Life style – Samota není osamění (2018)

Přidal: Premek |

Duben 20, 2018

Psychologická poradna: jak se vyhnout samotě ve stáří, host: psycholožka Marta Boučková. Být sám, nebo se cítit osamocený jsou dvě rozdílné věci, říká psycholožka. Připravila Tereza Šnajdr Stýblová.

Natočeno 2018. Premiéra 16. 4. 2018 (ČRo 2 Praha, 10:05 h.; 40 min.). K poslechu zde.

Lit.: Luptáková, Věra – Šnajdr Stýblová, Tereza: Samota není osamění. To se dá přece překonat, říká psycholožka. In web ČRo 2 Praha, 16. 4. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Někdo má samotu rád, jiný miluje společnost dalších lidí. Co když ale zůstanete sami nedobrovolně a není vám už osmnáct? „V životě je vždy něco za něco,“ říká psycholožka Marta Boučková. V seniorském věku máte najednou spoustu volného času, kvůli problémům se zdravím ho ale často věnujete tomu, abyste se postarali sami o sebe. Navíc se zužuje množství lidí, které kolem sebe máte, a snižuje se šance potkat někoho nového. Výsledkem je samota. Anebo osamění.

„Důležité jsou i občasné návštěvy dětí nebo vnoučat. Nejdou za svou babičkou přece jen proto, že by potřebovala „opečovávat“, ale proto, že dává „něco“ i jim. Lásku, vzpomínky, domov. Je to vzájemný výměnný obchod, který drží všechny nad vodou.“
Marta Boučková, psycholožka

Samota vs. osamění

„Jsou to dvě různé věci: být sám, nebo se cítit osamocený,“ vysvětluje Boučková. Když jste „sami“, víte, že máte kolem sebe spoustu lidí, kteří na vás myslí. Jste s nimi ve spojení, čas od času komunikujete. „Osamocení je ale daleko horší, protože je navázáno na plíživý pocit, že vám nikdo nerozumí a ani na vás nikdo nemyslí,“ říká psycholožka.

Pocit osamění přichází často po smrti celoživotního partnera. „Pokud odejde náhle, jste vlastně v šoku a celý život se vám rozpadne na malé kousíčky. Vy ho ale musíte znovu poskládat,“ popisuje Boučková. „Je vaší největší životní zkouškou najít v sobě sílu dál smysluplně žít.“

Vyrovnat se se ztrátou blízkého

Je to složitá cesta, protože jste s celoživotním partnerem vlastně téměř srostlí. A to i přesto, že vám za života často „lezl na nervy“. Ale připravit se na ztrátu blízkého není v lidských silách. „Život je řeka, která pořád teče. Ve vodě je pak všechno, co se vám za život přihodilo.“

„Když máte děti a pak vnoučata, tak rodina drží pohromadě. To je první věc, která vám ve stáří může pomoci. Dalším pilířem mohou být přátele a sousedé, kteří se těší dobrému zdraví a pak komunikace.“

Komunikujte!

Děti nebo vnoučata nejdou za svým dědečkem přece jen proto, že by potřeboval „opečovávat“, ale protože dává „něco“ i jim. Lásku, vzpomínky, domov. „Je to vzájemný výměnný obchod, který drží všechny nad vodou.“Chybějící spojení s partnerem se dá nahradit třeba krátkou debatou se sousedem, který venčí psa nebo při nákupu. To se líp daří extrovertům nebo lidem, kteří byli celý život zvyklí mluvit s lidmi. Horší to mají introverti. Možností je i o někoho pečovat, třeba o pejska.

„Po smrti partnera se dostanete do vzduchoprázdna. Vaše okolí to pozná, ale netroufá si k vám blíž. Řekne si, že nechce rušit a že se nejdřív musíte znova naučit být sami se sebou. Někdy je ale tento meziprostor dlouhý až příliš. Vdovec nebo vdova si pak může myslet, že ostatní o něj nemají zájem a lehce tak vznikne pocit osamění.“ Co s tím?

Nebojte si říct…

„Neobávejte se říct si o pomoc nebo o společnost. Pozvěte někoho k sobě domů. Buďte ti, kteří udělají první krok. Ale tato rada vlastně platí pro všechny. Mladé i staré,“ dodává psycholožka.

Radiodokument