Jsou Palestinci lidmi druhé kategorie? (2018)

Absurdní zpráva, že? Zvláště v zemi, kde rozpoutalo revoluci zmlácení studentů a jeden falešný mrtvý.

Jiná zpráva: „60 lidí včetně dětí zabito při demonstraci proti prezidentu Putinovi. Další tisíce byly zraněny.“ Přestože si o zemi Vladimira Vladimiroviče můžeme myslet ledacos, bezpochyby by nás taková zpráva šokovala a vyvolala vlny demonstrací a odporu.

Přesto taková zpráva zazněla. Týkala se Izraele – civilizovaného státu, který je považován za evropský. Státu, ke kterému nás – jak mnozí s oblibou připomínají – pojí blízké kulturní i politické hodnoty. Státu, jemuž umožňujeme hrát evropské fotbalové soutěže a jeho zástupcům vyhrávat zábavní pořady typu Eurovize.

Přesto se v takové zemi mohlo stát, že jeho vojáci stříleli ostrými náboji do davu demonstrujících a de facto bezbranných Palestinců, protestujících v den výročí Nakby proti přenesení americké ambasády do Jeruzaléma a proti děsivým podmínkám, v nichž jsou nuceni pod neprodyšnou izraelskou blokádou Gazy žít.

Neměříme všem stejným metrem

Mezinárodní společenství masakr odsoudilo. Představitelka Lékařů bez hranic Marie-Elisabeth Ingresová uvedla:

„Izraelská armáda musí přestat s nepřiměřeným násilím proti protestujícím Palestincům. To, co se stalo včera, je nepřijatelné a nelidské.“

Představitelé OSN v Izraeli odsoudili masakr jako šokující znesvěcení lidských práv, francouzský deník Le Monde píše o masakru a dehumanizovaných Palestincích.

Jiná je situace v České republice, v zemi, která je vedle USA asi nejužším spojencem Izraele. V médiích i v diplomacii se tak po masakru snoubí strategické mlčení s těžko uvěřitelnou obhajobou tohoto zločinu. Těžko bychom dnes hledali ve společnosti jiné téma, na kterém se s takovou radostí shodne prezident Miloš Zeman, ultrapravicoví publicisté typu Petra Hampla a liberální správci odkazu Václava Havla jako je bývalý ředitel Člověka v tísni Tomáš Pojar.

Zatímco svět je zděšen z masakru, který si příliš nezadá se smutně proslulými zločiny v jihoafrickém Sharpeville či v indickém Amritsaru, českou zahraniční politikou hýbe tak maximálně pirátské debužírování pelmeňů na ruském velvyslanectví.

Je úplně jedno, co si myslíme o konfliktu na Blízkém východě. Je úplně jedno, jestli nám jsou víc sympatičtí Izraelci či Palestinci, kolik viny nese Hamas a kolik izraelští jestřábové. Jediné, co je podstatné, je fakt, že byli za plotem neprostupného ghetta zmasakrováni lidé, kteří pro nikoho žádné přímé nebezpečí nepředstavovali.

Připomeňme, že z izraelských vojáků nebyl zraněn ani jediný. Jak by také mohli, když ze vzdálenosti mnoha set metrů stříleli demonstranty jako králíky! Takovému jednání se neříká obrana nebo střet. Pro takové jednání máme označení vražda, masakr nebo také genocida. A pachatelé takových činů mají stanout před mezinárodním soudem pro lidská práva. Pokud ovšem vyšetřování nezablokují Trumpovy Spojené státy jako v tomto případě.

Jak je možné, že pozabíjení 60 lidí, které by nás v jiných případech od Evropy po Tibet nesmírně pobouřilo, přecházíme v případě Palestinců v lepším případě s okázalým nezájmem? Stačí záporné ideologické znamínko k tomu, abychom přestali lidi na druhé straně vnímat jako lidské bytosti?

Naše schopnost neměřit všem stejným metrem a pod ideologickou nátěrkou ignorovat nebo dokonce schvalovat i nejzrůdnější činy je skutečně děsivá.