Blahé následky neblahého obléhání (1990)

Přidal: beatman |

Prosinec 23, 2005

Franz Hiesel. Hra předního rakouského autora zpracovává příběh dvou rakousko-tureckých válek v 17. století. Je pozoruhodným pokusem o nové možnosti rozhlasového dramatu. Přeložila Jarmila Hrubešová. Scénická hudba Jiří Váchal. Hudbu řídí Jiří Váchal. Dramaturg Jan Kolář. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Vypravěč (Luděk Munzar), Herold (Vladimír Krška), Protiherold (Milan Riehs), Leopold I. (Jiří Adamíra), Kara Mustafa (Steva Maršálek), Hrabě Starhemberg (Jan Přeučil), Silidhar (Jiří Holý), Jan III. Sobieski (Ladislav Frej), Vincenc (Pavel Rímský), Cecilie (Růžena Merunková), pevnost (Jaroslava Adamová) a další.

Natočeno v roce 1990. Premiéra 12. 12. 1990 (96 min). Repríza 7. 1. 2006 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Lit: Langšádlová, Eva – Blahé následky neblahého obléhání. In Scéna 2/1991, s. 6 (recenze).

Langšádlová, Eva - Blahé následky neblahého obléhání. In Scéna 2-1991, s. 6

Langšádlová, Eva - Blahé následky neblahého obléhání.2 In Scéna 2-1991, s. 6

Lit.: Štern, Ivan: Obléhání Vídně Turky. In web ČRo, školní portál, 24. 10. 2007 (rozbor + ukázka ze hry). – Cit.: V roce 1683 šlo už o druhé obléhání Vídně tureckými vojsky.
Poprvé byla Vídeň obležena Turky v době mezi 27. zářím až 14. říjnem 1529. V té době sultán Sulejman I. Mocný usiloval o to podrobit si Uhry. V roce 1521 dobyl Bělehrad. Město bylo v té době součástí uherského království. Rozhodující bitva se ale odehrála o pět let později u Moháče. Tam zahynul český a současně uherský král Ludvík Jagelonský. Podle úmluvy mezi rodem Jagelonců a Habsburků se měl nástupcem Ludvíka na obou trůnech (uherském i českém) stát arcivévoda Ferdinand Rakouský. Část uherské šlechty však s tímto krokem nesouhlasila a prohlásila sedmihradského knížete Jana Zápolye za vzdorokrále. Ten se utekl pod ochranu tureckého sultána.
Sultán Sulejman konfliktu v Uhrách a skutečnosti, že většina rakouské hotovosti je vázána ve Itálii bojem s Francouzi, využil k tažení na Vídeň, kterou v roce 1529 oblehl. Statečným Vídeňanům, kteří opakovaně odráželi turecké útoky (zejména zatápěli elitním janičářským jednotkám) nakonec pomohlo i počasí. Ten rok vtrhla zima do podunajského údolí předčasně a zcela neočekávaně. Turkům bylo jasné, že musejí obléhání přerušit. Ve sněhu a mrazu bylo vojenské ležení ve stanech vyloučené. Sotva odtáhli od hradeb Vídně, začalo hustě sněžit. I tak za sebou zanechali na dvacet tisíc zabitých tureckých vojáků.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 17. století byla Svatá říše římská, které vládl císař Leopold I., oslabena v důsledku náboženských válek, nedávno ukončené třicetileté války, holandské války (během ní pod hradbami Maastrichtu zahynul v boji francouzský kapitán d´Artagnan) proti francouzskému králi Ludvíku XIV. (zvanému Král slunce). Hodně síly stálo i potlačení kuruckého povstání protestantské šlechty v Uhrách, vedené proti císaři a Vídni Emmerichem Thököly v letech 1678 až 1682.
Už se to asi stalo tureckou tradicí. Před 150 lety sultán Sulejman využil oslabení Rakouska v důsledku vzpoury části uherské šlechty proti následníkovi Ferdinandu Habsburskému, a nyní se jeho prapravnuk sultán Mehmet IV. chová naprosto stejně. Využil oslabení Rakouska a vypravil proti sice dobře opevněné, přesto slabé Vídni velkolepé tažení, pod vedením velkovezíra Kary Mustafa Paši.
Pro Osmany nebyla Vídeň jen symbolem křesťanství, ale také strategickou bránou do západní Evropy. Obráncům Vídně velel hrabě Ernst Rüdiger ze Starhembergu. Jestliže v roce 1529 Vídeňané čelili přesile zhruba 100 tisíce tureckých vojáků, tentokrát Vídeň oblehl počet dvojnásobný.
Strategii dobývání města Turci zvolili stejnou jako před sto padesáti lety. Štolami se chtěli dostat pod hradby města. Následně je vyhodit do povětří. Získanými průlomy pak zaútočit a dobýt město. Nelítostný boj se tedy nevedl jen na povrchu, ale i v podzemí, v tehdejší kanalizaci města. Tentokrát turečtí minéři v podzemí vybudovali celé město. Naštěstí pro Vídeň i tak jejich úsilí nebylo mnoho platné.
Základní strategickou chybou, kterou učinil Kara Mustafa, byl teror, který šířili turečtí vojáci a jejich tatarští spojenci v širokém dalekém okolí Vídně. Vypalovali vesnice a města, pokud rovnou nevraždili, pak odváděli zajaté obyvatele do otroctví. Vypálená a pustá země však sotva mohla tureckému vojsku nabídnout píci pro koně a potravu pro vojáky. Zásobovací vozy tudíž musely vážit několik dnů cesty, než se dostaly někam, kde bylo možné píci a potravu získat. Tak se stalo, že nehladověli jen obléhaní Vídeňané (ostatně ti s tím museli počítat), ale sami oblehající Turci. No a s prázdným, kručícím žaludkem se nejen vojákovi špatně bojuje, ale i koni špatně táhne. Pak stačil jeden překvapivý útok polských vojáků, vedených králem Janem Sobieskim, který konečně dorazil pod Vídeň, a turecké vojsko se dalo na zmatený útěk.
Výňatky z chronologie tureckého obléhání:

Pohled vídeňský:
1. srpna: Během mše svaté ostřelují Turci Svatoštěpánský dóm a začali tak, aniž si to uvědomili, porušovat dané slovo. Den na to bombardují kapucínský kostel tak silně, že propadla jeho střecha.
8. srpna: Je chycen patnáctiletý chlapec, podezřelý ze špionáže. Obyvatelstvo města v té době mělo už vybičované nervy natolik, že dosáhlo toho, ač chlapec tvrdil, že je to nesmysl, aby byl sťat.
11. srpna: Hrabě Starhemberg, velitel města onemocněl natolik, že ulehl a musel pobýt na lůžku déle než týden.
26. srpna: Velení města povolalo do zbraně všechny vídeňské muže, kteří se do té doby od válčení drželi stranou, buď proto, že nebyli schopni boje, anebo se jim prostě bojovat nechtělo. Dva dny nato nad těmi, kteří se nadále zdráhali účastnit se bojů, musel hrabě Starhemberg vynést rozsudek smrti a nechat je popravit.
27. srpna: Na Svatoštěpánský dóm spadne třicet raket. V noci přilétne dalších sto.

Pohled turecký:
3. srpna: Velkovezír Kara Mustafa stáhl z pravého křídla Alay Beyie pro nestatečnost a nedostatek bojových úspěchů. Původně ho chtěl nechat popravit. Dal mu nakonec „milost“ v podobě čtyř set ran býkovcem.
10. srpna: Kara Mustafa se vydal na inspekci podkopů pod Vídní. Prohlédl si tunel a předsunuté pozice. Na kritiku, že se nedostává válečného materiálu, reagoval tak, že na místě sesadil velitele týlu Fazli Agu a jmenoval na jeho místo Abazu Siyavuse Agu. Jak bylo obvyklé, Fazli Aga skončil pod katovým mečem.
22. srpna: Do tureckého ležení dorazil se svým vojskem sedmihradský král. Okamžitě podrobil kritice plány, podle kterých měla být dobita Vídeň. Navíc vyslovil názor, má-li někdo dobýt nějaké území, nemůže na ně útočit zevnitř, ale zvenčí. Velkovezír Kara Mustafa se velice rozzlobil a vládce Sedmihradska i s jeho vojáky poslal hlídat most přes řeku Raab.

Pohled evropský:
3. srpen: Došlo k několika menším a větším potyčkám polských pomocných sborů a císařských jednotek s Tatary, maďarskými povstalci a Turky. Celý srpen se nesl ve znamení vyčkávání císaře Leopolda v bavorském Pasově na vojenské posily.
8. srpna: Do Pasova dorazil princ Evžen Savojský. Tento pozdější slavný rakouský vojevůdce, francouzského původu přinesl zprávu, že ostatní francouzští důstojníci, kteří se měli připojit v rakouským oddílům, byli zatčeni a zavřeni. (Francouzský král Ludvík XIV. tehdy sledoval vlastní politické cíle, byl tehdy tajným spojencem sultána Mehmeta IV.)
9. srpna: Císaře Leopolda I. přepadla horečka, průjem a náhlé zvracení. Na lůžko byl upoután celé tři dny.
14. srpna: Proti původní dohodě vyráží král Jan Sobieski s půlměsíčním zpožděním se svým vojskem z Krakova směrem na Vídeň.
23. srpna stanul pod Opavou.
24. srpna: Vévoda Karel V. postupuje proti Dunaji k místu setkání v Tullnu. U Bisambergu, na hranici dnešní Vídně, narazí na Turky a pomocné maďarské oddíly. Jeho kavalérie dosáhne rychlého vítězství.
25. srpna: Také pomocné vojsko se vydalo z Pasova směrem k Vídni. Císař Leopold odsud vyrazil lodí.Po třech dnech dorazil do Lince. Bez odkladu se vydal dál spolu vojáky na pochod na Vídeň.
31. srpna: U Hollabrunnu se setkali, jak bylo dohodnuto, král Jan Sobieski a vévoda Karel. jen část skandinávského poloostrova, kontrolovalo i jižní břeh Baltu – Meklenbursko, Pomořany a východní Prusko.

Rozhlasové hry