Nejlepší pro všechny (2018)

Koho v Nejlepší pro všechny představujete vy?
V příběhu vystupují tři postavy: babička, matka a syn. Já jsem ta matka, herečka Hana, která je v komplikované životní fázi. Není si jistá, jestli zvládá synovu výchovu, a proto se rozhodne odvést ho ke své matce. Text je rozdělený na tři úhly pohledu – jinak na vše pohlíží ten desetiletý kluk, jinak ta tradiční babička a rovněž odlišně to vidíi  ta herečka a matka Hana.Tento titul je vaší první větší audioknižní prací. Jak probíhala vaše příprava?
Popravdě mě rozsah práce, kterou mi přidělili, velmi překvapil. Když jsem si na vrátnici Švandova divadla vyzvedla krásných 330 stran, tak se se mnou zachvěla zem. Na první natáčecí frekvenci se mi podařilo načíst téměř první třetinu knihy, a v tu chvíli mi došlo, že je pro mě velmi příjemné postupovat příběhem s tou postavou, a že se mi líbí právě to, že ještě nevím, jak ta kniha skončí. Zcela záměrně jsem proto jako přípravu před dalším natáčením přečetla jen další třetinu knihy, protože jsem se chtěla nechat překvapit, jak to dopadne. Ale samozřejmě je příprava předem důležitá, protože i jazyk, jakým Petra Soukupová píše, plyne a věty jsou velmi dlouhé, až hrabalovského typu, takže bez přípravy by to asi nešlo.

Už jste sama naznačila autorčin styl psaní. Sedí vám osobně?
Její styl je takový nezastavitelný tok myšlenek. Má neuvěřitelnou schopnost zachytit psychologii postav a detail, až je mi trošku hanba, že jsem od ní ještě nečetla žádnou jinou knihu. Vnitřní svět té knihy mě úplně vtáhnul. Musím to v budoucnu napravit.

Jaká byla vaše cesta k natáčení audioknih?
Ke spolupráci na této knize si mě zavolala přímo režisérka audioknihy Jitka Škápíková a jak si mě vybrali na tu předchozí (Mycelium III: Pád do temnot), už si popravdě ani nevybavuji. Nejspíš mě museli někde slyšet, protože sem tam něco namlouvám, ale jsou to menší věci.

Baví vás namlouvání audioknih? Jak byste popsala náročnost této disciplíny?
Baví mě to moc a co se týče té náročnosti, po čtyřech hodinách už se trochu plete jazyk, ale je to hezká práce. Pro mě je to vlastně jen trochu jiná forma divadla. Mám vizuální představivost, takže pro mě to je role, jako jakákoliv jiná, ale její pohyb mám jen v hlavě.

Čtete klasické knihy, beletrii?
Ano, čtu moc ráda, jen bohužel nemám moc času. Teď připravuji scénář pro Švandovo divadlo – dělám takovou koláž z Kafky, takže teď čtu jen Kafku. Další knihy, které si chci přečíst, mi stojí dlouhodobě ve stohu na nočním stolku. Je toho zkrátka moc. Do knihkupectví vůbec nemůžu chodit, vždy tam nechám majlant.

A audioknihy posloucháte?
Neposlouchám, protože asi nikdy nemám doma takový klid. Já na tyhle věci potřebuji ticho a abych byla sama. Myslím, že poslední audioknihu, kterou jsem poslouchala, bylo Orwelovo 1984, a to je fakt, že jsem se u toho doma dost bála – je to jiné, intenzivnější, než když to jen čtete. Poslouchala bych ráda, ale nechci si dělat doma zle a tolik času zkrátka nemám. Kniha přeci jen může jít všude s vámi a když je chvilka, stačí ji otevřít.

Napadla by vás kniha, kterou byste ráda namluvila jako audioknihu?
Člověk svůj hlas nevnímá objektivně, takže nevím, jestli dokážu říct, co by mi sedělo. Ale třeba krásná kniha je Sto roků samoty nebo Láska za časů cholery – to jsou knihy, od kterých člověk nemůže odejít. Také je krásná třeba Pěna dní. Doslova miluji Mandlovou, ale ta už je namluvená. Pořád mě překvapuje, že to ještě nikdo nezfilmoval, protože to by byl film, jak víno.

Vedle herecké, scenáristické a teď i interpretační činnosti se dle mých informací věnujete také režisérskému řemeslu. Je tomu tak?
Režie je takový můj koníček. Říkala jsem si, že by bylo fajn, tak jednou za rok za dva, si udělat svou věc, a teď už se z toho stal takový hezký zvyk. Loni jsem dělala ve Švandově divadle adaptaci Čapkovy novely Obyčejný život, rok předtím v divadle Palace inscenaci Znovu a líp od Michaela Englera a ještě předtím jsem režírovala ve Švadově Cry Baby Cry. Na příští sezonu to vypadá na Ungelt, kde bych měla spolupracovat s Markem Danielem, a na to se těším.