Operace Svatého města proběhla (2018)

Zpočátku se zdálo, že nakonec se celá věc obejde bez velkého hluku – to, co by před pár lety vzbudilo masové protesty v ulicích muslimských zemí a velmi nepřátelskou reakci u jejich vlád, náhle vyvolávalo jen nesouhlasné mručení a opravdové emoce bylo možné zaznamenat převážně jen u Palestinců. Ti to chápou jako prohru své verze světa a jako americké vybočení z neutrální pozice.

Časy se mění

Důvod, proč nakonec přesun ambasády nevyvolal masový odpor, souvisí s tím, že Blízký východ se po Arabském jaru, po vzestupu a poté i pádu Islámského státu a zejména nárůstu íránských ambicí hodně změnil. Palestinská otázka už nemá zdaleka takovou mobilizační ani symbolickou sílu, jakou měla dříve, arabské země jsou ponořeny do svých problémů.

Naopak, Trumpův krok se pravděpodobně odehrál přinejmenším s vědomím, pokud ne se souhlasem významných arabských států, jako je Saúdská Arábie nebo Egypt. Ty sice formálně vznášejí námitky a zdůrazňují, že východ Jeruzaléma musí v budoucí mírové smlouvě připadnout Palestinskému státu, ale rozhodně nechtějí kazit své vztahy s Washingtonem touto otázkou.

Ba naopak, Saúdská Arábie dává víc než otevřeně najevo, že by v zadržování Íránu neměla problém se spoluprací s Izraelem. O arabsko-izraelském konfliktu mluví jako o politické, nikoli náboženské nebo existenciální otázce.

Trump se nemýlil

V neposlední řadě platí, že Trumpův krok ve skutečnosti nemá zdaleka takové důsledky, jaké mu jeho kritici přičítají. Trump neudělal nic jiného, než že konstatoval faktický stav – nic se tímto konstatováním nemění. Jeho stanovisko, ani přesun ambasády nevylučují budoucí rozdělení Jeruzaléma, pokud se podaří Izraelcům a Palestincům nakonec zasednout u jednoho stolu.

Konec konců všechny dosavadní mírové návrhy ještě dávno před příchodem Trumpa nějaký způsob dělení města předpokládaly. A to nejen města jako takového, ale i Starého města, jehož rozdělení bude nábožensky i organizačně nejtěžším úkolem. Pro ilustraci: jeden z návrhů počítal s tím, že Chrámová hora bude rozdělena horizontálně – co je podzemí, bude židovské, co je nad zemí, bude palestinské.

Obavy z násilností

Jeden z důvodů, proč Američané odkládali stahování ambasády už od 90. let, byla nejen neexistence izraelsko-palestinské dohody, ale i obavy, co takový krok vyvolá. Vzpomeňme na nepokoje a oběti, které vyvolal jeden jediný výrok bývalého papeže Benedikta nebo uveřejnění dánských karikatur proroka Mohameda.

Naděje, že přesun ambasády nakonec proběhne bez obětí na životech, se bohužel nenaplnila. Z Gazy přišly v pondělí zprávy o desítkách mrtvých. Souvislost s americkou ambasádou v Jeruzalémě je v tomto případě nepřímá.

Masová shromáždění v oblasti hranice mezi Gazou a Izraelem se konají už šest týdnů pod hlavičkou „Pochod návratu“ – míněno do Izraele. Vyvrcholení demonstrací bylo naplánováno na sedmdesáté výročí vyhlášení Izraele, což je zároveň „Nakba“, den, který Palestinci chápou jako den smutku a exilu. A také den, který si Američané zvolili pro symbolické otevření ambasády.

Události v Gaze ze všeho nejvíc souvisejí s pokusem hnutí Hamás, které oblast ovládá, dosáhnout nějakého dramatického úspěchu a tak se vytrhnout z neradostné politické situace tváří v tvář domácí nespokojenosti a přetlačování s ostatními palestinskými organizacemi.

Vysílání desítek tisíc lidí do pohraničního pásma, které má Hamás podle dohod s Izraelem chránit jako neutrální zónu, je tedy pokusem vyvolat situaci, z níž bude moci toto hnutí těžit. Buď ji využije jako clonu pro proniknutí nějakého komanda do Izraele, nebo poukáže na počet mrtvých během demonstrací.

Události v Jeruzalémě, včetně demonstrací, byly napjaté, ale ve srovnání s Gazou vlastně klidné. Donald Trump si může toto pondělí zaznamenat jako den, kdy se mu podařilo splnit jeden z předvolebních slibů.