Otevřené hlavy – Rod Dreher (2018)

Přidal: Premek |

Duben 6, 2018

Připravil Ondřej Trhoň.

Natočeno 2018. Premiéra 5. 4. 2018 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Trhoň, Ondřej: „Amerika je terapeutická společnost. Nejvyšší hodnotou je pohodlí,“ říká publicista Rod Dreher. In web ČRo Radio Wave, 5. duben 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Rod Dreher patří k nejzajímavějším konzervativním publicistům. Začínal jako filmový kritik, dnes píše pro magazín American Conservative. Nedávno mu vyšla čtvrtá kniha, v níž rozebírá situaci křesťanů v americké společnosti. Do zdánlivě úzkého tématu ale Dreher s umem sobě vlastním vměstnal provokativní kritiku západního pojetí společnosti. „Svět je vůči tradičnímu křesťanství nepřátelský, v zájmu vlastního přežití se z něj musíme stáhnout,“ říká v rozhovoru.

Minulý rok jste napsal knihu The Benedict Option, česky nedávno vyšla jako Benediktova cesta. Analyzujete v ní postavení křesťanství v západním světě a doporučujete věřícím, aby se stáhli do malých křesťanských komunit. Často kritizujete recenzenty za to, že dezinterpretují vaše myšlenky. V čem se mýlí nejčastěji?

Říkají, že nabádám křesťany k tomu, aby utekli do hor. Aby se úplně stáhli z normálního života. Já ale tvrdím, že dnešní svět je vůči tradičnímu křesťanství tak nepřátelský, že v zájmu vlastního přežití musíme trávit víc času mimo něj. Utužovat naši víru, upevňovat vzájemné vztahy a náš vztah k Bohu. Když se do vnějšího světa vydáme, měli by ostatní vidět, že naše víra je opravdová.

Křesťané měli dřív v americkém politickém životě velké slovo. Dnes už tomu tak není. Jak se to stalo, když konzervativní politická reprezentace je na tom pořád dost dobře?

Křesťané určitou a docela významnou politickou moc mají, třeba evangelikálové se výrazně podíleli na Trumpově vítězství. Jenže americká společnost je víc a víc sekulární, jako by se ke křesťanům tak trochu obracela zády. Jedna z věcí, které křesťanství hodně škodí, je hnutí za LGBT práva. V Americe se mu podařilo dosáhnout obrovských úspěchů, což je na jednou stranu skvělé, ale zároveň jeho členové začali křesťanské církve označovat za místa nenávisti. Když evangelikálové podporují Trumpa, je podle mě za tím prostě strach, že naše země se mění moc rychle a oni se v ní cítí jako cizinci.

Jsou důležitou součástí toho strachu ekonomické obavy? Ty se často dávaly do souvislosti s Trumpovým vítězstvím.

Nejde popřít, že pro mnoho mladých Američanů jsou vyhlídky do budoucna hodně špatné a ozvěny téhle situace jsou slyšet i v politice. Na dnešním americkém politickém životě je ale zajímavé, že ekonomika a třídní rozdíly pořád nehrají takovou roli jako kultura. Jeden politický konzultant mi řekl: „Nesnáším liberály.“ A přitom je sám liberál! Pak to vysvětlil: „Nesnáším je, protože je zajímá víc, jestli se někdo nevhodně dotkne ženy v práci, než když zastřelí afroamerického kluka.“ Naše politika je na vysoké úrovni hnaná kulturními tématy. Levici mnohem víc zajímá rasa a gender než ekonomika. Když se podíváte 50 let zpátky, největší ideologické debaty se vedly o míře zdanění, o míře volného trhu. Dnes se to všechno smrsklo na kulturu.

Rod Dreher patří k nejzajímavějším konzervativním publicistům. Začínal jako filmový kritik, dnes píše pro magazín American Conservative. Nedávno mu vyšla čtvrtá kniha, v níž rozebírá situaci křesťanů v americké společnosti. Do zdánlivě úzkého tématu ale Dreher s umem sobě vlastním vměstnal provokativní kritiku západního pojetí společnosti. „Svět je vůči tradičnímu křesťanství nepřátelský, v zájmu vlastního přežití se z něj musíme stáhnout,“ říká v rozhovoru.

Na ekonomiku jsem se ptal z jednoho důvodu. Vy sice voláte po návratu do uzavřených křesťanských komunit, ale je to v současné situaci vůbec ekonomicky udržitelné?

Uznávám, je to složité. A myslím, že křesťané, i když třeba pracují v tom „světě venku“, tak musí najít cesty, jak budovat komunitní vazby. Minulý rok jsem byl na velkém setkání evangelikálních filantropů, bohatých křesťanů, co dávají hodně peněz na charitu. Mluvil tam senátor Ben Sasse, profesor historie. Říkal: „Díky sociálním vědám víme, že jsou čtyři věci, které každý člověk potřebuje pro spokojený život. Potřebuje náboženství nebo filozofii, která vysvětluje utrpení a smrt, partnera, dobré přátele a smysluplnou práci. Blízká budoucnost bude všechny tyhle věci ohrožovat. A vaším úkolem je, abyste svoje peníze využili k budování lokálních institucí, lokálních komunit a podporovali způsob života, který umožní obyčejným lidem, aby se s těmito změnami co nejlépe vypořádali.“ Myslím, že součástí toho musí být i budování malých, lokálních podniků. Nebude to jednoduché, ale na druhou stranu: co jiného máme dělat?

V profilu pro časopis New Yorker říkáte, že „americké křesťanství bylo nahrazeno pružnou, do sebe zahleděnou ježíšovskou filozofií, která se perfektně hodí konzumní a individualistické postkřesťanské společnosti“. Kdy a jak se to stalo?

Sahá to až do 60. let. Dnes už bohužel zesnulý sociolog Philip Rieff, žid a sekularista, už tehdy hodně prorocky označil Ameriku jako terapeutickou společnost. Podle Rieffa byly revoluce, které jsme na Západě prožili, včetně té sexuální, součástí rozsáhlejší, radikálnější změny. Terapeutická revoluce všechno orientovala na pohodlí jednotlivce, jeho svobodu hledat dobrý pocit naprosto kdekoliv. Na křesťanský život měla zásadní dopad. Masový katolicismus i protestanství se v Americe odklonily od studia Bible, toho, co nám naše tradice a církev říkají, a začali se ptát: „Jak může Bible pracovat pro nás?“ Z křesťanství se tak stalo cosi velmi emocionálního. Náboženství se skvěle hodí do konzumní společnosti, ve které si můžeme kdykoliv objednat cokoliv, nikdo po nás nechce, abychom měnili sebe sama, a jen si kupujeme věci, abychom se cítili dobře. Z náboženství se stalo něco tak povrchního, že nás nemůže vůbec překvapovat odliv mladých lidí. Cítí, že je na tom něco falešného, umělého. Takové náboženství prostě nemůže vydržet, protože nemá žádné pevné základy. Přesto si myslím, že brzo uvidíme, jak se někteří mladí lidé ke křesťanství vracejí, a to kvůli touze po něčem hlubším, starším, než poznali od svých rodičů.

Jak tohle zapadá do vaší kritiky církví, které inovují bohoslužby, berou si inspiraci z populární hudby a kultury?

Tyhle církve úplně ignorují naše kořeny. Umění bohoslužby vychází z něčeho velmi hlubokého, co nás má vzdělat, formovat naše chápání světa. Znovu – pokud si myslíte, že se bohoslužba dělá pro dobrý pocit, tak se potom celá smrskne jen na bavení lidí. Cílem pak není změna lidské perspektivy a niterný prožitek.

Já jsem v takové církvi v 70. letech vyrůstal. Pocházím z malého města na řece Mississippi, velmi konzervativního, ale v chápání křesťanských rituálů velmi středostavovského. Církev tu nebyla, aby skutečně někoho přesvědčila o Bohu, existovala jen pro sociální a psychologické pohodlí. Když jsem se dostal do puberty, úplně jsem kvůli tomu křesťanství odmítl jako povrchní a buržoazní ideologii. A to jsem ani nebyl marxista!

Jste nesmlouvavý kritik západní kultury. Když to nahlédnete v širším měřítku, kdy a jak se začala kazit? Byl to konkrétní moment? Řada lidí dává individualismus, o kterém jste mluvil, do souvislosti s osvícenstvím.

Říkat „v tuhle chvíli se to všechno změnilo“ je vždycky ošemetné. Já věřím, že největší změna přišla na konci vrcholného středověku, když se objevila filozofie nominalismu. Nominalismus tvrdil, velmi zjednodušeně, že materiální svět nemá žádný jiný význam než ten, co mu sami dáme. Všechna předešlá filozofie i křesťanská teologie věřily, že ve světě je nějaká základní esence, kterou musíme hledat a naučit se ji vnímat. Nominalismus to všechno otočil. To pak nakonec vedlo k reformaci, rostoucímu důrazu na individualitu člověka, vědecké revoluci. Hodně zjednodušuji, ale nominalismus byl pro západní civilizaci taková loterie. Vyměnili jsme okouzlení ze světa, víru v jeho niterný význam, za moc nad ním, moc realizovat sami sebe a naše vlastní touhy. Jenže tenhle proces už teď končí.

Proč?
Protože jsme rozpustili společenské vazby i to, co znamená být člověkem. A to by mělo trápit každého bez ohledu na vyznání. Můj známý, lékař a výzkumník, mi řekl, že v jeho laboratořích pracují na věcech, které by lidi šokovaly, kdyby se o nich dozvěděla veřejnost. Mluvil o pokrocích v transhumanismu, které začneme vídat do 10 až 20 let. Řekl mi: „My vědci si z toho ale nic neděláme, protože když něco můžeme udělat, tak proč bychom to nedělali?“ Zdá se, že jsme zapomněli na svoje filozofické a morální kořeny. Mám strach, jestli takovým změnám vůbec dokážeme odolat. Když zahazujeme definice lidství, mužství, ženství, tak se dáváme všanc těm, kteří budou chtít s lidským genomem dělat cokoliv. Nebudeme proti tomu mít obranu.

Když se podíváte do lidské historie, nemáme žádný důvod myslet si, že bychom takovou moc nad lidskou podstatou měli zvládnout. Ještě na začátku 20. století všichni nejdůležitější američtí vědci a politici věřili v eugeniku – v existenci základních rozdílů mezi rasami – a uznávali, že věda nám má pomoci naši vlastní rasu správným křížením vylepšit. Jediní, kdo proti tomu tehdy protestovali, byli katolíci a fundamentalističí protestanti. Nacisté nám pak až příliš názorně ukázali, kam to všechno vede. Ztratili jsme víru, že v každém člověku, ať už je chudý, nebo bohatý, žid, nebo křesťan, Asiat, nebo běloch, že každý z nich si zaslouží nějakou základní, prapůvodní úctu. A nevidíme, co se děje, protože jsou to změny, které přichází v převleku osvobození.

Taky rád a často kritizujete liberalismus. Co vám na něm vadí?

Předem musím říct, že rozhodně nejsem proti liberalismu jako takovému, jsem taky jeho produkt a chci žít v liberální společnosti. Jen mám strach, že dnešní podoba liberalismu není udržitelná. Jak říká můj přítel, politolog Patrick Deneen, liberalismus stojí na morálním konsenzu, který ale sám vytvářet neumí. Liberalismu se nedaří, protože uspěl v osvobození jednotlivce až tak dobře, že ho odtrhl od historie, od jakékoliv povinnosti. Benediktova cesta je takový můj protijed. Lidi si často myslí, že chci nějaký neliberální řád, tak to ale není – lepší politický program než liberalismus podle mě neexistuje. Pokud ho ale chceme udržet, musíme se vrátit ke křesťanským humanistickým tradicím, ze kterých liberalismus vychází.

John Adams, jeden za zakladatelů Spojených států, už v 18. století řekl, že liberální společnost může fungovat, jen když bude lid spojovat morálka a náboženství. Pokud chybí, lidé se řídí jen svými vášněmi, které liberalismus neumí spoutat. A to je podle mě problém. Liberalismus přitom dokázal mnoho, a přestože jsem konzervativní, nechci se vracet do dob, kdy gayové a lesby museli svoji orientaci tajit, a nechci zpátky černošské apartheidy. Ale pokud si tyhle liberální výdobytky máme udržet, musíme si uvědomit, že liberalismus má svoje limity.

Otevřené hlavy je podcastová série rozhovorů s předními intelektuály, které druhou řadu Radio Wave vysílá od 4. dubna každý čtvrtek od 17:00. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Ve své knize citujete Václava Bendu a jeho koncept paralelní polis, zmiňujete i Václava Havla a apolitickou politiku. Jak jste se k českým myslitelům dostal?

Havla jsem znal, Bendu mi doporučil Flagg Taylor, editor nové kolekce Bendových esejů, co v Americe vyšla v lednu. Do té doby jsem o Bendovi neslyšel, ale pak jsem si ho přečetl a došlo mi: tenhle člověk by chápal, o co se s Benediktovou cestou snažím! Já taky chci lidi ponouknout k tomu, aby vytvořili svého druhu paralelní polis, komunitu, která stojí stranou od světa tam venku, neakceptuje všechna filozofická východiska sekulární modernity, ale stále je s ním nějak spojená. Podle Bendy křesťané pod komunistickým režimem neměli právo zůstat doma a zapomenout na veřejný život. Benda tak vymýšlel způsoby, jak lze i v takové situaci žít život, který bude odpovědný ke společnosti, k Bohu a ke svým bližním. I když to je s komunismem nesrovnatelné, i v dnešní Americe máme jako křesťané méně a méně politické moci a veřejnost je vůči nám víc a víc nepřátelská. Nenávidět zpátky ji nemůžeme, ale úplně se ze světa stáhnout taky není řešení. Benda nám pomáhá přemýšlet nad tím, jak v takové situaci žít.

Mluvíte taky o tom, jak nás technologie od spirituálního života vzdalují. Nejznámější jste přitom díky svému blogu. Není to trochu rozpor?

To je fantastická otázka! Rozhodně jsem si té ironie vědomý. Ale zásadní je, abychom se technologiemi nenechali ovládat. Ono je lehké koukat na středoškoláky a křičet na ně, ať dají ty telefony pryč! Jenže sám s tím taky bojuju! Svoje rodiče jsem kritizoval za to, že moc koukali na televizi. Já ji sice nemám, ale mám notebook a moje žena mi říká: „Rode, víš, je to úplně jedno, stejně taky sedíš před zářící obrazovkou a s námi se nebavíš.“ Ve vztahu k technologii musíme určovat hranice my, ne naopak. Četl jsem úžasnou knihu od Tima Wu, profesora z Kolumbijské univerzity, která se jmenuje Attention Merchants (Obchodníci s pozorností). Podle něj se reklamní byznys v posledním století masivně přeorientoval na odchytávání pozornosti jednotlivce. A lidé dnes už nemají sílu odporovat, protože marketéři mají příliš dobře podchycené to, jak nás ovládat. Na konci knihy Wu tvrdí, že se hodně můžeme naučit od středověkých mnichů, kteří moc dobře věděli, že jste to, čemu věnujete pozornost. A já říkám: skvěle, to je Benediktova cesta! A nemusíte být křesťani, abyste pochopili, že mniši mohli vést dobrý život, protože měli dobrou kontrolu nad vlastními vášněmi.

Myslím, že jste někde jako recept zmínil „digitální šábes“. Co tím myslíte?

Ano, den technologického klidu. Dejte pryč smartphone, odložte počítač, běžte ven, běžte se projít do přírody, buďte s přáteli a rodinou. Jsou to úplně běžné lidské věci, ale my jsme na ně úplně zapomněli. Příliš času trávíme ve svých vlastních hlavách a místo lidského kontaktu komunikujeme skrze technologie a nevíme, jak udržovat a tvořit silná mezilidská pouta. Internetová kultura nás k tomu nevede.

Mohou technologie obohatit křesťanský život? Poslechněte si celý rozhovor s Rodem Dreherem, který v něm popisuje výhody přesídlení z Filadelfie do maloměsta a vzpomíná, jak se z teenagera odmítajícího náboženství stal přesvědčeným křesťanem.