Gentleman v Moskvě (2018)

Studoval JAMU v Brně, tři sezony působil v angažmá v Divadle bratří Mrštíků, potom strávil 11 sezon v Národním divadle Brno a následovalo období na volné noze. V letech 2005–2016 byl členem souboru Národního divadla v Praze, od roku 2015 je členem Divadla na Vinohradech. Jednou byl nominován na Cenu Thálie, dvakrát na Cenu Alfréda Radoka a třikrát na Českého lva. Hostuje v divadlech v Karlových Varech, Příbrami, Kladně, Šumperku, Olomouci, dále v brněnském Divadle U stolu a v Národním divadle Brno, v Praze pak v Divadle Na Prádle, v Dejvickém divadle a v Divadle Na zábradlí. Se svojí manželkou Antonií Talackovou účinkují v zájezdovém představení Jenom život. Filmoví diváci jej znají např. ze snímků Výlet, Sluneční stát, Hezké chvilky bez záruky, Muži v říji, Největší z Čechů, Hořící keř, Fair Play a dalších. Zahrál si též v množství televizních inscenací i seriálů: Četnické humoresky, Detektiv Martin Tomsa, Zdivočelá země, Krev zmizelého, Strážce duší, Hraběnky, Pojišťovna štěstí, Horákovi, Případy 1. oddělení, Život a doba soudce A. K., První republika… Vedle herectví se věnuje i dabingu.

Lit.: Hladík, Ivan D.: Gentleman v Moskvě je výjimečným lidským příběhem i v audioknižní verzi. In web Blesk, 2. 8. 2018 (recenze + ukázka k poslechu). – Cit.:  Je to historické, je to ruské, je to politické… A přesto je Gentleman v Moskvě knihou, která okouzlí, pohladí i potěší tím nejlidštějším způsobem.

Za dveřmi hotelu Metropol leží Divadelní náměstí a s ním zbytek Moskvy i bouřlivá krajina Ruska dvacátého století. Románový epos cenami ověnčeného spisovatele Amora Towlese začíná roku 1922 po konci občanské války, avšak namísto zledovatělých cest a zasněžených dač nás autor zavádí do haly luxusního moskevského hotelu Metropol, jenž je se svými zvyklostmi, každodenní rutinou a různorodým personálem světem sám o sobě.

Hlavní hrdina románu, hrabě Alexandr Iljič Rostov, člen Klubu žokejů a Mistr honu, je jako „nenapravitelný aristokrat“ odsouzen bolševickým tribunálem k doživotnímu vězení ve zmíněném hotelu. Rostov, uhlazený vzdělanec s důvtipem na rozdávání, jenž v životě neodpracoval jediný den, je nucen žít v malé podkrovní komůrce, zatímco venku se odehrávají nejbouřlivější události ruské historie. Avšak hrabě je rozeným optimistou; v souladu s životní filozofií svého kmotra velkovévody – totiž že pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním – se rozhodne nezahořknout a postavit se osudu čelem.

Hned po synopsi k příběhu je třeba prohlásit, že na českém trhu už dlouho nebyl titul tak okouzlující, tak prostý a lidský, tak skvěle čtivý i poslechově strhující. Možná je to tím, že není vyprávěn těžkopádně a zachmuřeně ruským autorem, ale americkým spisovatelem Amorem Towlesem (54), původem z Bostonu. Audioknižním kvalitám pak vévodí hlas Igora Bareše (52), který je (naštěstí pro posluchače) synonymem pro kvalitně načtenou knihu. Jeho dramatický, lehce ošlehaný hlas připomíná někdy déšť stékající po hrubé střeše severských domů, jindy zní, jako když kašmírová šála sklouzává z ramen prvorepublikového elegána…

Vždy s důrazem ve správném okamžiku, s naléhavostí v rozhodující chvíli nebo klidem v místě, kde posluchač skoro nedýchá, tak pracuje Bareš s barvou hlasu, jíž nás baví poslouchat. Za režisérským pultem tentokrát Bareše vedl olomoucký rodák Michal Bureš (42), absolvent brněnské JAMU, kde vystudoval rozhlasovou a televizní specializaci v ateliéru prof. Antonína Přidala. Jeho práci ocenili posluchači i porota například u titulu Muž jménem Ove spisovatele Fredrika Backmana, který získal ocenění Audiokniha roku 2014. Díky těmto mužům hrabě Alexandr Iljič Rostov ožívá do reálných rozměrů, stává se blízkým přítelem, kterého posluchači rádi poznají.

Lit.: anonym: Osobní citová investice. Čím interpreta Igora Bareše oslovil román GENTLEMAN V MOSKVĚ, o čem audiokniha vypráví a jaký je její hlavní hrdina? In web OneHotBook,  22. 8. 2018 (rozhovor). – Cit.:

Jak se vám román Amora Towlese líbil?

Kromě příběhů, které mají filozofický podtext, jako Chatrč nebo Poslední Laponec, jsem pro vydavatelství OneHotBook natáčel hlavně severské detektivky. Tohle je ale nezařaditelný román. Je to pohled šlechtice na události, jež proměnily Rusko v Sovětský svaz, který situaci, do níž se dostal, hodnotí s mírným nadhledem a dění komentuje s jistou dávkou ironie. Současně má ten text v sobě nostalgický nádech, dokáže přenést do minulosti, protože hlavní postava, hrabě Rostov, často vzpomíná na dobu uplynulou tak konkrétně, že to i mně jako interpretovi připomnělo něco osobního.

Čím vám byla blízká hlavní postava?

Hraběti se v životě přihodí zásadní změna, kdy ho nová moc zavře do domácího vězení v hotelu, s čímž se vyrovnává způsobem, který je vlastní lidem velkého ducha – s grácií, s humorem –, ale to neznamená, že ho to nijak nezasáhne. Je to postava, kterou jen tak nepotkáte, právě kvůli tomu obrovskému rozměru lidství, který se dá možná všeobecně přisoudit aristokracii nebo lidem výše postaveným, což tak tenkrát bezesporu bylo. Ruský mužik patrně nevěděl nic o umění nebo o Francii, to byla výsada vyšších vrstev. Vzdělání se na lidech zkrátka podepisuje. Kdybych se dokázal chovat jako on, byl bych na sebe asi pyšnější, než je na sebe on sám.

V příběhu je spousta vyloženě gurmánských pasáží…

Tohle téma je v románu mírně koloraturní. Hned v první části se dozvíme, že hrabě rozumí jídlu, vínům, stolování, že se vyzná v hudbě, v literatuře, ovládá jazyky… Tyhle exkurzy v textu fungují jako zlehčující momenty, jako protipól toho, co představuje režim a co přijde, když se Rostova něco osobně dotkne. Předzvěst toho, jak román dopadne, je naznačena už na začátku. Takže s napětím sledujeme cestu k finále, které trochu tušíme.

Byla nějaká část, která vás obzvlášť bavila?

Když se hrabě v rámci svého domácího vězení skamarádí s údržbářem hotelu. Tihle dva se poprvé potkají na střeše hotelu, díky šálku kávy a medu začnou vzpomínat na Nižnij Novgorod a místa, kde vyrůstali. V této části jsem byl sám dojat, takže věřím, že to bude stejně působit i na posluchače. To jsou ty návraty do vzpomínek na mládí, kdy se všechno zdálo krásné a veliké, celý život byl před námi. Ale právě změna, která v Rusku nastala, ukázala, že život je boj až do konce a že si nemůžeme myslet, že takhle krásné to bude pořád.

Když vámi text doslova „projde“, vnímáte ho jinak?

Když čtete něco nahlas, tak to musíte přečíst správně – se správnými důrazy, samozřejmě artikulací, ale to je asi záležitost všech interpretů audioknih, že výsledek nesmí být formální, že do toho musíme vnést svoji osobní citovou investici. Také proto se doma nijak zvlášť nepřipravuju. Málokdo mi to věří, ale je to jeden z možných způsobů. Každý máme svoji metodu, jak s textem pracovat nejlépe. Ta moje je pro mě nejlepší, protože když úplně přesně nevím, jak příběh pokračuje dál, a když si ho právě v tu chvíli nad tím textem prožiju, tak se to odrazí v hlase a stejné pocity to vyvolá i u posluchačů. A vždycky je tam se mnou režisér, který má text naprosto v malíčku, takže mě může přesměrovat, kdybych náhodou mířil jinam, než je třeba.

Máte předem připravené, jak budou jednotlivé postavy mluvit?

To zjistíte na prvních deseti stránkách. Tenhle text má výhodu, že v něm zpravidla nemluví čtyři lidi najednou, jsou to většinou dialogy – často je to dialog mezi dospělým mužem a malou holčičkou, kde je to velmi jednoduché. Když spolu mluví dva muži – tak mám nějak uchopeného hraběte a ti ostatní mohou být níž anebo výš. Jde o to, aby byl ten dialog přehledný, aby posluchač věděl, kdo zrovna mluví.

Ani ruská jména nemusíte mít připravená?

S tím nemám problém, hrál jsem Dostojevského, Čechova, Maxima Gorkého… Ty autory znám a jen mě udivuje, že tenhle román napsal Američan. Kontextuálním narážkám také celkem rozumím, nejsou to jenom zmínky, ale i pasáže, které autor rozvádí, takže o ně posluchač nepřijde, ale ani já se s nimi nesetkávám poprvé – znám je od dramaturgů a ze zkušenosti.

Na začátku audioknihy probíhá proces, kde mluví Rostov a jeho žalobci. Natáčeli jste všichni tři spolu?

Natáčel jsem společně s Danielem Bambasem, se kterým má ten dialog největší plochu; Vladislav Beneš pak své repliky natáčel zvlášť. To je jako v dabingu, kde jste u mikrofonu taky sám, a pokud si to přečtete a víte, o čem to je, tak už je věcí režie, aby to do sebe zapadlo.

Co byste vzkázal posluchačům audioknihy?

Myslím si, že by je neměla odradit délka. Sám bych si nedokázal představit, že bych poslouchal šestnáctihodinovou nahrávku, ale když si to posluchači rozparcelují podle sebe, budou mít nádherný zážitek na pokračování. My jsme to natáčeli dvanáct frekvencí, což je asi nejdelší doba, kterou jsem na audioknize strávil. Myslím, že bylo ku prospěchu věci, když jsem přečetl zhruba pětatřicet až čtyřicet stránek za frekvenci. Obzvlášť v tomhle případě jsem nechtěl spěchat, aby to nebylo na úkor kvality, což nechci připustit. Pusťte si kousek, zjistěte, jak autor píše – a pak už se nebudete moct odtrhnout.

Igor Bareš (* 1966)
Studoval JAMU v Brně, tři sezony působil v angažmá v Divadle bratří Mrštíků, potom strávil 11 sezon v Národním divadle Brno a následovalo období na volné noze. V letech 2005–2016 byl členem ansámblu Národního divadla v Praze, od roku 2015 je členem souboru Divadla na Vinohradech. Jednou byl nominován na Cenu Thálie, dvakrát na Cenu Alfréda Radoka a třikrát na Českého lva. Hostuje v mnoha divadlech v Praze i po celé republice. Filmoví diváci ho znají například ze snímků Výlet, Sluneční stát, Muži v říji, Největší z Čechů, Hořící keř, Fair Play a dalších. Zahrál si též v množství televizních inscenací i seriálů: Četnické humoresky, Zdivočelá země, Krev zmizelého, Hraběnky, Pojišťovna štěstí, Horákovi, Případy 1. oddělení, První republika… Vedle herectví se věnuje i dabingu. Dále účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Nemesis (2013), Nebezpečné známosti (2014), Poslední Laponec (2014), Klubíčko veselých pohádek (2015), Chatrč (2015), Oddělení Q 1–6 (2015–2017), Podvolení (2015), Knihy džunglí (2017), Shakespeare (2017), Muž a žena (2018), Stín kapradiny (2018).