On Air – Johan Hari (2018)

Přidal: Premek |

Duben 20, 2018

Připravila Táňa Zabloudilová.

Hovoří novinář Johann Hari.

Natočeno 2018. Premiéra 19. 4. 2018 (ČRo Radio Wave).

Lit.: Zabloudilová, Táňa: Za deprese nemůže chemie v hlavě, tvrdí bestseller. Většina z nás se cítí v pasti kvůli práci. In web ČRo Radio Wave, 19. duben 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Vaše deprese má důvod. Nemáte ji kvůli nízké hladině nějaké látky v mozku, lidé jsou nešťastní, když nejsou uspokojeny jejich psychologické potřeby a to jde v naší kultuře těžko,“ tvrdí novinář Johann Hari ve svém druhém bestselleru Lost Connections. Spojení prý schází mimo jiné mezi vědeckou obcí, která ví, že nárůst depresí má společenské důvody a praxí doktorů, zvyklých pacientům opakovat fráze o chemické nerovnováze v mozku a automaticky předepisovat antidepresiva.

„Sám jsem skončil u psychiatra už jako teenager,“ říká v rozhovorech devětatřicetiletý Hari, napůl Brit a napůl Švýcar z Glasgow, který o sobě mluví jako o dítěti éry Prozacu. „Popsal jsem mu stavy, kdy jsem se cítil, jako kdyby ze mě bolest přímo tryskala, a já s tím nemohl nic dělat. Doktor mi nabídnul jednoduché vysvětlení: V centrální nervové soustavě je serotonin a někteří lidi ho mají málo, já jsem zřejmě jeden z nich. Předepíše mi proto prášek, který mi jeho hladinu zvýší a problém se tím vyřeší. A opravdu to tak vypadalo, po prášcích mi bylo okamžitě líp. Navíc, když vám někdo řekne takový příběh, slyšíte to strašně rádi – není to nic hrozného, nemusíte se za nic stydět, dáte si prášek a je to. Jenomže po čase mi začalo být zase špatně. Doktor mi řekl jasně, zvýšíme dávku, a mně bylo zase líp. Třináct let jsem bral nejvyšší možnou dávku antidepresiv, a pořád mi nebylo dobře. Přitom jsem udělal všechno, co se v naší kultuře v mojí situaci dělá. K tomu se přidala druhá záhada: Proč je lidí s depresemi na světě tolik?“

Zakázat reklamy nebo odejít k amišům

Podle Světové zdravotnické organizace trpí depresemi přes tři sta milionů lidí. Hari, v Británii a USA známý novinář, který před dvěma lety vydal svůj první bestseller o závislostech a americké válce proti drogám, se proto tentokrát vydal za odborníky na mentální zdraví, respondenty s depresemi i lidmi, kteří se s nimi zvládli vypořádat. „Navštívil jsem i komunitu amišů, protože lidé v nich trpí depresemi mnohem méně, nebo město v Brazílii, kde zakázali reklamy a pak se vyhodnocovalo, jestli se tu lidé cítí líp. Taky jsem byl v laboratoři v Baltimoru, kde se experimentuje s kouzelnými houbičkami,“ vypráví na svých přednáškách a připomíná, že Světová zdravotnická organizace už v roce 2011 označila zdůvodňování depresí chemickou nerovnováhou v mozku za zjednodušující.

Mentální zdraví jednotlivců podle SZO jednoznačně ovlivňuje stav společnosti a deprese tedy kromě individuální léčby vyžadují i společenská opatření. Hari ostatně svá tvrzení nevydává za nová. Tvrdí však, že je odborníci s veřejností příliš neprobírají. O tom, že má deprese původ ve společenském nastavení, se podle něj nemluví a psychiatři jsou stále zvyklí v mnoha případech pouze opakovat fráze o chemii v hlavě a předepisovat antidepresiva i pacientům, kterým by prospěl jiný způsob léčby.

„Nikdo nepopírá, že to tak je, ale zároveň neznám nikoho, kdo má deprese nebo úzkosti, šel s nimi do ordinace a tohle mu řekli. Veřejnosti se to nevysvětluje.“ Jeho kniha má prý propast mezi povědomím vědců a veřejnosti pomoct vyplnit. Situaci dnešních milionů lidí s depresemi přirovnává k epizodám, které v 50. letech zažívaly americké předměstské ženy v domácnosti. „Měly manžele, děti, krásný dům, zahradu, ledničku, pračku, a stejně jim bylo strašně. Přestože jim společnost říkala, že přesně tohle mají chtít. Nikdo s nimi nemluvil o tom, co skutečně chtějí. Vypovídaly se psychiatrovi a ten jim předepsal Valium.“

Práci si odkroutit

Hari ve svých veřejných vystoupeních zdůrazňuje, že stejně jako lidé potřebují k životu jídlo, pití, vzduch a tak dále, mají také psychologické potřeby. „Musím cítit, že mě lidé kolem mě vnímají, že mám nějakou hodnotu, že mám autonomii, kontrolu nad svým životem a budoucnost, která dává smysl. Naše společnost tohle všechno přestává být schopná zajišťovat.“ Nejdůležitější je podle bývalého přispěvatele Independentu a Huffington Post věnovat pozornost výzkumům, které se týkají práce. „Jen asi 13 % lidí v naší kultuře má svou práci většinu času rádo,“ říká v televizi Al Jazeera. „63 % je zvyklých si práci nějak odkroutit, 24 % ji nesnáší. To znamená, že 87 % lidí nemá rádo něco, co dělá většinu času.“

Syn řidiče autobusu, jehož babička si vydělávala uklízením záchodů, tvrdí, že nejde o to, že by lidé potřebovali dělat jen samá krásná povolání. Důležité je, zda cítí, že jejich práce má smysl a umožňuje jim mít nad ní určitou míru kontroly. Cituje výsledky výzkumu australského vědce Michaela Marmota ze 70. let, podle kterých se zvyšuje pravděpodobnost, že budete mít deprese nebo dostanete infarkt, pokud máte dojem, že nad svojí prací a jejími výsledky žádnou kontrolu nemáte a jste pouze kolečkem v obrovské mašinérii. Podle Hariho jsou nejvíc deprimovaní lidé jako jeho respondent, který denně docházel do továrny na barvy, kde od půl deváté do sedmi házel vždy do stejného otvoru v přístroji určitý odstín barvy. „Pořád se za svoji depresi omlouval, opakoval mi: ‚Vím, že jsem na tom ještě dobře, jsem za tuhle práci vděčný.‘“

Úzkost v neděli večer

„Podle Johanna Hariho nemáme spoléhat na antidepresiva, ale chodit do přírody a budovat mezilidské vztahy. Jak moc jsou tahle nečekaná řešení opravdu nečekaná a jak moc jsou realisticky proveditelná?“ ironizuje celou věc moderátor Al Jazeery Hasan Mehdi v úvodu rozhovoru s Harim, který však ve své knize i svých přednáškách uvádí i konkrétní příklady lidí, kteří svoji životní situaci dokázali změnit. „Moje respondentka Meredith z Baltimoru chodila každou neděli spát s obrovskými úzkostmi. Pracovala v kanceláři a neměla to nijak hrozné, nikdo ji nešikanoval, nikdo ji neobtěžoval, ale stejně se při představě, že to takhle bude dalších čtyřicet let, cítila hrozně,“ popisuje Hari v jedné z přednášek.

„Její manžel pracoval v opravně bicyklů. Jednou si se svým kolegou řekli: Co vlastně dělá náš šéf, když všechna kola spravujeme my? A tak si založili vlastní podnik, jmenuje se Baltimore Bicycle Works a místo toho, aby měl jednoho šéfa, funguje jako družstvo. Takže všichni rozhodují o všem, všichni musí plnit všechny úkoly, ty příjemnější, i ty méně příjemné, a stejně se dělí i o zisk. Vůbec teď nechápou, proč takhle nefunguje víc podniků.“ Hari ve svých přednáškách zmiňuje také experimentování s nepodmíněným příjmem, při kterém se ukazuje, že u lidí, kteří jej dostávají, deprese ustupují.

Spláchnout antidepresiva do záchodu

Podle Guardianu má Hariho záznam „personální odysey i pečlivého vyšetřování“ své chyby. Recenzentka Fiona Sturges mu vyčítá, že své respondenty málo cituje a příliš mluví za ně. „Hari není prvním autorem, který téma zpracovává, a k jeho závěrům není těžké dojít. Skutečný oříšek v tomto případě spočívá v předložení řešení,“ píše Sturges. „Harimu je to nicméně jasné a místo neohrabaného návodu na to, jak z krize zaručeně ven, navrhuje přeřídit kompas, kompletně změnit směr, kterým se ubíráme. Zdůrazňuje, že náš momentální stav způsobila ztráta přátelského sousedského prostředí, možnosti profesionálního naplnění a ‚uznání‘ našich traumat. Proto potřebujeme najít způsob, jak tato ztracená spojení navázat. Jeho kniha to nadhazuje s urgencí a pečlivostí, která by s trochou štěstí mohla donutit autority dělat si poznámky,“ uzavírá nakonec až překvapivě optimisticky Sturges.

Konzervativnější Sunday Times rýpají do Hariho místy „vachrlaté“ analýzy, uchylování se k vágním výrazům nebo uvádění zjevných problémů dneška, jako jsou „ztráta hodnot“ a „spojení s přírodou“. S uštěpačností popisují jeho úvahy o tom, že naše duševní zdraví ohrožuje i to, že jsme vystaveni velkému množství reklam. Jeho neúnavné zdůrazňování naší přílišné závislosti na prášcích a obliba Hariho tvrzení mezi celebritami, od známé spisovatelky a antikapitalistické aktivistky Naomi Klein přes bývalého mluvčího Tonyho Blaira Alastaira Campbella k hudební legendě Brianu Enovi, nicméně zaujalo i Timesy.

„Lidé jsou dnes víc a víc izolovaní, jsou sami, jsou zlomení, zvyklí poslouchat, že hlavní náplní života je nakupování, akumulování majetku, získávání společenského statusu. A pak když je jim zle, dozví se, že jde o chemickou nerovnováhu. Divíme se, že mají všichni úzkosti?“ vyslovuje Hari ve svých přednáškách snad až příliš zjevný závěr. Míra ztotožnění s jeho tvrzeními určitě do velké míry souvisí se světonázorem každého čtenáře a posluchače, jeho analýza nicméně skutečně přitahuje pozornost z různých stran. Může za to nejspíš opravdu enormní počet těch, kteří antidepresiva berou. Jak píše nedůvěřivá editorka Sunday Times: „Odborníci, se kterými Hari v knize mluví, mu dávají především naději, že naše životy nemusí ovládat prášky. Možná proto tolik známých osobností knihu chválí. Dala totiž naději i mně, i když jsem zatím svoje pilulky do záchodu nespláchla.“

Podle údajů Světové zdravotnické organizace je na světě kolem 300 milionů lidí s depresemi. Proč je jich tolik? Poslechněte si audioverzi.

Radiodokument