Na okraj mediálních oslav Formanových narozenin (2012)

Přidal: Premek |

Duben 19, 2018

Adam Drda. Komentář.

Natočeno 2012. Premiéra 2. 3. 2012 (ČRo Rádio Česko, 8:40 h.) v cyklu Zamyšlení Rádia Česko. K poslechu zde.

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Adam Drda: Na okraj mediálních oslav Formanových narozenin. In web ČRo Rádio Česko, 2. 3. 2012 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když před dvěma týdny slavil Miloš Forman osmdesátiny, přistoupilo se k tomu v tuzemských médiích v duchu již dobře zavedeného zvyku: velikán byl pasován na světce. Proč se takové věci – při příležitosti jubilea nebo úmrtí opakovaně dějí? Těžká odpověd.

Jedním z důvodů bude patrně nevkus gratulantů či pozůstalých (tedy obecná tendence ke kýči), dalším skutečnost, že vršení superlativů a obdivných výkřiků nevyžaduje, aby novinář či kritik četl, díval se a myslel, zkrátka odvedl podstatnější práci.

Tvorba chvalozpěvu jde lépe od ruky – myslím tím takové ty věty typu „nikdy neselhal, nejen umělecky, ale ani lidsky“ nebo „nenarazil jsem na nikoho a na nic, co by do mozaiky jeho výjimečného života a díla zasadilo zásadní kamínek lacinosti, nekolegiálnosti nebo malosti.“

To byl citát, pravda, nikoli z pera žurnalisty, nýbrž režiséra Jana Hřebejka.

Ne, že by nebylo patřičné, když se oslavenci popřeje a projeví se mu úcta. Upřímnou úctu ovšem člověk obvykle nedá najevo tím, že začne dotyčnému podkuřovat, nýbrž tím, že k němu přistoupí střízlivě a věcně. Mám rád jeho filmy proto a proto, eventuelně přeju mu všechno nejlepší, protože jsme přátelé a mám ho rád. Nestačí to?

K čemu je dobré, když se problematická místa v životě jubilantově prostě přejdou neboli zamlčí? Nevíme, ale děje se tak zcela běžně a dělo se i v minulosti, mimo jiné na základě přesvědčení, že velký umělec může si dovolit víc než třeba umělec „menší“.

Konkrétně k Formanovi. Literární kritik a editor Michael Špirit připomněl před pár dny na www.revolverrevue.cz právě v souvislosti s reflexí Formanových narozenin osobnost filmového kritika a básníka Andreje Stankoviče. Špirit cituje i následující úryvek ze Stankovičova článku pro Kritickou přílohu RR z června 1998:

„Ta věc pro mne začala někdy na počátku osmdesátých let. V Praze se sestavovalo pražské číslo Tigridova Svědectví. Dohromady je dávali dva moji blízcí přátelé a kolegové z Tváře Jiří Němec a Zbyněk Hejda. Měli při výběru materiálu pro toto číslo volnou ruku, pařížskou redakcí jim byly předány plné pravomoci s tím, že jak číslo připraví, tak i vyjde.

Zrovna v tom čase přijel do Prahy Miloš Forman, aby sondoval možnosti točit tu Amadea. Součástí dohody s režimem, na niž kvůli tomu přistoupil (a která mu mimo jiné ‚nedoporučovala‘ sejít se s kýmkoli z disentu včetně přítele z klukovských let Václava Havla), bylo i povinné interview pro Záběr se zdejším filmovým Ždanovem Janem Klimentem jako tazatelem – Forman v rozhovoru vyjádřil (či předstíral) své souznění s těmi stránkami tehdejšího režimu, které mu připadaly přijatelné. Zašel při tom hodně daleko a nezastavil se ani před chválou tehdy právě vyrůstajících žižkovských paneláků (pro ty mladší, bylo to v době, kdy pražští bolševici brutálně a nenávratně zničili starý Žižkov – pozn. A. D.).

Takové cynické flirtování, taková utilitární licence tváří v tvář poměrům tu tenkrát panujícím mne popudila. [...] Můj otevřený dopis Miloši Formanovi byl publikován v Informacích o Chartě 77 a odtud ho převzali sestavovatelé onoho pražského čísla Svědectví. Úmluvu o tom, že jim do výběru nebude nikdo zasahovat, Pavel Tigrid dodržel s jedinou výjimkou mého dopisu Formanovi – prý to komentoval slovy: ‚Má pravdu, ale je to velký umělec.‘

Tento velký umělec si své tlusté čáry dělá sám. Nikoho k tomu nepotřebuje. Na můj ústně opakovaný dotaz na tiskové konferenci festivalu v Karlových Varech roku 1990, zda se mu stále ještě líbí ty žižkovské paneláky, mi po delší odmlce odpověděl: ‚To už je dávno.‘ Tenhle vzorec apriorního odmítání reflexe hanebností, jichž se dopustili, čím dál častěji předvádějí i takřka všechny mistrovské ryby mnohem menšího formátu a různí strýcové a kmotři z kulturní sféry jim přitom navlas stejně poklepávají na ramena.

Tolik Andrej Stankovič, v době Formanovy cesty do Česloslovenska pochopitelně disident (podrobný rozbor věci, Stankovičův dopis Formanovi a další materiály najdete na výše citované stránce RR).

Spousta lidí, kteří o Milošovi Formanovi psali před pár týdny, vyzdvihovala jeho schopnost jít si za svým, jít za úspěchem, prosadit se. Formanovi se to jistě povedlo. Ale asi je dobré vědět, že to „prosazení se“ není hodnota sama o sobě.

Anebo jinak: fakt, že se člověk dokázal prosadit a že měl úspěch (série amadeovských oscarů) ještě neznamená, že přitom leccos nezvrtal.

Eseje, fejetony, přednášky