Na návštěvě u Václava Lukse v Kolbence 1/2 (2018)

Piano je pro holky, kluk musí hrát na něco jiného, domníval se před lety Václav Luks a začal se učit na lesní roh. Dotáhl to v dospělosti až na hráče mezinárodních projektů berlínské Akademie staré hudby. Ani klaviatuře ale nakonec neunikl, vystudoval také hru na cembalo. Václava Lukse ovšem dnes vnímáme především jako specializovaného dirigenta barokního repertoáru – a z této pozice také hovoří a vybírá hudbu jako hostitel ve víkendovém vysílání stanice D-dur.

O Luksově zázemí hráče na lesní roh se už moc neví a ve výběru hudby se nakonec ani žádný hornista neobjeví. S cembalem je to jiné, během vysílání hostitel připomene i Zuzanu Růžičkovou, k jejímž žákům patří. Wandu Landowskou však představí jako klavíristku. V historicky poučené interpretaci obdivuje Johna Eliota Gardinera, mimo tuto oblast však dirigenta Carlose Kleibera, s nímž vybral Mozarta. A má rád pianisty, kteří po sobě zanechali nahrávky z poválečných let – budou to Dinu Lipatti a Artur Schnabel.

Vysílací projekt Na návštěvě, který od podzimu o víkendech výrazně spoluurčuje charakter stanice Český rozhlas D-dur, plní dva cíle. Přináší posluchačům nové skladby v nové interpretaci a představuje zajímavé osobnosti. Prvotní je samozřejmě znějící repertoár. Ale i když právě proto hostitelé těchto čtyřhodinových vysílacích úseků hovoří především o nahrávkách, které vybrali převážně ze své vlastní diskotéky, probleskne v setkání s nimi i dost z toho, čím jsou charakterističtí, co je pro ně typické a o čem přemýšlejí. Václav Luks není výjimkou, během návštěvy uvažoval o řadě věcí kolem staré hudby.

Za třináct let Václav Luks se svými soubory dosáhl do souřadnic mezinárodní špičky. Pokud byla tuzemská hudební scéna po desetiletí izolována od svobodné kulturní výměny a v rozvíjejícím se oboru interpretace staré hudby za Západem až do roku 1990 zaostávala, byl to právě on, kdo s několika dalšími situaci výrazně proměnil k lepšímu.