Kam kráčí demokracie? (2015)

Přidal: Premek |

Duben 5, 2018

Jaroslav Bican. Komentář.

Natočeno 2015. Premiéra 3. 4. 2015 v rámci pořadu Názory a argumenty (ČRo Plus, 18:33 h.; 3 min).

Lit.: Bican, Jaroslav: Jaroslav Bican: Kam kráčí demokracie? In web ČRo Plus, 3. 4. 2015 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Demokracie, a to nejen ta v České republice, je v pohybu. Politická krajina se mění, některé stálice blednou, odsouvají se do pozadí a na politickém nebi začínají zářit hvězdy nové, ale mění se i pravidla, podle kterých jsou umístěné na obloze.

Název letošního ročníku brněnského česko-německého symposia „Kam kráčí demokracie?“ tomu odpovídá.

Hned několikrát zde zaznělo, že dělení na levici a pravici vystřídalo štěpení politika versus antipolitika. Levice a pravice pak stojí před otázkou, zda vládnout spolu, anebo s novými uskupeními.

V českém prostředí jde hlavně o hnutí ANO Andreje Babiše. Jak se ale mění ona demokracie? Máme se o ni bát? Nastává konec stran, které vycházejí z politických ideologií? Přichází čas politiků manažerů a různých aktivistů typu Matěje Hollana a lokálních uskupení, jako je Žít Brno?

V první řadě se jedná o příležitost, aby tradiční politické strany obhájily politiku založenou na střetu ideologicky zakotvených programů.

Zlí jazykové říkají, že to ve skutečnosti s těmi ideologiemi a programy není nijak slavné. Reálná politika stran se jim vzdálila a programová debata se zanedbává, takže je co dohánět. To ale není všechno.

Jacques Rupnik na konferenci zmínil, že transformací populistických hnutí může vzniknout nějaká nová kvalita. Nemohlo by ale k něčemu podobnému dojít také u klasických politických stran?

Proč by se pod tlakem těchto hnutí musely strany zuby nehty držet jenom toho, co dělaly doposud, a maximálně trochu oprášit svůj program, aby se jim lépe vymezovalo vůči novým subjektům? Není důvod, proč by také ony nemohly vyzkoušet nějaké nové komunikační strategie, které jsou tak často připisované hnutím.

Možná by stačilo přestat se tvářit tak škrobeně a smrtelně vážně, trochu se uvolnit, vystupovat přirozeně a nebát se mluvit s lidmi. A také se jim více otevřít, jít jim naproti a podílet se na aktivitách, na kterých občané spontánně participují.

A současně prostředí uvnitř stran přizpůsobit tomu, aby bylo nakloněné nově příchozím, nabídnout jim smysluplnou činnost, tak aby neměli pocit, že jsou v partaji jen do počtu. Zkrátka budovat jakési politické společenství.

Právě sdílení a společenství označil Petr Pithart na brněnském symposiu za oblast, ve které máme největší nedostatky. Stejně tak nám schází vědomí toho, že tento svět není jediný možný.

To, co dnes dobývá státy, je podle něho oligarchie spolu s populismem. Zde je třeba na Pitharta navázat. Vystřídání jedné oligarchie druhou není nic jiného než pokračování současného stavu.

Alternativu k tomuto světu nelze nalézt u té či oné oligarchie, byť by se sebevíce tvářila, že se přibližuje lidu.

Začít se dá tím, že tradiční strany kromě návratu k politickému programu, který stvrzují svou vlastní činností, budou vytvářet prostředí nakloněné občanské angažovanosti – politické společenství, které není do sebe uzavřené ani zbytečně hierarchické, ale které funguje ve veřejném prostoru a je maximálně otevřené.

Eseje, fejetony, přednášky