska (2016)

Přidal: Premek |

Leden 8, 2018

Luboš Palata. Komentář. V Maďarsku jde o postupnou demontáž svobody.

Natočeno 2016. Premiéra 30. 12. 2016 v rámci pořadu Názory a argumenty (ČRo Plus, 18:33 h). K poslechu zde.

Lit.: Palata, Luboš: Luboš Palata: Smutek z Polska a Maďarska. In web ČRo Plus, 30. 12. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Je to pro mě hrozně smutné říkat něco takového, je to skoro, jako kdyby váš syn začal krást, nebo jako kdyby si vaše dcera začala přivydělávat jako placená společnice.

Mám totiž Polsko a Maďarsko opravdu rád a za 25 let, kdy o nich píšu, se pro mě staly něčím jako druhým domovem. V letech, kdy se to ještě nenosilo a byl jsem spíše vysmíván jako snílek, jsem stále a stále dokola psal, že ten Visegrád, spolupráce Čechů, Slováků, Maďarů a Poláků je něco báječného, něco, co jsme tu po staletí neměli a čeho bychom si měli vážit a pěstovat to.

Dnes se Visegrádem ohání kde kdo, dokonce i lidé, kteří v Polsku a Maďarsku nikdy v životě nebyli a ani je to tam neláká a o dějinách ani přítomnosti těchto států nevědí nic a ani vědět nechtějí. Stačí jim, že nás s Poláky a Maďary spojil náš výrazně převažující a iracionální odpor k uprchlíkům, naše nechuť pomáhat, neochota pochopit, co se to tam daleko v Sýrii vlastně děje.

Naše společná snaha nepálit si prsty, když – jak jsme tiše doufali, tito lidé s námi stejně žít nechtějí a míří do nejen bohatšího, ale také humánněji se chovajícího Německa a Rakouska. Toto nové, s étosem boje proti totalitě a za lidská práva těžko slučitelné sobecké visegrádské bratrství jsem nesdílel a sdílet nechci, protože v nás, Polácích, Češích, Slovácích a Maďarech, probouzí to horší, co v nás je.

V Maďarsku a v posledním roce především v Polsku se děje ruku v ruce s touto vlnou sobectví i ještě něco daleko horšího. Je to v Maďarsku postupná a v Polsku bleskurychlá demontáž svobody, skutečné demokracie a vlády práva, o svobodě sdělovacích prostředků a nezávislých veřejnoprávních médií nemluvě.

Polsko a Maďarsko míří k autoritářským režimům, v nichž přestávají být možné férové volby, v nichž jsou opoziční demonstrace označovány lidmi jako polský vůdce Jaroslaw Kaczynski za pokusy o puč. V nichž nejde o společný osud země a respektování práv všech občanů, ale jen o moc, o pokud možno ničím neomezovanou vládu těch, kteří se k moci dostali.

Jděme sami příkladem

To, co je na tom nejsmutnější, je fakt, že o svobodu a demokracii nepřipravují Polsko a Maďarsko žádní bývalí komunisté, ale lidé, kteří komunismus pomáhali před 25 lety svrhnout, což platí jako o Viktoru Orbánovi, tak o Jaroslawu Kaczynském.

V Polsku navíc v Kaczynského snahách pomáhá i část katolické církve, té církve, která byla za doby komunismu morálním majákem a zdrojem naděje pro miliony Poláků, církve Jana Pavla II., který se musí při pohledu na dnešní dění ve své vlasti v hrobě obracet.

Je mi z dnešního Polska a Maďarska smutno. Ale už nelze mlčet, nelze se tvářit, že se v těchto zemích nic špatného neděje. Protože mlčením zrazujeme ty Poláky a Maďary, kteří stále ještě ve svobodu a demokracii věří, kteří stále ještě nevzdali svůj boj o návrat k normálním poměrům, kteří doufají, že my Češi a Slováci je v tom nenecháme stejně, jako jsme je v tom nechali v roce letech 1956, nebo 1981, kdy byli jejich snahy o změnu totalitních režimů krvavě potlačovány.

Nebojme se proto říkat nahlas, že s tím, co se nyní děje v Polsku a Maďarsku nesouhlasíme. Nebojme se podat ruku těm, kteří se tomu staví na odpor. A především jděme sami příkladem, jak se nenechat o svoji svobodu a skutečnou demokracii připravit. A volme obezřetně a opravdu jen ty, kteří nás o naši svobodu nepřipraví.

Autor je redaktorem MF DNES

Eseje, fejetony, přednášky