Česká kronika 1/100 (2018-2019)
Připravil David Hertl.
Natočeno 2018. Premiéra – (ČRo Plus, 13:34 h. a ČRo 2 Praha, 18:10 h).
Obsah: 4. Atentát Vladimíra Blažky. Scénář Michal Beck, Jan Mazanec a Veronika Šaumanová. Režie Jakub Doubrava. Účinkují Jonáš Špaček, Marek Mikulášek, Michal Štěrba a Jindřich Koutný. O významu brněnského atentátu pro odboj hovoří Jiří Skoupý. Premiéra 14. 6. 2018 (ČRo Plus).
Rok 1953: Měnová reforma aneb Antonín Zápotocký jde mezi lid. Dokudrama napsal Lukáš Csicsely. Režie Simona Nyitrayová. Účinkují Michal Čapka, Stanislav Šárský a Josef Kaluža. Hovoří Veronika Kindlová a historik Jaroslav Rokoský. Natočeno 2018. Premiéra 18. 6. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
V červnu roku 1924 zemřel Franz Kafka. Svého přítele spisovatele Maxe Broda v předtuše blízké smrti žádal, aby poté, co zemře, byly zničeny všechny jeho dosud neuveřejněné texty, včetně dopisů a deníků. Max Brod ovšem Kafkovo dílo postupně vydal. Premiéra 26. 6. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1949: Přemýšlejte o tom, pane faráři… Příběh kněze, který spolupracoval s StB. Padouch – nebo hrdina? To napadne každého, kdo se seznámí s osudem kněze Josefa Jelena (1921-2006). V září 1949 byl zatčen StB, když věřícím přečetl při mši pastýřský list. Dokudrama napsal David Hertl. Režie Jakub Doubrava. Účinkují Jindřich Kout, Michal Štěrba a Marek Mikulášek. Hovoří Veronika Kindlová a historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů. Premiéra 27. 6. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1976: Stavíme paneláky. Scénář Lukáš Csicsely. Režie Jiří Seydler. Účinkují Jana Kouhoutková Ondrušková, Petr Matyáš Cibulka a Martin Valouch. Hovoří historik Martin Krsek z Muzea města Ústí nad Labem a Veronika Kindlová. Premiéra 28. 6. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Státní bezpečnost byla tajná politická policie tvořící hlavní pilíř komunistického totalitního režimu. Co se v StB dělo těsně po sametové revoluci v roce 1989? O tom vypráví další díl České kroniky. Lidé prý špatně balí kufry do letadel – jak to dělat dobře? Přiblížila se britská politice k odhalení pachatelů útoku na bývaléoh agenta Skripala a jeho dceru? Moderuje Jan Bumba. Premiéra 3. 7. 2018 (ČRo Plus, 13:44 h.) v cyklu Odpolední Plus.
Rok 1955: Karel Svolinský a orloj v Olomouci. Dokudrama napsal Eduard Burget. Režie Jiří Seydler. Osoby a obsazení: Karel Svolinský (František Špaček) a předseda kulturní komise v Olomouci Stanislav Křupka (Jiří Kalužný). Hovoří hstorik Petr Hlaváček a redaktor Pavel Hlavatý. Premiéra 4. 7. 2018 (ČRo Plus, 13:44 h.) v cyklu Odpolední Plus.
Rok 1923: Atentát na Aloise Rašína. Scénář a režie Luboš Koníř. Osoby a obsazení: Alois Rašín (Josef Kundera) a sestra Františka (Lenka Schreiberová). Hovoří historik Jaroslav Rokoský (PF UJP v Ústí nad Labem) a redaktorka Veronika Kindlová. Premiéra 5. 7. 2018 (ČRo Plus, 13:44 h.) v cyklu Odpolední Plus.
1951: Křehký básník Konstantin Biebl. Premiéra 6. 7. 2018 (ČRo Plus, 12:20 h).
Rok 1949: Číhošťský zázrak. Scénář Eliška Kováříková. Režie Simona Nyitrayová. Účinkují Marie Lojdová, Robert Finta a Izabela Firlová. Hovoří Miloš Doležal. Premiéra 9. 7. 2018 (ČRo Plus, 12:20 h).
Rok 1989: Za svobodou přes Prahu. Proč se občané NDR rozhodli jít v roce 1989 hromadně za svobodou právě přes Prahu – o tom hovoří historik Rudolf Vévoda a Pavel Hlavatý. Dokudrama napsal a režii má Lubomír Koníř. Účinkují Štěpán Tuček, Richard Vokůrka a Eva Čurdová. Premiéra 10. 7. 2018 (ČRo Plus, 12:20 h).
Rok 1941: Chlebíčková aféra. Dokudrama napsali Michal Beck a Jan Mazanec. Režie Simona Nyitrayová. Osoby a obsazení: Alois Eliáš (Norbert Lichý), jeho osobní lékař Miloš Klika (Dušan Urban) a dva aktivističtí novináři – Karel Lažnovský a Vladimír Krychtálek (Ondřej Brett a David Viktora). O protektorátním premiérovi Aloisi Eliášovi hovoří Veronika Kindlová a historik Jaroslav Rokoský z Ústavu pro studium totalitních režimů. Premiéra 13. 7. 2018 (ČRo Plus, 12:20 h).
Rok 1975: Kostel jede! I posun o 840 metrů může být vnímán, jako technický zázrak, právě ten se odehrál v roce 1975 v severočeském Mostě. Těžbě uhlí musel ustoupit – nebo spíš ujet – gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dokudrama o stěhování mosteckého kostela napsal Lukáš Csicsely. Režie Jiří Seydler. Účinkují Martin Valouch, Petr Matyáš Cibulka a Lenka Loubalová Peřinová. Další podrobnosti o přesunu cenné stavby prozradí Zuzana Klimplová z Národního památkového ústavu. Premiéra 17. 7. 2018 (ČRo Plus, 12:20 h).
Rok 1964: Motor dáme dozadu. Scénář a režie Lubomír Koníř. Účinkují František Mitáš, Petr Soumar a Lenka Schreiberová. Hovoří historik Miloš Hořejš z Národního technického muzea v Praze a Pavel Hlavatý. Premiéra 20. 7. 2018 (ČRo Plus, 12:20 h.)
Rok 1970: Tankem oponu neprorazíš. Kuriózní pokus o útěk na Západ v obrněném vozidle vlastní výroby. Pokusy o přechod československé státní hranice v době budování socialismu často končily tragicky. My v rámci cyklu Česká kronika přibližme příběh, který sice zpočátku vypadal beznadějně, přesto měl nakonec dobrý konec. V roce 1970 se o přechod hranice pokusila rodina Benešových z Břeclavska, a to kuriózním způsobem, v podomácku vyrobeném tanku. Scénář Michal Beck, Jan Mazanec a Veronika Šaumanová. Režie Pavel Krejčí. Účinkují Romana Chvalová, Jiří Kalužný a Michal Przebinda. Některé méně známé okolnosti útěku rodiny Benešových pak přiblíží historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, s nímž si povídala Veronika Kindlová. Premiéra 1. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h.).
Rok 1989: Zelený Gottwald. Dokudrama napsala Ester Fischerová. Přeneseme se do jedné pražské hospody, kde si povídají dva mladíci, kteří si právě vydělali peníze na brigádě. Režie Pavel Krejčí. Účinkují Petr Matyáš Cibulka, Jiří Kalužný a Martina Hamaďáková. Hovoří Pavel Hlavatý a historik Rudolf Vévoda. Připravil ČRo Hradec Králové v roce 2018. Premiéra 3. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h.).
Rok 1988: Nedostatek určitého zboží byl za doby totality častý, nikdy však nevyvolal takovou odezvu jako při krizi zásobování toaletním papírem v roce 1988. Tehdy se situace ještě více zdramatizovala po požáru Harmaneckých papíren. Další díl České kroniky přiblíží mimo jiné skutečnost, že nedostatek tohoto zboží řešil dokonce Ústřední výboru Komunistické strany Československa. Připravila Eva Kézrová. Premiéra 6. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1939. V květnu 1939 byly na vyšehradském hřbitově uloženy ostatky národního básníka 19. století, Karla Hynka Máchy. V tichém vzdoru proti německé okupaci tak Praha pohřbívala básníka – slavného autora Máje – jehož pozůstatky byly po Mnichovské dohodě narychlo převezeny z Litoměřic, kde v roce 1836 zemřel. Právě této kapitole z naší historie se věnuje Česká kronika. Premiéra 7. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1967: Chceme světlo! 31. října 1967 vyšli do ulic studenti strahovských kolejí na protest proti častým výpadkům elektřiny na těchto ubytovnách. Zhruba dvoutisícovka studentů skandovala „Cheme světlo“. Veřejná bezpečnost ale průvod na Malé Straně brutálně rozehnala. Událost pronikla do médií a zásah odsoudili akademičtí hodnostáři i veřejnost. Rozhlasový autor a spisovatel Jiří Kamen vydal 24 grotesek všedních dní – knihu nazval Elvis ze Záluží – proč ji tak nazval a čemu všemu se jako autor podivuje? Dnes slaví sedmdesáté narozeniny sovětská kosmonautka Světlana Savická. Proslavila se jako první žena, která vystoupila do volného prostoru – bylo to v roce 1984. Premiéra 8. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:44 h).
Rok 1950: Sto let samostatnosti – sto příběhů z našich nejnovějších dějin. Ten dnešní se odehrál v roce 1950. 24. března skupinka pilotů Československých aerolinií při koordinovaném útěku za železnou oponu unesla naráz hned tři dopravní letadla. Byli to bývalí příslušníci RAF, kteří se všemi třemi letadly přistáli v Erdingu nedaleko Mnichova. Celá akce proběhla v naprostém poklidu, nikdo tehdy nebyl zraněn, mnozí cestující teprve po přistání dakot v Západním Německu pochopili, že nejsou v Praze na Ruzyni. My se teď přeneseme do kokpitu jednoho z letadel, které toho březnového rána startovalo z Brna. Sedí v něm dva piloti, dva bývalí kolegové z Britského královského letectva – Vít Angetter /angetr/, který únos připravil, a kapitán letu Josef Klesnil /klesnil/, který o plánovaném útěku nevěděl. Premiéra 9. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1937: V dnešním dokudramatickém dílu České kroniky připomeneme knihu s názvem „Budujme stát pro 40 milionů lidí“. Autorem téhle vizionářské publikace je Jan Antonín Baťa a knížka vyšla poprvé v roce 1937. Premiéra 16. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1966: Metro, nebo podpovrchová tramvaj? Dokudrama napsala Eliška Kováříková. Zavede nás do roku 1966, kdy už je jasné, že minimálně část hromadné dopravy se musí v Praze dostat pod zem. „Nastudované“ to má i řidič jedné z tramvají, která zrovna uvízla v dopravní zácpě… Režie Martina Schlegelová. Účinkují Jan Dvořák, Tomáš Drápela a Beata Kaňoková. Premiéra 22. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
1964: Falešná hra Státní bezpečnosti. Jak vypadaly přípravy Akce Neptun? Dokudrama napsal Lukáš Csicsely. Režie Martina Schlegelová. Účinkují Pavel Oubram, Tomáš Drápela a Václav Švarc. Premiéra 27. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1969: Hořící pochodeň. Sebeupálení Jana Palacha. Premiéra 30. 8. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1962: Soudruh Stalin odstřelen. Detonace byly slyšet po celé Praze. Dokudrama napsala Tereza Nováková. Režie Olga Šubrtová. Účinkují Věra Hlaváčková a René Šmotek. Za jakých okolností se největší skupinové sousoší v Evropě bouralo a kam zmizely desítky tisíc tun betonu a žuly, o tom přímo na místě, kde stával Stalin v nadživotní velikosti, natáčel redaktor Ondřej Ševčík. Premiéra 4. 9. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1944: Konečně doma! Česká kronika dnes připomene boje o Duklu v říjnu 1944. Na naše území tehdy vstoupil 1. československý armádní sbor pod velením generála Ludvíka Svobody. Dokudrama napsal Antonín Pelíšek. Režie Olga Šubrtová. Účinkují Petr Červinka a Kamila Janovičová. Co bylo smyslem vojenské operace v Dukelském průsmyku, zjišťoval Dan Mrázek, hovoří historik Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Premiéra 11. 9. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1918: Jen ho sejmi! V neděli 3. listopadu 1918 byl na Staroměstském náměstí v Praze stržen barokní sloup Neposkvrněné Panny Marie. Postarala se o to pivní společnost kolem pražského bohéma Franty Sauera. Sloup byl považován za symbol habsburské nadvlády. Dokudrama napsala scenáristka Veronika Dvorská. Režie Olga Šubrtová. Účinkují Pavel Oubram a Tomáš Drápela. Na podrobnosti o stržení této barokní památky se ptal Pavel Hlavatý, hovoří historik Jaroslav Šebek. Premiéra 12. 9. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h).
Rok 1946: Americká akce. Krvavá historie nacistického „štěchovického pokladu“. V únoru 1946 vyzvedli američtí vojáci v lesích nedaleko obce Hradišťko nacistické dokumenty. Mělo tu být údajně nacistickým komandem a vězni z nedalekého koncentračního na konci války kromě důležitých písemností zakopáno i zlato a umělecké předměty. To se však zatím nepotvrdilo. O „štěchovickém archivu“ je další díl České kroniky. Hovoří historik Prokop Tomek. Premiéra 9. 10. 2018 (ČRo Plus, 15:20 h).
Rok 1989: Tanky na Prahu. Dokudrama připravil Jan Mazanec. Zavede nás do listopadu 1989, kdy se zástupci Občanského fóra Michael Kocáb a Václav Klaus přicházejí zeptat velitele Západního vojenského okruhu Mojmíra Zachariáše, zda armáda proti demonstrantům na ulicích zasáhne. Režie Pavel Krejčí. Účinkují Jiří Zapletal, Jan Vápeník a William Valerián. Připravil Hradec Králové. Premiéra 11. 10. 2018 (ČRo Plus).
Rok 1975: Umírá Antonín Novotný. Dokudrama napsal Eduard Burget. Mistr zvuku Marek Hoblík. Režie Simona Nyitrayová. Účinkují David Viktora, Tomáš Jirman a Josef Kaluža. Dokudrama bylo natočeno v Českém rozhlasu Ostrava. Premiéra 12. 10. 2018 (ČRo Plus).
Rok, 1942: Až do poslední chvíle. O posledních minutách života pátera Štemberky i dalších lidických mužů. Dokudrama napsala Klára Kučerová. Mistr zvuku Marek Hoblík. Režie Simona Nyitrayová. Účinkují Stanislav Šárský, Šimon Krupa, Tomáš Jirman a Josef Kaluža. Dokudrama bylo natočeno v Českém rozhlase Ostrava. Premiéra 15. 10. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h).
Rok 1989: Devalvace. Napsal Lukáš Csicsely. Dramaturgie Jan Sedmidubský, RežiePavel Krejčí. Účinkují Jiří Zapletal, Kamila Sedlárová, Ondřej Vaňura a Jan Skorunka. Hovoří Martin Kupka. Premiéra 7. 1. 2019 (ČRo Plus, 15:20 h.).
Únor 1989: Zemětřesení u spisovatelů. Dokudrama napsal Eduard Burget. Režie Martina Schlegelová. Účinkují Jiří Untermüller, Tomáš Drápela, Tomáš Kobr, Pavel Oubram a Václav Švarc. Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2019. Premiéra 22. 1. 2019 (ČRo Plus, 15:20 h).
Duben 1989: Budou i nepříjemné diskuze. Rekonstruovala podle dobových pramenů Jitka Škápíková. Účinkovali Norbert Lichý, Jan Fišar, David Viktora, Josef Kaluža, Tomáš Jirman a Robert Finta. Režie Simona Nyitrayová. Nastudoval Český rozhlas Ostrava. Premiéra 24. 1. 2019 (ČRo Plus, 15:20 h.).
Březen 1939: Hrdinové z Místku. Jediná větší ozbrojená akce proti okupantům. Připravila Markéta Ševčíková. Hovoří historik z Masarykova ústavu Martin Jemelka. Premiéra 15. 3. 2019 (ČRo Plus, 15:20 h.).
V těchto dnech si připomínáme 80. výročí vyhlášení protektorátu Čechy a Morava v březnu roku 1939. Prvním protektorátním předsedou vlády se stal rodák z jižních Čech Rudolf Beran. Premiérem byl už od prosince předchozího roku, ale po okupaci republiky hitlerovským Německem se ocitl v úplně jiné situaci. Premiéra 21. 3. 2019 (ČRo Plus, 15:20 h).
Květen 1989: Havel na svobodě. Dokudrama napsal Adam Struhala. Mistr zvuku Michal Kolář. Režie Martina Schlegelová. Účinkují Tomáš Drápela, Dan Kranich a Pavel Oubram. Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2019. Premiéra 23. 9. 2019 (ČRo Plus, 15:20 h.).
Lit.: Peňás, Jiří: Na stanici Český rozhlas Plus dávali před chvíli „dokudrama“… In Facebook, 9. 10. 2019 (status). – Cit.: Na stanici Český rozhlas Plus dávali před chvíli „dokudrama“ o tom, jak to bylo s Jakešovým projevem na Červeným Hrádku… ok. A spočívalo to v tom, že na Sašu Alexandr Vondra (kdo jiný taky do rádia?) zvoní brzo ráno… Josef Vohryzek… Saša otevírá a říká: ahoj, Josefe, co mě budíš a Josef Vohryzek vtrhne k Vondrům do bytu, mává kazetou a huláká: Sašo, to si musíš pustit! To je bomba, to je úplná senzace, fakt, chápeš to, Jakeš, a plete bojlery a brojlery! No fakt úlet! Bomba! Tohle musíme hned poslat Milanu Schulzovi do Svobodky, hned dneska se to musí vysílat! A pak ještě chvíli Josef Vohryzek projevuje pubertální nadšení a Vondra je taky stržen.
Hm, chápu, že autoři to mysleli dobře a herci taky. A že nejspíš o Josefu Vohryzkovi nic nevěděli, herci asi nikdy neslyšeli. Ale Josef Vohryzek nebyl žádnej hejhula, kterej by vykřikoval bomba a senzace a choval se jak jeliman… Literární kritik, editor a překladatel Josef Vohryzek byl jeden z nejdelikátnějších, nejuvážlivějších a nejmírnějších lidí, které jsem měl čest poznat, bylo mu ostatně v té době přes šedesát a na Jakešův projev by, jak jsem přesvědčen, reagoval nějakou ironickou poznámkou, neboť by mu bylo vůbec trapné se tím nějak zabývat. Proč si ti autoři v rozhlase vybrali právě jeho, mi je záhadou, asi že se jmenoval Josef…
Lit.: anonym: Česká kronika: sto let našeho státu ve sto příbězích. In web ČRo Plus, b. d. /červen 2018/ (článek). – Cit.: Století, ohraničené letopočty 1918 a 2018, přineslo našim zemím nejednu převratnou událost. Získávání a opětovné ztráty samostatnosti, válečný konflikt, vojenské okupace, léta svobody i nesvobody. Nebyly to ale vždy jen zásadní politické události, které ovlivňovaly život obyvatel Československa a České republiky.
Sto let od 28. října 1918 připomínáme stodílným cyklem Česká kronika. Prostřednictvím méně známých, nebo i zcela zapomenutých událostí z posledních sta let nabízíme posluchačům tak trochu jiný pohled na naše dějiny. Vždyť třeba právě v onom roce 1918 nedošlo jen k vyhlášení naší samostatnosti.
Do nové republiky až v prosinci 1918 přijíždí její první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A událostí, která příznačně ilustruje každodennost prvních dnů samostatného státu, je stržení barokního sloupu Neposkvrněné Panny Marie na Staroměstském náměstí v Praze v prvních listopadových dnech.
Podobně tak trochu nepřímo budou klíčové letopočty a události našeho státu obsaženy i v dalších dílech České kroniky. Díky příběhům, které se ne vždy dostaly do učebnic dějepisu, ale zapomínat by se na ně nemělo.
Atentát na prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína, smrt legendárního spisovatele a bohéma Jaroslava Haška, dokončení stavby pražské katedrály – ale třeba také takzvané „strahovské události“ v roce 1967, schvalování normalizačního seznamu zakázaných knih nebo přesun gotického kostela v severočeském Mostě.
Každý díl České kroniky nabídne vždy dva pohledy na jednu událost: příběh, zpracovaný formou čtyřminutového dokudramatu, doplněný stejně dlouhým rozhovorem s historiky a odborníky. Ti by měli zasadit historické děje do souvislostí a vysvětlit jejich význam. Spíše než na velkou politiku se můžete těšit na malé dějiny všedního dne, na vyprávění o tom, čím naše země a její obyvatelé žili posledních sto let a jak je velké dějiny ovlivňovaly.
Lit.: Hertl, David: Rok 1945: Atentát Vladimíra Blažky. Český odboj nezabil jen Heydricha. In web ČRo Plus, 14. červen 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Do dějin protinacistického odboje patří nejen atentát, jehož obětí se stal v květnu 1942 Reinhard Heydrich, ale také zavraždění jednoho z představitelů nacistické moci v Brně. Vše se seběhlo 7. února 1945.
Čtvrt hodiny před osmou večer opustil SS-Hauptsturmführer August Gölzer svoji kancelář na Aleestraße (dnešní Třída kapitána Jaroše) a vydal se domů. Před dveřmi domu na rohu dnešních ulic Kounicovy a Nerudovy jej dva muži postřelili.
Přivolané sanitky přijely na místo až po dvou hodinách a přes okamžitou operaci Gölzer zemřel. Gestapo začalo po pachatelích okamžitě pátrat, razie v brněnských bytech ale žádnou stopu nepřinesly.
Náhodné dopadení
Až o měsíc později byl v rámci rutinní akce proti příslušníkům moravské odbojové skupiny Předvoj zatčen velitele partyzánů Milan Genserek. Po brutálním výslechu vypověděl, že má spojení na dalšího člena Předvoje Oldřicha Vojtu.
Od něj vedla cesta k zatčení velitele branného referátu Předvoje Vladimíra Tišnovského. V obavě o život nabídl Tišnovský gestapu k dispozici své kontakty. Prohlásil, že zná jména i adresy vrahů Augusta Gölzera a je schopen pomoci s jejich dopadením.
Gestapo s využitím Tišnovského zatklo 22. března 1945 oba prchající atentátníky (Aloise Bauera a Vladimíra Blažku) a 14. dubna 1945 byli popraveni v areálu brněnských Kounicových kolejí. Zemřeli dvanáct dní před osvobozením Brna. (…)
Lit.: Hertl, David: Rok 1953: Měnová reforma aneb Antonín Zápotocký jde mezi lid. In web ČRo Plus, 18. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Československá měnová reforma z roku 1953 byla představiteli komunistického režimu prezentována jako opatření proti zbohatlíkům. Ve skutečnosti na ni doplatili všichni, kdo měli alespoň nějaké úspory.
Ještě v pátek 29. května 1953 ujišťoval prezident Antonín Zápotocký, že československá měna je pevná a zvěsti o chystané reformě jsou lživé. O den později do rozhlasu promluvil předseda vlády Viliam Široký. Občanům sdělil opak.
V ten den byl přijat zákon o měnové reformě a Široký oznámil, že stávající bankovky a mince budou platit jen do pondělí 1. června, kdy začne nový zákon platit. V neděli 31. května potom o měnové reformě podrobně informovalo Rudé právo.
Utajená výroba
Nové koruny, které byly kvůli utajení vyrobeny v Sovětském svazu, se za staré vyměňovaly v poměru 5:1. To však pouze u částek do 300 starých korun v hotovosti. Vyšší částky byly směňovány v poměru 50:1. A obdobně znehodnoceny byly i bankovní vklady. Vzhledem k tomu, že reforma byla vyhlášena v sobotu odpoledne, kdy už měly banky i obchody zavřeno, nebylo před jejími dopady úniku.
Kdo mohl, snažil se peníze do pondělí utratit alespoň nákupem jídla a lahví alkoholu v restauracích. Prezident Zápotocký měl dokonce v den vyhlášení reformy odvahu vydat se na procházku Prahou, aby zjistil, jak lidé na reformu reagují…
Příčinou reformy z května 1953 byly problémy naší ekonomiky, jednostranně orientované na rozvoj těžkého průmyslu. Mezi lidmi v důsledku toho obíhalo množství peněz, za něž nebylo nic k mání, protože spotřebního zboží byl v obchodech nedostatek.
Státní krádež
Plošné znehodnocení úspor v důsledku měnové reformy poskytlo ideální příležitost zrušit přídělový systém, který na českém území platil od roku 1939. Už totiž nehrozilo, že lidé po zrušení odběrných kuponů vykoupí v obchodech všechno zboží.
Měnová reforma byla všeobecně vnímána jako státní krádež, vyvolala řadu protestů a byla jedním z důvodů vyloučení Československa z Mezinárodního měnového fondu.
Okamžiky měnové reformy připomene autor dokudramatu Lukáš Csicsely. V režii Simony Nyitrayové účinkují Michal Čapka, Stanislav Šárský a Josef Kaluža.
Co měnová reforma v roce 1953 obyvatelům Československa způsobila a jaký byl její průběh? Další doplňující informace se dozvíte z rozhovoru (Veronika Kindlová a historik Jaroslav Rokoský).
Lit.: anonym: Rok 1949: Přemýšlejte o tom, pane faráři… Příběh kněze, který spolupracoval s StB. In web ČRo Plus, 27. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Padouch – nebo hrdina? To napadne každého, kdo se seznámí s osudem katolického kněze Josefa Jelena (1921-2006). V září 1949 byl zatčen Státní bezpečností, když věřícím přečetl při mši pastýřský list Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky.
Biskupové v něm varovali před politikou komunistické strany, která omezovala práva a svobody katolíků. Jelen, oblíbený plzeňský kazatel, byl za přečtení listu odsouzen na tři roky. Když na podzim 1952 vyšel z vězení, směl se vrátit do duchovní správy, stále víc se ale věnoval psaní básní a divadelních her.
Faráři jej vnímali jako „aktivistického kněze“, který veřejně vystupoval na podporu komunistické strany. V březnu 1963 odešel z duchovní správy a nastoupil do zaměstnání na ministerstvu kultury. To už byl delší dobu spolupracovníkem Státní bezpečnosti, která si ho nemohla vynachválit.
Přinášel pravidelně, v podstatě každých čtrnáct dní, zasvěcené informace o názorech kněží ze svého okolí – a informoval i o životě umělců, se kterými se stýkal v Praze.
Rozhlasový normalizátor
V dubnu 1970 pak nastoupil do Československého rozhlasu jako vedoucí dramaturg s jasným úkolem: „normalizovat“ oblast rozhlasových her. Na program zařadil sovětské autory a u některých repríz zakázal číst jména nepohodlných herců, autorů nebo režisérů.
Po roce z rozhlasu přešel do Svazu českých dramatických umělců, byl zástupcem šéfredaktora časopisu Scéna a nakonec šéfredaktorem Nových knih. V roce 1983 odešel do důchodu.
Po roce 1989 publikoval už jen v levicových Haló novinách a roku 1998 vyšly jeho vzpomínky, ve kterých se o vážnější sebereflexi ani nepokusil.
Autorem scénáře dokudramatu je David Hertl, v režii Jakuba Doubravy účinkují Jindřich Kout, Michal Štěrba a Marek Mikulášek. Přeneseme se do roku 1949, kdy byl sepsán Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, jehož čtení bylo zakázáno a tvrdě postihováno. Právě kvůli tomuto dokumentu se o Josefa Jelena začala zajímat Státní bezpečnost.
Veronika Kindlová spolu s historikem Liborem Svobodou z Ústavu pro studium totalitních režimů příběh doplní o širší historické souvislosti.
Lit.: Hertl, David: Rok 1976: Stavíme paneláky. In web ČRo Plus, 28. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Někteří jim říkali „králíkárny“ pro jejich vzhled a šedivou uniformitu, která často značně měnila ráz celých měst. Jiní si je pochvalovali jako levné a ve své době moderní bydlení. Domy z prefabrikovaných panelů zažily největší boom v 70. a 80. letech 20. století v zemích východního bloku.
Výstavba panelových sídlišť byla pro komunistický režim východiskem z krize, do které se dostal řadou vlastních chyb. Klíčovým bylo po roce 1948 zestátnění bytových domů, tedy jejich ukradení původním majitelům.
Následovalo regulování nájemného, populistický krok, který měl umožnit získání bytu „dělnické třídě“. Nízké nájemné ale nedokázalo generovat dostatek prostředků na údržbu mnoha bytových domů a výstavbu nových. Už na počátku 60. let registrovala velká města nedostatek bytů. Do starých domů se neinvestovalo a řešení se našlo v levné panelové výstavbě.
Sídliště na loukách i v centrech
V České republice bylo v letech 1953 až 1991 postaveno na 80 tisíc paneláků s asi 1,2 milionu bytů, z toho více než polovina v 70. letech. Původní odhadovaná životnost (asi 40 let) byla už u řady staveb překročena.
Panelová výstavba se realizovala jako celá sídliště na zelených loukách, jindy ale zaplavila i historická centra měst, například Benešova. Jiným případem byl Most, kde historické centrum muselo ustoupit těžbě uhlí a na jeho místě vzniklo celé panelové město.
Dokudrama o výstavbě sídlišť podle scénáře Lukáše Csicselyho natočil režisér Jiří Seydler, účinkují Jana Kouhoutková Ondrušková, Petr Matyáš Cibulka a Martin Valouch. Připomenou nám stavbu Jižního Města, největšího pražského sídliště, které je údajně i největším sídlištěm v republice. Píše se rok 1976 a na „Jižáku“, jak se zmíněnému sídlišti běžně říká, se předávají první byty. Na jeden z nich se jde podívat mladý pár očekávající vbrzku narození prvního potomka…
O éře prvních paneláků u nás si pak s historikem Martinem Krskem z Muzea města Ústí nad Labem povídala Veronika Kindlová.
Lit.: Hertl, David: Rok 1955: Karel Svolinský a orloj v Olomouci. In web ČRo Plus, 4. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Karel Svolinský (1896-1986) bývá prezentován jako malíř a ilustrátor. Jeho tvorba byla ale rozmanitější. Proslul jako ilustrátor knih, včetně řady dětských (doprovod k Wolkerovým Baladám či Máchovu Máji).
Známou postavou je Svolinský i pro filatelisty, je autorem zhruba 200 návrhů známek. Několikrát se stal držitelem ceny Nejkrásnější světová známka. Podle Svolinského návrhů byly dány do oběhu i bankovky. Je autorem vitráží zdobících okna v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.
Na konci 30. let minulého století se Svolinský, který se narodil na Svatém Kopečku na Olomoucku, podílel na scénických a kostýmních výpravách pro Národní divadlo v Praze. Další monumentální práce – malby a mozaiky na obnoveném olomouckém orloji (1955) – je dodnes hodně diskutována.
Rozporuplný orloj
Do dneška dominují orloji postavy dělníka s výzkumníkem, přičemž nechybí výjevy ze „společenského života“ včetně dat narození a úmrtí J. V. Stalina, které v pravé poledne oživují pohybující se figurky představující typy pracujících, budovatelů socialismu.
„Označit Svolinského za typického představitele socialistického realismu je zjednodušující. Tím spíše, že jeden z prvních návrhů na fasádu orloje Svolinský vytvořil v roce 1947. Svým pojetím byla tato koncepce apolitická, plná dětských postav a pohádkových zvířátek. Definitivní podoba v mozaice s postavami zástupců pracující inteligence a dělnictví v kontrastu s hanáckou jízdou králů a kompozicemi dvanácti měsíců působí jako zřejmý umělecký kompromis, který zahrnuje evidentní a srozumitelné ideologické obsahy. Olomoucký orloj, slavnostně odhalený 9. května 1955, byl přehnaně oslavován a stal se symbolem nového režimu,“ napsal historik Eduard Burget.
Dokudrama, které napsal Eduard Burget, nám přiblíží okamžik, kdy za Karlem Svolinským přichází předseda kulturní komise v Olomouci Stanislav Křupka, aby mistra získal pro práci na orloji. Dokudrama natočil režisér Jiří Seydler, účinkují František Špaček a Jiří Kalužný.
Proč se právě Svolinský stal autorem nové socialisticko-realistické podoby olomouckého orloje, na to se pak historika Petra Hlaváčka ptal Pavel Hlavatý.
Lit.: Hertl, David: Rok 1923: Atentát na Aloise Rašína. In web ČRo Plus, 5. červenec 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Právník, politik, národohospodář a první československý ministr financí Alois Rašín (1867-1923) byl jedním z mužů, kteří – coby autor deklarace nezávislosti Československa – mají největší zásluhu na vzniku Československa v roce 1918.
Byl jednou z vůdčích osobností protirakouského odboje v Čechách. Se jménem politika je také úzce spjata měnová reforma z roku 1919, díky němu se česká koruna stala jednou z nejstabilnějších měn na evropském trhu.
Symbol útlaku?
Podle některých kritiků ale Rašín své ekonomické koncepce prosazoval na úkor nejchudších obyvatel. Pro chudinu se proto stal symbolem útlaku.
Politikův život nakonec ukončila střela atentátníka, anarchokomunisty Josefa Šoupala, který na něj zaútočil 5. ledna 1923 před jeho bytem v Žitné ulici 10 v Praze, veden snahou „prospět proletariátu“. Kulka, kterou na něj vystřelil, uvízla Rašínovi v páteři a poranila mu míchu.
V beznadějném stavu skončil v podolském sanatoriu. Ačkoliv byl těžce zraněn, žil v nemocnici ještě šest týdnů. A nebyl prý duchem vůbec mimo, měl prý silný kořínek.
I o tom je dokudrama scenáristy a režiséra Lubomíra Koníře, v němž účinkují Josef Kundera a Lenka Schreiberová.
Přes veškerou snahu lékařů Alois Rašín 18. února 1923 zemřel. Bylo mu 55 let. Čtyři měsíce po spáchání činu byl Šoupal odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře. Rašínova smrt urychlila přijetí zákona na ochranu republiky, který dal vládě pravomoc ke zpřísnění trestů za rozvracení republiky.
O atentátu na prvního československého ministra financí Aloise Rašína si s historikem Jaroslavem Rokoským z Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem povídala Veronika Kindlová.
Lit.: Hertl, David: Rok 1949: Číhošťský zázrak. Záhadný pohyb kříže a umučení faráře Josefa Toufara. In web ČRo Plus, 9. červenec 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: V prosinci 1949 se v číhošťském kostele při mši údajně několikrát pohnul kříž na oltáři. Dodnes neobjasněná událost se prý později opakovala. Vládnoucí komunistický režim využil události k rozsáhlému útoku na katolickou církev.
Číhošťský farář Josef Toufar byl zatčen 28. ledna 1950. Zemřel o pár týdnů později v pražské nemocnici, kam byl z Valdic převezen ve zbědovaném stavu po krutém mučení, bylo mu 47 let. Jeho tělo bylo pod smyšleným jménem pohřbeno v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích.
Příbuzní se o tom, že nežije, dozvěděli až v roce 1954. Díky vzorku DNA vnuka Toufarova bratra se podařilo ostatky po dlouhých desítkách let identifikovat a v roce 2015 mohly být uloženy přímo v číhošťském kostele. V současnosti probíhá proces Toufarova blahořečení.
Proces s představiteli řádů
Protože umučený Toufar nemohl být postaven před soud, proběhl na jaře 1950 politický monstrproces s představiteli církevních řádů. Zatčeni byli opati Bohumil Vít Tajovský a Augustin Machalka, v březnu 1950 následovalo zatčení dalších.
Z deseti obžalovaných byl za zločiny velezrady a vyzvědačství odsouzen k nejvyššímu trestu doživotí Ján Ivan Mastiliak, člen řeckokatolické větve redemptoristů v Michalovcích. Zbylých devět bylo odsouzeno k úhrnnému trestu 132 roků vězení.
Co to bylo za úkaz, který tehdy na samém konci roku 1949 rozpoutal tažení Státní bezpečnosti proti číhošťskému faráři Josefu Toufarovi? Byl to zázrak? Nebo dobře připravená provokace, která měla Josefa Toufara zlikvidovat? To jsou otázky, které si kladou o mnoho let později i dva mladí návštěvníci číhošťského kostela v dokudramatu Elišky Kováříkové. V režii Simony Nyitrayové účinkují Marie Lojdová, Robert Finta a Izabela Firlová.
Co dalšího se dnes ví o kauze „Číhošťský zázrak“, jaký vliv měla na církevní procesy v 50. letech a jak vypadá kostelík v Číhošti dnes? O tom si Ondřej Ševčík povídal s publicistou Milošem Doležalem, který je mimo jiné i autorem knížky o životě Josefa Toufara s názvem Jako bychom dnes zemřít měli.
Lit.: Hertl, David: Rok 1989: Za svobodou přes Prahu. Jak východní Němci utíkali na Západ. In web ČRo Plus, 10. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dlouhodobou nespokojenost obyvatel komunisty ovládané části Německa, Německé demokratické republiky (NDR), řešila řada z nich snahou vystěhovat se na západ do Spolkové republiky Německo. Legálně – nebo bez oficiálního souhlasu komunistických úřadů.
Počet lidí, kteří o odchodu z NDR uvažovali, koncem 80. let prudce rostl. Bylo tomu tak i proto, že zatímco politická situace v Sovětském svazu, Polsku nebo Maďarsku směřovala k demokratizaci poměrů, východoněmečtí představitelé patřili k nejkonzervativnějším zastáncům marxismu.
Legální i nelegální cesta
V roce 1987 požádalo v NDR o takzvané vyvázání ze státního občanství 11 500 obyvatel, v roce 1988 už to bylo skoro 30 tisíc lidí a do dubna 1989 bylo podáno 112 tisíc žádostí o přesídlení do Spolkové republiky Německo. Řada obyvatel NDR využila možnosti a odešla složitou cestou přes Československo a Maďarsko, které přestalo kontrolovat hranice s Rakouskem.
Po uzavření této cesty (československé orgány důsledně dodržovaly dohodu s vedením NDR a všemožně komplikovaly cestu východních Němců do Maďarska) se východní Němci pokusili vynutit si odchod do západního Německa obsazením velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze.
Za často dramatických okolností přelézali zdi ambasády na Malé Straně a v nevyhovujících hygienických podmínkách čekali i několik týdnů na možnost vycestovat na Západ. Podle oficiálních úředních údajů uprchlo přes Československo do západního Německa do 8. listopadu 1989 celkem asi 42 tisíc obyvatel NDR. V Praze odstavili 1259 osobních automobilů, většinou legendárních trabantů. A někteří Češi se k tomu postavili po svém. Začali na opuštěných autech z NDR vydělávat…
O tom všem je i dokudrama scenáristy a režiséra Lubomíra Koníře. Účinkují Štěpán Tuček, Richard Vokůrka a Eva Čurdová.
Proč se občané NDR rozhodli jít v roce 1989 hromadně za svobodou právě přes Prahu – i na to se historika Rudolfa Vévody ptal Pavel Hlavatý.
Lit.: Hertl, David: Rok 1941: Chlebíčková aféra. Stály otrávené chlebíčky život premiéra Eliáše? In web ČRo Plus, 13. červenec 2018 (článek+ nahrávky k poslechu) – Cit.: Byla to těžká doba: značná část Evropy byla okupována nacistickým Německem, daleko na východě rozpoutali Hitlerovi vojáci válku proti Sovětskému svazu – a předsedou protektorátní vlády byl bývalý legionář Alois Eliáš, který navzdory tlaku okupantů udržoval spojení s domácím i zahraničním odbojem.
Jenže právě zahájení války na východě vedlo nacistický režim k pomyslnému „utažení šroubů“. Protektorát musel zásobovat nenasytnou nacistickou mašinérii a jeho představitelé – alespoň formálně – vyjadřovat loajálnost okupantům.
Předseda vlády Eliáš byl takto donucen přijmout 18. září 1941 takzvanou aktivistickou sedmičku novinářů, kteří se dali naplno do služeb nacistického režimu, psali propagandistické texty a sympatizovali s Německem: Karla Lažnovského, Emanuela Vajtauera, Vladimíra Krychtálka, Jaroslava Křemene, Karla Wernera, Vladimíra Rybu a Václava Crhu.
Otrávené chlebíčky
Během setkání nabídl Eliáš novinářům chlebíčky. Před servírováním do nich byly ale vpraveny bakterie tyfu, tuberkulózy a botulotoxinu. U Lažnovského, Vajtauera, Křemene a Krychtálka se brzy objevily zdravotní problémy, kterým Lažnovský 10. října téhož roku podlehl.
Zřejmě bez ohledu na případnou účast na onom kuriózním atentátu byl premiér Eliáš krátce po nástupu Reinharda Heydricha na místo zastupujícího říšského protektora v září 1941 zatčen, 1. října odsouzen k trestu smrti a v červnu 1942 popraven.
Nacistický soud jeho vinu na otravě novinářů neprokázal, všeobecně se ale má za to, že akce byla provedena na Eliášův popud, případně že se na ní sám podílel.
Dokudrama Chlebíčková aféra, v němž kromě Aloise Eliáše vystupuje jeho osobní lékař Miloš Klika a dva aktivističtí novináři – Karel Lažnovský a Vladimír Krychtálek – napsali Michal Beck a Jan Mazanec. V režii Simony Nyitrayové účinkují Norbert Lichý, Dušan Urban, Ondřej Brett a David Viktora.
O protektorátním premiérovi Aloisi Eliášovi si Veronika Kindlová povídala s historikem Jaroslavem Rokoským z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Lit.: Hertl, David: Rok 1975: Kostel jede! Jak mostecký kostel Nanebevzetí Panny Marie ujel před zkázou. In web ČRo Plus, 17. červenec 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Když počátkem šedesátých let padlo rozhodnutí vytěžit uhlí pod severočeským Mostem, vypadalo to, že s celým městem vezme za své i tamní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Gotický chrám nakonec smutnému osudu unikl – nebo spíš ujel. Technicky ojedinělá přeprava kostela začala 15. září 1975.
Důvodem, proč kostel nebyl – jako téměř celé město – odstřelen, byla historická hodnota stavby, jejíž kořeny sahají do první čtvrtiny 16. století. Chrám je dílem Jakuba Heilmanna, žáka Benedikta Rejta. Ve hře bylo jedenáct variant, jak památku zachránit.
Nejambicióznější byl plán přepravit mostecký kostel na nové místo vcelku. Realizací plánu, jehož náklady byly odhadnuty na 150 milionů korun, byla pověřena organizace ministerstva kultury Transfera.
V pondělí 15. září 1975 dopoledne byl 12 tisíc tun vážící kostel i s podzemní kryptou oddělen od základů a „naložen“ na transportní zařízení – na 53 podvozků, vyrobených pro tento účel v plzeňské Škodovce. Po dvou týdnech se stavba dala do pohybu. Urazila přes 841 metrů, průměrná rychlost se pohybovala od dvou do tří centimetrů za minutu.
27 dní dlouhá cesta
Na své současné místo v sousedství barokního špitálu s kostelem Svatého ducha šedesát metrů dlouhý a více než třicet metrů vysoký děkanský chrám doputoval po 27 dnech. Přeložení kostela Nanebevzetí Panny Marie bylo unikátní technickou operací, která nemá v rámci České republiky obdoby.
Nejtěžší vcelku přenesenou stavbou na světě však mostecký kostel není, přestože jsou o tom mnozí obyvatelé Mostu přesvědčeni. V listopadu 2004 jej podle Guinessovy knihy rekordů překonal přesun budovy v čínském městě Wu-čou, která vážila 15 140 tun.
Kvůli těžbě hnědého uhlí zanikly stovky jiných památek a přesun mosteckého kostela se stal především „výkladní skříní“ normalizačního režimu, pomyslnou reklamou na údajnou péči socialistického státu o památky.
Dokudrama scenáristy Lukáše Csicselyho o stěhování mosteckého kostela natočil režisér Jiří Seydler, účinkují Martin Valouch, Petr Matyáš Cibulka a Lenka Loubalová Peřinová.
Další podrobnosti o přesunu cenné stavby prozradí Zuzana Klimplová z Národního památkového ústavu.
Lit.: Hertl, David: Rok 1964: Motor dáme dozadu. Škoda 1000 MB a její převratné novinky. In web ČRo Plus, 20. červenec 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: V poválečné historii výroby automobilů Škoda v Mladé Boleslavi se dlouho udržovala klasická koncepce vozidel s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Tak tomu bylo u legendárního Popularu (později Škoda 1101), u sedanu Škoda 1200, u modelu Octavia i u líbivého kabrioletu Felicia.
Jenže na počátku šedesátých let už byly všechny tyhle modely poněkud zastaralé a v Mladé Boleslavi chystali novinku, představenou v roce 1964 pod názvem Škoda 1000 MB. Na svoji dobu to bylo poměrně moderní auto, které nabídlo takové „převratné“ novinky, jako byla možnost lůžkové úpravy sedadel, ostřikovač čelního skla, vnitřní osvětlení nebo větrání a topení s ventilátorem.
Ta největší změna se ale odehrála v technickém uspořádání vozidla: po mnoha úvahách a jízdních zkouškách se v Mladé Boleslavi rozhodli pro automobil s motorem vzadu a pohonem zadních kol. Tehdy se podobnou cestou vydaly i některé francouzské (Renault, Simca) nebo italské (Fiat) automobilky.
Jenže zatímco nejpozději v polovině 70. let se na Západě začala uplatňovat koncepce s motorem vpředu a pohonem předních kol, Škoda se své stále více zastarávající koncepce držela až do začátku 90. let díky modelovým řadám 100/110 a později 105/120.
Model Škoda 1000 MB se vyráběl do roku 1969 v různých modifikacích, celkem vzniklo 430 tisíc vozů. Pro automobilku v Mladé Boleslavi byl model 1000 MB přelomový i z jiného důvodu: kvůli jeho výrobě vznikla na svou dobu zcela moderní továrna, díky níž se v 70. letech podařilo výrazně uspokojit zájem obyvatel Československa o osobní automobil.
Na sraz milovníků automobilů Škoda 1000 MB, odehrávající se někdy v 60. letech, se vypravíme v dokudramatu scenáristy a režiséra Lubomíra Koníře. Účinkují František Mitáš, Petr Soumar a Lenka Schreiberová.
S historikem Milošem Hořejšem z Národního technického muzea v Praze si pak o Škodě 1000 MB povídal Pavel Hlavatý.
Lit.: Hertl, David: Rok 1970: Tankem oponu neprorazíš. Kuriózní pokus o útěk na Západ v obrněném vozidle vlastní výroby. In web ČRo Plus, 1. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jeden z mnoha pokusů obyvatel Československa o překonání přísně střežené západní hranice a útěk do svobodného světa se odehrál brzy ráno 27. května 1970. Byl velmi netradiční: 33letý vyučený zámečník Vladimír Beneš z obce Hrušky na Břeclavsku se s manželkou a čtyřmi dětmi pokusil dostat do Rakouska ve vozidle vlastní výroby.
Na podvozek starého wartburgu postavil karoserii, která tvarem vzdáleně připomínala tank. Měla překonat hraniční zátarasy a odolat i případné střelbě pohraničníku. K cestě na Západ tímto netradičním způsobem se Beneš rozhodl poté, když zjistil, že normálním způsobem není možné z Československa odejít. Na Západě přitom už žil jeho bratr, který utekl v padesátých letech do Kanady.
Vypjatá situace se zdramatizovala, když se obrněné vozidlo ještě u Břeclavi – daleko od železné opony – porouchalo. Vladimír Beneš musel svůj stroj odstavit pod mostem z břeclavského nádraží, počítal ale s tím, že bude brzy objeven. Rozhodl se, že do Rakouska uteče sám a rodina se za ním později přistěhuje.
Vystěhování po sedmi letech
Jeho útěk nedaleko Valtic se podařil, rodina se ale směla za otcem vystěhovat až po sedmi letech nekonečných jednání. Zpočátku manželka Vladimíra Beneše ani netušila, že její manžel žije – Státní bezpečnost jí totiž namluvila, že zemřel při pokusu o překonání státní hranice.
Benešův stroj byl objeven v pozdních večerních hodinách a zabavila ho Státní bezpečnost. Nejprve byl „pro výstrahu“ vystaven v Břeclavi a později byl pak řadu let jako exponát umístěn v tehdejším Muzeu Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra, dnešním Muzeu Policie ČR. Státní bezpečnost stvořila legendu o tom, jak tank zapadl do bažin a jeho posádka zahynula.
Dokudrama s názvem Tankem oponu neprorazíš napsala trojice autorů Michal Beck, Jan Mazanec a Veronika Šaumanová, v režii Pavla Krejčího účinkují Romana Chvalová, Jiří Kalužný a Michal Przebinda.
Některé méně známé okolnosti útěku rodiny Benešových pak přiblíží historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, s nímž si povídala Veronika Kindlová.
Lit.: Hertl, David: Rok 1989: Zelený Gottwald. Bankovka s komunistickým prezidentem byla mimořádně neoblíbená. In web ČRo Plus, 3. srpen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: V pátek 29. září 1989 si čtenáři Rudého práva mohli na první stránce prohlédnout obrázek nové stokorunové bankovky. Státní banka Československá ji vydala k 1. říjnu 1989 (což byla mimochodem neděle).
Tak trochu tradičnímu motivu Pražského hradu na rubové straně vévodila na straně lícové podobizna prvního komunistického prezidenta a dlouholetého nejvyššího představitele československých komunistů Klementa Gottwalda. Vydání nové bankovky se připravovalo delší dobu, paradoxně byla ale do oběhu uvedena až několik týdnu před 17. listopadem 1989.
Zelená stokoruna s Gottwaldem se stala mimořádně nepopulární bankovkou. Docházelo k jejímu poškozování, nejčastěji formou různého dotváření, karikování, v mnoha případech byly Gottwaldovi propichovány oči.
Happening proti bankovce
Státní bezpečnost během první měsíce oběhu nové stokoruny zachytila přes sto znehodnocených bankovek. A 25. října 1989 se v centru Prahy konal happening proti nové stokoruně, Veřejná bezpečnost ale asi dvě stovky lidí rychle rozehnala. Státní banka začala bankovku stahovat z oběhu ještě před koncem roku 1989.
Sběratelská cena stokoruny s Klementem Gottwaldem byla zpočátku vysoká, platilo se za ni až sto „západoněmeckých“ marek, nyní je možné koupit ji na burzách a specializovaných webových stránkách za 250 až 300 Kč.
Autorem grafického návrhu bankovky byl slovenský výtvarník, grafik, ilustrátor a malíř, představitel imaginativního realismu Albín Brunovský. Jeho dílo zahrnovalo volnou grafiku, ilustrace, malbu, scénografii i užitou tvorbu. Byl autorem poslední emise československých bankovek.
Právě stokoruna s portrétem Klementa Gottwalda ho přiměla uchýlit se na čas do uměleckého ústraní. Získal řadu ocenění a vyznamenání na světových výtvarných akcích a jeho díla byla představena po celém světě.
V dokudramatu Ester Fischerová se přeneseme do jedné pražské hospody, kde si povídají dva mladíci, kteří si právě vydělali peníze na brigádě. V režii Pavla Krejčího účinkují Petr Matyáš Cibulka, Jiří Kalužný a Martina Hamaďáková.
O zelené stokoruně si pak s historikem Rudolfem Vévodou povídá publicista Pavel Hlavatý.
Lit.: Hertl, David: Rok 1966: Metro, nebo podpovrchová tramvaj? V podzemí měla vést jen část trati. In web ČRo Plus, 22. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Za normálních okolností by to byla jen nákladná dopravní stavba. V letech reálného socialismu se ale pražské metro stalo především politickým tématem. Mluvilo se o něm od roku 1898, ale až v polovině šedesátých let 20. století začala být dopravní situace v centru hlavního města neúnosná a další odkládání nebylo možné.
Vláda proto v červnu 1965 rozhodla o realizaci podpovrchové tramvaje. Ta by využívala běžné tramvajové soupravy a její trať měla vést tunely jen v některých úsecích, takže by oproti klasickému metru vyšla levněji.
První svezení v roce 1970
Slavnostní výkop se uskutečnil v lednu 1966 mezi hlavním nádražím a Národním muzeem, v březnu 1967 potom začala na místě dnešního parku před hlavním nádražím výstavba první stanice – tehdy ještě s názvem Bolzanova.
Během prvomájového průvodu v květnu 1967 „odchytil“ rozhlasový redaktor pražského primátora Ludvíka Černého a ten řekl, že na první trase podpovrchové tramvaje se Pražané svezou v roce 1970. Už v srpnu 1967 bylo ale všechno jinak: stejný primátor v rozhovoru řekl, že se staví metro – a bude hotovo v roce 1971.
Leningradské tempo
Události roku 1968 stavbu zpomalily, první z tunelů začali stavbaři razit až 20. ledna 1969. A metro se stalo ostře sledovanou stavbou. Do provozu mělo jít v červenci 1974. Dopadlo to jinak: metro bylo na politickou objednávku zprovozněno pro veřejnost 9. května 1974; to tehdy bylo datum pravidelných oslav výročí osvobození Československa sovětskou armádou.
Primátor Zdeněk Zuska pochválil stavbaře za „leningradské tempo“ a za dokončení stavby v několikatýdenním předstihu oproti původně plánovanému červencovému termínu. Že se vše odehrává o tři až čtyři roky později, než bylo původně plánováno, o tom taktně pomlčel…
Proč se pražské metro začalo původně stavět jako podpovrchová tramvaj, na kterých stanicích to lze ještě dnes poznat a jaké výhody metra nakonec převážily? Na to odpoví rozhovor Ondřeje Ševčíka.
Lit.: Hertl, David: Rok 1969: Hořící pochodeň. Sebeupálení Jana Palacha. In web ČRo Plus, 30. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Probudit národ z letargie a vyburcovat ho k odporu proti nastupující normalizaci po okupaci ze srpna 1968. Takové bylo poselství studenta historie a politické ekonomie Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na pražském Václavském náměstí.
Jeho čin sice politický vývoj nezměnil, mnohým ale dodával v době normalizace sílu. A v lednu 1989 připomínka studenta Univerzity Karlovy, který se narodil 11. srpna 1948 ve středostavovské rodině ze Všetat, předznamenala konec totalitního režimu.
„Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem,“ odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam ho 19. ledna 1969 převezli s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho činu.
Promyšlený čin
Tři dny bojoval o život a odmítal utišující léky, aby byl při smyslech a mohl objasňovat, proč se odhodlal k takové oběti. V dopise, který zanechal na místě činu, naléhal, aby byly učiněny kroky na záchranu posledních zbytků demokracie:
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku…,“ napsal. V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování prookupačního tisku.
Podle historiků nebyl Palachův čin zoufalým zkratovitým jednáním, plánoval jej půl roku. Krátce před osudným dnem uvažoval dokonce o obsazení rozhlasu studenty, jež by vyvolalo „účinnou akci v celonárodním měřítku“. Ovšem budoucí normalizátoři již byli v lednu 1969 pevně usazeni v křeslech a spontánní protesty po Palachově smrti neváhali označit za zneužití situace ze strany „antisocialistických sil“.
Likvidace Palachovy památky
Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se zúčastnilo na 200 tisíc lidí.
Už za několik měsíců ale začala moc Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost a bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté Palachovy ostatky exhumovali a přemístili do Všetat.
Palachův čin viděla v Praze i řada náhodných kolemjdoucích… A právě o tom je i dokudrama Lukáše Csicselyho. V režii Martiny Schlegelové účinkují Jiří Untermüller, Kamila Janovičová a Tomáš Drápela.
Absolutní oběť Jana Palacha je dodnes tématem, které do určité míry rozděluje českou společnost. Mělo Palachovo sebeobětování smysl? A byl Palach opravdu osamělým jedincem – nebo existovala skupina lidí, která podobné činy plánovala? Historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů se na to zeptá Pavel Hlavatý.
Lit.: Hertl, David: Rok 1962: Soudruh Stalin odstřelen. Detonace byly slyšet po celé Praze. In web ČRo Plus, 4. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jen sedm a půl roku stál v Praze na Letné žulový Stalin. Obří kamenná socha sovětského vůdce měla podle představ objednavatelů shlížet z Letenské pláně na věčné časy.
Nedlouho po slavnostním odhalení pomníku se však nad Stalinovým odkazem začala stahovat mračna.
Myšlenka postavit Stalinovi v Praze pomník se objevila po skončení druhé světové války. Zpočátku to vypadalo, že socha bude součástí dejvického Vítězného náměstí.
Zastánce měly i další zvažované lokality jako Letenská pláň, nábřeží mezi Národním divadlem a Karlovým mostem nebo prostor u Wilsonova nádraží. Zvláštní komise v čele s ministrem informací Václavem Kopeckým dala přednost Letné, přímo proti Čechovu mostu.
Podoba monumentu vzešla z výtvarné soutěže, vypsané v dubnu 1949. Z více než pěti desítek došlých návrhů vybrala porota k realizaci studii architekta Jiřího Štursy, jeho ženy Vlasty a sochaře Otakara Švece. Vítězný tým přišel s ideou sousoší, v němž bylo za Stalinem sešikováno osm postav, symbolizujících československý a sovětský lid.
17 tisíc tun a 140 milionů korun
Právě kvůli množství postav se monumentu přezdívalo „fronta na maso“. Porotci byli nadšení: „Z ideologického hlediska je tento návrh jediný, který spojuje vedoucí osobnost celého pokrokového světa, osobnost generalissima Stalina jasně s lidem,“ zněl verdikt.
Na základní kámen pomníku poklepal premiér Antonín Zápotocký 22. prosince 1949. Stavební práce na tehdy největším skupinovém sousoší v Evropě začaly ale až v únoru 1952. To způsobilo, že se Stalin dokončení své sochy nedožil – zemřel v březnu 1953. Slavnostnímu odhalení pomníku v květnu 1955 nepřihlížel ani jeho spolutvůrce Otakar Švec, který měsíc před tím spáchal sebevraždu.
Vnitřek více než 30 metrů vysokého pomníku tvořila masivní železobetonová konstrukce. K ní byly uchyceny kamenné části sochy, vytesané z 235 kvádrů severočeské žuly. Pomník vážil 17 tisíc tun, a aby se nesesunul do Vltavy, bylo pod ním vybudováno rozlehlé železobetonové podzemí. Celkový účet za megalomanskou stavbu se vyšplhal na závratných 140 milionů korun.
Jenže v roce 1956 sovětský vůdce Nikita Chruščov přednesl řeč, v níž zkritizoval kult Stalinovy osobnosti. Českoslovenští komunisté váhali, jak na nový kurs zareagovat. K rozhodnutí odstranit Stalinovu sochu z Letné došli až v roce 1961. Návrh dílo postupně rozebrat byl zamítnut, a tak byla socha na podzim 1962 natřikrát odstřelena. Osiřelý podstavec stojí na Letné dodnes.
Odstranění pomníku trvalo několik týdnů a akce byla přísně střežena. Detonace byly ovšem slyšet po celé Praze.
Lit.: Hertl, David: Rok 1964: Falešná hra Státní bezpečnosti. Jak televize „objevila“ tajné nacistické dokumenty. In web ČRo Plus, 27. srpen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Byla to jedna z velkých mystifikačních akcí komunistické Státní bezpečnosti: v roce 1964 byly na dně Černého jezera na Šumavě objeveny bedny s materiály údajně nacistické provenience. Až po roce 1968 vyšlo najevo, že je do jezera neuložili nacisté, prchající na jaře 1945 z Prahy, ale že je tam pár hodin před „objevem“ uložila Státní bezpečnost v rámci operace Neptun.
Cílem operace bylo mimo jiné diskreditovat západní Německo a prezentovat ho jako stát plný nacismu, v němž mají velký vliv bývalí nacističtí generálové. S myšlenkou na „senzační nález“ v Černém jezeře přišla StB v roce 1964, kdy televize připravovala natáčení pořadu o tajemných šumavských jezerech.
StB toho využila a v červnu 1964 za mimořádného utajení potopila do Černého jezera čtyři bedny, opatřené náležitou patinou, jako by ležely dvacet let pod vodou. O pár dní později potápěči před kamerami bedny „objevili“ a následně vytáhli z vody. Celý štáb ani lidé okolo si neuvědomovali, že jsou herci, kteří hrají to, co vymyslela Státní bezpečnost. Nález vyvolal velký ohlas v Československu i v zahraničí.
Dokumenty dodala KGB
Bedny ve skutečnosti obsahovaly jen prázdné papíry. Byly bez otevření převezeny do Prahy, kde později ministerstvo vnitra podle předem připraveného scénáře oznámilo, že obsahují tajné nacistické dokumenty.
Obsah „nálezu“ představil na tiskové konferenci v Praze ministr vnitra Lubomír Štrougal. Ve skutečnosti ale jen několik dní předtím tajně přivezl zástupce sovětské KGB dokumenty ze sovětských archivů, prezentované pak jako jezerní nález.
Dodnes se například dochovala osmistránková zpráva z 5. května 1964 určená Štrougalovi, která přesně popisuje přípravu a opatření chystané akce, schválené nejvyššími československými místy i Sověty. Listiny pocházející například z nacistického Říšského hlavního bezpečnostního úřadu dodala sovětská tajná služba, která je tam na konci války zabavila.
Hlavní aktér emigroval
Výsledky akce Neptun pomohly rozpoutat kampaň proti promlčení válečných zločinů, pomocí „náhodně objevených“ válečných dokumentů ovlivnily západoněmecké veřejné mínění i politiku; promlčecí lhůty pak byly prodlouženy o pět let.
Po srpnu 1968 hlavní aktér operace Neptun Ladislav Bittman emigroval do USA, kde prozradil řadu agentů komunistické tajné služby i pravdu o bednách ze šumavského jezera.
Jak vypadaly přípravy Akce Neptun? Právě o tom je dokudrama Lukáše Csicselyho. V režii Martiny Schlegelové účinkují Pavel Oubram, Tomáš Drápela a Václav Švarc.
Příběh komunistického zpravodajce Ladislava Bittmana a dezinformační akce Neptun připomíná historik Prokop Tomek v rozhovoru s Markétou Ševčíkovou.
Lit.: Hertl, David: Rok 1944: Konečně doma! Co znamenala Karpatsko-dukelská operace. In web ČRo Plus, 11. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Karpatsko-dukelskou operaci, která začala 8. září 1944, prezentoval komunistický režim jako stěžejní okamžik naší vojenské historie, a 6. říjen, kdy vojáci 1. československého armádního sboru překročili hranice, se slavil jako Den československé lidové armády.
Ofenzíva, která měla pomoci Slovenskému národnímu povstání, ale přes hrdinství sovětských i československých vojáků skončila velkými ztrátami a po potlačení povstání velení Rudé armády útočné operace koncem října ukončilo. Za definitivní závěr operace je považován 15. listopad 1944.
Povstání jako komplikace
Původní plány operace, která počítala i s přeběhnutím dvou slovenských divizí na stranu spojenců, byly velmi optimistické, již pátý den po zahájení útoku měli rudoarmějci dosáhnout Prešova. Předčasné vypuknutí povstání ale situaci velmi zkomplikovalo, Němci navíc měli v Karpatech vybudováno několik pásem kvalitních opevnění a na útok byli dobře připraveni.
Sovětské jednotky, a s nimi i Čechoslováci, měly před zahájením ofenzívy jen chabé zprávy o síle nepřítele, což nakonec vedlo k velkým ztrátám. Celou operaci provázely nepříznivé povětrnostní podmínky.
„Zkušení velitelé byli v té době většinou ranění, scházelo opravdu bojem protřelé vedení. Navíc docházelo jídlo a náboje,“ řekl před lety účastník operace, válečný veterán Ondrej Hiadlovský. Problémem byl podle něj i chybějící průzkum: „Mého bratrance, který sloužil u paradesantní brigády, nahnali přímo pod palbu kulometů, protože nikdo neprovedl průzkum oblasti.“
Tisíce mrtvých
Během necelých dvou měsíců padlo u Dukly kolem 20 tisíc vojáků Rudé armády. Ztráty československé jednotky, jež měla v té době 16 tisíc vojáků, pak dosahovaly zhruba 2 tisíc mužů, další tisíce utrpěly zranění.
Němci, kteří využívali výhod hornatého terénu a ze svých postavení, měli útočící jednotky často „jako na střelnici“. Ti přišli za karpatsko-dukelské operace o 11 tisíc mužů. Slovenskými horami se pak českoslovenští, sovětští a také rumunští vojáci probojovávali až do dubna 1945. S karpatsko-dukelskou operací jsou spojena jména českých velitelů Ludvíka Svobody a Karla Klapálka.
V říjnu 1944 vstoupil Dukelským průsmykem na naše území i tehdejší podplukovník František Fanta. Bojoval v první světové válce, ve druhé pak v Polsku, Francii i na východní frontě. Po válce byl v roce 1951 z armády vyřazen a poslední roky života strávil v Nové Vsi u Českých Budějovic. A právě tam nás zavede dokudrama Antonína Pelíška. V režii Olgy Šubrtové účinkují Petr Červinka a Kamila Janovičová.
Co bylo smyslem vojenské operace v Dukelském průsmyku, zjišťoval Dan Mrázek u historika Zdenko Maršálka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Lit.: Hertl, David: Rok 1918: Jen ho sejmi! Jak to bylo s mariánským sloupem na Staroměstském náměstí. In web ČRo Plus, 12. září 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Mariánský sloup, jedno z prvních výrazných barokních děl v Praze, vztyčili na Staroměstském náměstí 26. září 1650, vysvěcen byl o dva roky později. Sousoší z dílny Jana Jiřího Bendla mělo připomínat záchranu Prahy před Švédy v roce 1648, kritici v něm ale viděli památník protireformačního katolicismu.
Sloup vznikl za přispění habsburského císaře Ferdinanda III. jako připomínka úspěšného odražení švédského obléhání, při kterém se vyznamenala řada obyvatel Starého i Nového Města pražského. Nechybělo na něm však alegorické zobrazení vítězství katolické spravedlnosti nad reformačními kacířskými bludy.
Pokusy o odstranění sloupu se vyskytly už v 19. století, osudným se mu stal až vznik Československé republiky. O dlažbu náměstí se pozlacená socha Panny Marie Immaculaty (Neposkvrněné) rozbila v neděli 3. listopadu 1918, zbytek sousoší vydržel jen o málo déle. Za rozbitím sloupu, považovaného i za symbol bělohorské porážky, stál souputník Jaroslava Haška a žižkovský bouřlivák Franta Sauer.
Zůstala jen hlava
Mariánský sloup (třetí svého druhu ve střední Evropě) byl přitom důležitým prvkem Staroměstského náměstí i díky šestnáctimetrové výšce. K jeho rozměrům i umístění komponoval začátkem 20. století Ladislav Šaloun svůj pomník Jana Husa, který je nízký a plochý a vytvářel tak protiklad k vysokému a štíhlému sloupu.
Díla se v podstatě vyvažovala i ideologicky. Sousoší, jež se tyčilo na půli cesty mezi zničeným křídlem Staroměstské radnice a domy před Týnským chrámem, navíc sloužilo jako gnómon – stín sloupu se v pravé poledne kryl s pražským poledníkem, dodnes vyznačeným v dlažbě náměstí. Panna Marie stojící na přemoženém drakovi, jejíž hlavu lemovala gloriola tvořená tuctem hvězd, pak shlížela na radnici.
Hlava světice patří k několika zachovalým částem sloupu, které dnes přechovává lapidárium Národního muzea. Existuje i polovina madonina těla a dva otlučení andělé z původní čtveřice, která zdobila spodní část sousoší.
Program „Pryč od Říma“
Likvidace mariánského sloupu byla součástí řady událostí, souvisejících s jistou diskreditací římskokatolické církve v českém politickém životě za habsburské monarchie. Po roce 1918 vedly tyto události k prosazování programu „Pryč od Říma“, který začal zmíněným zničením Mariánského sloupu a vyvrcholil v roce 1920 vznikem Církve československé.
Už v prosinci 1918 vznikla Českobratrská církev evangelická. Úspěch mělo i ateistické hnutí, což se promítlo ve sčítání z roku 1921. Podíl příslušníků římskokatolické církve se v roce 1921 proti roku 1910 snížil z 94,8 procenta na 82 procent, podíl obyvatel bez vyznání vzrostl z 0,1 procenta na 7,2 procenta.
Napětí po roce 1918 vyvrcholilo odchodem papežského nuncia v létě 1925 na protest proti vyvěšení husitského praporu před Pražským hradem. (…)
Lit.: anonym: Rok 1946: Americká akce. Krvavá historie nacistického „štěchovického pokladu“. In web ČRo Plus, 9. říjen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: O tom, že je v okolí středočeských Štěchovic ukryt nacistický archiv a možná i poklad, se spekulovalo již koncem války. Že se nejedná o fámy, potvrdila tajná akce amerických vojáků, kteří zde vyzvedli několik beden s dokumenty.
Pověsti o bednách uloupeného zlata se nepotvrdily, mnoho lidí však věří ve „štěchovický poklad“ dodnes.
Tajná mise
Historie nacistického úkrytu u Štěchovic je velmi krvavá. Německá správa nedaleko Hradišťka zřídila pobočku koncentračního tábora Flossenbürg. Právě vězni (ruští a francouzští) tu s vojáky SS prováděli v dubnu 1945 zemní práce.
Vězně, kteří na štole pracovali, dalo německé velení zastřelit a poté nechalo zlikvidovat i jejich strážce. Ne všechny se ale podařilo zavraždit. Po konci války objevili francouzské úřady v zajateckém táboře německého důstojníka Güntera Aschenbacha, který působil v Hradišťku a znal místo úkrytu.
Francouzi o tom informovali československé úřady, ty ale nejevily o věc zájem. Francouzi se obrátili na velení amerických sil v Evropě. Američané vzali informace vážně a připravili tajnou misi k vyzvednutí dokumentů.
Diplomatická roztržka zažehnána
Americké komando čítající třináct mužů dorazilo do rokle Dušno nedaleko Štěchovic 11. února dopoledne. Aschenbach našel vstup do štoly, přítomným pyrotechnikům se podařilo zneškodnit nástražný systém i výbušniny mezi bednami. Těch bylo ve štole 32.
V podvečer 12. února je naložili a vyrazili k hranicím u Rozvadova. Do Německa vjeli brzy ráno 13. února. Ačkoli počínání amerických vojáků zaznamenala místní policejní hlídka, nebyla schopna zasáhnout. Sice informovala armádu a ta obranné zpravodajství, příslušní velitelé nebyli schopni rozhodnout o zásahu. Až 13. února začaly úřady jednat, většina Američanů i náklad byly již v Německu. Podařilo se zatknout trojici pyrotechniků, kteří nocovali v pražském hotelu Alcron.
Československo akci vyhodnotilo jako hrubé porušení suverénních práv a krádež důležitého státního majetku. Po diplomatické nótě se akcí zabývala americká vláda, která konstatovala, že se udála bez jejího souhlasu a že dokumenty musí být vráceny. Po omluvě prostřednictvím velvyslance byla diplomatická roztržka zažehnána.
Bedny se do Prahy vrátily 2. března 1946. Jejich obsahem byl především archiv protektorátní správy a státního ministra pro protektorát, faktického vládce Čech za okupace, Karla Hermanna Franka. Archiv obsahoval důležité státní dokumenty, zápisy říšského protektora, SS, gestapa, i seznamy českých kolaborantů a vůdců špionáže či inventury českých cenností.
Tajnou akci Američanů připomene dokudrama Adama Struhaly. Účinkují Jan Vápeník a Michaela Hráská, režie Pavel Krejčí. Dokudrama bylo natočeno v Českém rozhlasu Hradec Králové.
O domácích i zahraničních souvislostech odvezení a navrácení štěchovického archivu si pak s historikem Prokopem Tomkem povídá Pavel Hlavatý.
Lit.: Hertl, David: Rok 1989: Tanky na Prahu. Použili by komunisté k potlačení demonstrací armádu? In web ČRo Plus, 11. říjen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ulice zaplněné demonstranty, aktivní stávkové výbory v divadlech i na školách, vznikající Občanské fórum… Takový byl obrázek Československa po 17. listopadu 1989.
Tvrdé potlačení studentské demonstrace vyvolalo vlnu masového odporu, na který slábnoucí komunistický režim nedokázal reagovat. Měl přitom stále k dispozici silové složky – a zůstává otázkou, nakolik reálně zvažoval jejich použití.
Nabídka nevyužita
Komunističtí pohlaváři do poslední chvíle odmítali akceptovat změnu atmosféry v Československu. S napětím bylo očekáváno mimořádné zasedání Ústředního výboru KSČ svolané na pátek 24. listopadu. Vlna odporu dosáhla takové síly, že donutila k reakci i nehybné politbyro.
Postoje zastánců tvrdé linie reprezentoval na jednání ministr národní obrany Milán Václavík, který prohlásil, že armáda je připravena řešit politickou krizi pomocí síly a čeká pouze na rozkaz politického vedení. „Navrhuji uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici. Bez nějakých zásahů, ale aby tyto složky byly připraveny, jestliže k něčemu dojde, věci řešit. Není možné čekat, až nám něco udělají, je potřeba mít tyto síly připraveny,“ řekl mimo jiné Václavík.
V 19 hodin pak oznámil Miloš Jakeš, že on i celé předsednictvo a sekretariát ÚV KSČ dávají své funkce k dispozici. Ani nové vedení KSČ Václavíkovu „nabídku“ nevyužilo. Informace o Václavíkově projevu se ale rychle dostala na veřejnost.
Příprava na výměnu odborníků
O pět dní později tiskový mluvčí Československé lidové armády odmítl informace, které kolovaly mezi veřejností, že by armáda měla být zneužita při řešení situace v zemi. „Útvary a svazky československé armády nebyly a nejsou uváděny do vyšších stupňů bojové pohotovosti, plní běžné výcvikové úkoly v mírových posádkách,“ stálo v jeho prohlášení. Podobné zprávy a spekulace odmítl pak ve Sněmovně lidu poslanec a ministr národní obrany armádní generál Milán Václavík.
Václavíkovo jméno je také spojené s akcí Vlna, což bylo krycí označení pro výměnu odborníků k obsluze televizní a rozhlasové techniky. Výměna byla připravena pro případ, že by pracovníci rozhlasu a televize odepřeli poslušnost komunistickému vedení. Na žádost vedoucího oddělení státní administrativy KSČ Rudolfa Hegenbarta měl Milán Václavík uložit generálům Miroslavu Vackovi a Jaroslavu Matyášovi výběr a přípravu těchto osob.
Třiadevadesát takových odborníků, kteří byli schopni na pokyn vystřídat zaměstnance rozhlasu a televize, se údajně soustředilo 22. listopadu 1989 v armádní ubytovně v Praze-Ruzyni. Byli připraveni odvysílat prohlášení stranických funkcionářů a státního vedení k událostem. Václavík zemřel v lednu 2007, jeho trestní stíhání zastavil s ohledem na věk a nevyléčitelnou nemoc v roce 1996 prezident Václav Havel.
Dokudrama scenáristy Jana Mazance nás zvede do listopadu 1989, kdy se zástupci Občanského fóra Michael Kocáb a Václav Klaus přicházejí zeptat velitele Západního vojenského okruhu Mojmíra Zachariáše, zda armáda proti demonstrantům na ulicích zasáhne. Účinkují Jiří Zapletal, Jan Vápeník a William Valerián. Režie Pavel Krejčí. Dokudrama bylo natočeno v Českém rozhlase Hradec Králové.
Jak reálnou hrozbu armáda v posledních dvou měsících roku 1989 skutečně představovala, pak zjišťoval redaktor Dan Mrázek.
Lit.: Hertl, David: Rok 1975: Umírá Antonín Novotný. Jeho pohřeb zůstal takřka bez povšimnutí. In web ČRo Plus, 12. říjen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ve středu 29. ledna 1975 si mohli čtenáři Rudého práva přečíst na titulní stránce kratičkou zprávu s titulkem „Zemřel soudruh Antonín Novotný“. Řada z nich byla možná překvapena – po mnoha letech to pro ně byla první informace o tom, že bývalý československý prezident „ještě“ žil.
Na jaře 1968 se s Novotným opatrně se reformující KSČ rozešla, po srpnu 1968 se k němu nehlásila, na vrácení členství v KSČ si musel počkat – ale ani potom mu nebyl umožněn návrat do politiky.
Kdo nahradí Zápotockého?
Novotný pocházel z rodiny zedníka z Letňan u Prahy, kde se 10. prosince 1904 narodil. Do KSČ vstoupil záhy po jejím vzniku v roce 1921. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Krátce po válce se stal členem Ústředního výboru KSČ a od roku 1953, po smrti Klementa Gottwalda a volbě Antonína Zápotockého prezidentem, jeho prvním tajemníkem.
Měl podíl na nezákonnostech a zvůli 50. let, zejména na likvidaci takzvaného protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Podle pozdějšího vyjádření tehdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka „Novotný procesům přímo fandil“.
Odpověď na otázku, kdo nahradí Antonína Zápotockého (zemřel v listopadu 1957), byla pro mnohé poměrně jednoduchá: všeobecně se předpokládalo, že bude zvolen předseda vlády Viliam Široký, jeden z hlavních strůjců bolševického teroru v Československu. Nakonec vše bylo jinak, 19. listopadu 1957 byl šestým československým prezidentem zvolen tehdejší šéf komunistů Antonín Novotný.
„Sorry, Tony!“
Přání, aby se Novotný stal hlavou státu, prý vyslovil sám sovětský vůdce Nikita Chruščov. V roce 1960 byla z Novotného popudu přijata ústava vyhlašující socialismus a měnící název státu na Československá socialistická republika. Vzápětí se však země začala potýkat s ekonomickými problémy.
Novotný také příliš nebránil procesu liberalizace v kulturní i ekonomické sféře, která předznamenala takzvané pražské jaro 1968. Pod tlakem veřejné kritiky abdikoval 22. března 1968. Do strany byl znovu přijat tajně v květnu 1971. Počátkem sedmdesátých let se objevily odznaky s nápisy „Sorry, Tony!“, jimiž chtěli někteří mladí lidé vyjádřit přesvědčení, že ve srovnání s Husákovou normalizací nebyla Novotného éra zase až tak špatná.
Jako soukromá osoba Novotný v posledních letech svého života prý po hospodách prohlašoval: „Vidíte, já vám ty ruský tanky nezavolal.“ Bývalý „nejhezčí prezident světa“ (Novotný se jím stal v 60. letech v anketě časopisu Stern) údajně do posledních let svého života čekal na rehabilitaci od Sovětského svazu, jemuž téměř celý svůj život oddaně sloužil.
Zemřel na srdeční infarkt 28. ledna 1975 a jeho pohřeb zůstal takřka bez povšimnutí. Historikové připomínají, že Novotný byl jediným československým prezidentem, který netrpěl závažnými zdravotními problémy, ovlivňujícími výkon prezidentského úřadu.
Dokudrama scenáristy Eduarda Burgeta nás zavede do konce 70. let. Antonín Novotný je už několik let po smrti a hostem ve studiu Československého rozhlasu je spoluautor Novotného pamětí, novinář a spisovatel Rudolf Černý. Účinkují David Viktora, Tomáš Jirman a Josef Kaluža. Režie Simona Nyitrayová. Dokudrama bylo natočeno v Českém rozhlasu Ostrava, mistr zvuku Marek Hoblík.
O závěr života někdejšího vrcholného komunistického politika se pak redaktor Dan Mrázek zajímal na místě jeho posledního odpočinku – na pražském malvazinském hřbitově.
Lit.: Hertl, David: Rok 1942: Až do poslední chvíle. Statečná role pátera Štemberky v lidické tragédii. In web ČRo Plus, 15. říjen 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: „Zachraňte místo mě děti. Zachraňte aspoň jedno jediné dítě!“ prosil prý lidický katolický kněz Josef Štemberka nacistického důstojníka, který dostal za úkol zastřelit dospělé muže v obci, určené k likvidaci. Bylo 10. června 1942.
Lidice jsou jedním ze symbolů nacistického teroru. Nacisté je vypálili kvůli údajné souvislosti jednoho z lidických obyvatel s atentátem na Reinharda Heydricha.
V obci tehdy bylo zastřeleno 173 mužů, ženy byly internovány v koncentračním táboře v Ravensbrücku a děti, kromě několika vybraných na poněmčení a maličkých do jednoho roku, zavraždili nacisté plynem ve vyhlazovacím táboře. Celkem zemřelo 340 lidických obyvatel. Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a 17 dětí.
Skromný páter
Tragédie 10. června je neodmyslitelně spojena právě se jménem pátera Štemberky (1869-1942), který byl lidickým farářem třiatřicet let. Ve dnech lidické tragédie už byl jmenován Štemberkův nástupce; požádal ale Štemberku, zda by ještě mohl v Lidicích „týden počkat“, než si sbalí své věci a nastoupí do Lidic.
Skromný až asketický Štemberka s tím souhlasil – a stálo ho to život. „Gestapo mu sice nabízelo volný odchod z obce, kněz to ale odmítl,“ řekl kardinál Dominik Duka. Podle mnoha svědectví se nechal dobrovolně zařadit mezi muže určené k popravě a do poslední chvíle je uklidňoval a připravoval na smrt – před zdí Horákova statku poskytoval poslední duchovní útěchu mužům stříleným po skupinách.
„Jeho přítomnost pomohla těm, kteří pak šli na popravu a umírali hrdě s vědomím, že jejich postoj nebyl marný, s vírou v budoucnost, v budoucnost svobody, ale také v budoucnost této obce,“ řekl před časem Duka.
Dobrovolná smrt
Štemberka poté opakovaně odmítl milost z rukou nacistů a dobrovolně se jako poslední postavil před popravčí četu. V roce 1992 prezident Václav Havel udělil Josefa Štemberkovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, tehdy ještě jako vyznamenání České a Slovenské Federativní Republiky.
Dne 28. října 2014 vyznamenal in memoriam Josefa Štemberku medailí Za zásluhy I. stupně prezident Miloš Zeman. Kardinál Duka v roce 2012 uvedl, že církev posoudí, zda by mohl být Štemberka blahoslaven.
(…) O lidické tragédii si pak s historikem Petrem Hlaváčkem povídal Pavel Hlavatý.
Lit.: Sedmidubský, Jan: Leden 1989: Devalvace československé koruny. In web ČRo Plus, 7. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: S rokem 2019 začínáme na vlnách Českého rozhlasu Plus také další sérii dokudramat a rozhovorů České kroniky, ve které si budeme připomínat i události, od kterých letos uplyne 30 let.
Začneme hned na počátku ledna devalvací československé koruny vůči západním měnám, která proběhla hned po Novém roce 1989.
Rok 1989 a dva asi šestnáctiletí kamarádi, kteří se potkají hned po Novém roce před vysněnou prodejnou zvanou Tuzex. Jedině tam se dalo před listopadem 1989 legálně sehnat západní zboží. Taková je výchozí situace dokudramatu Devalvace.
Dokudrama Devalvace napsal Lukáš Csicsely, účinkovali Jiří Zapletal, Kamila Sedlárová, Ondřej Vaňura a Jan Skorunka. Dramaturgie Jan Sedmidubský, režii měl Pavel Krejčí.
Trojí devalvace
K devalvaci došlo během roku 1989 hned třikrát. K zásadní úpravě kurzu koruny přistoupila centrální banka především po sametové revoluci v listopadu téhož roku. Chceme-li posoudit, co devalvace znamenala pro tehdejší ekonomiku, je nutné si připomenout, jaké poměry u nás panovaly do listopadu 1989.
O devalvaci a kurzu československé koruny vůči západním měnám na počátku roku 1989 mluvila Markéta Ševčíková s hlavním ekonomem ČSOB Martinem Kupkou.
Lit.: Přinosilová, Jana – Sedmidubský, Jan: Únor 1989: Zemětřesení u spisovatelů. In web ČRo Plus, 22. leden 2019 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: K zemětřesení u spisovatelů došlo v únoru 1989 na zasedání Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů. Svých funkcí se tam vzdalo normalizační vedení svazu, především jeho předseda Jan Kozák.
Šlo o neblaze proslulý profesní svaz, ve kterém umělecké vlohy hrály do té doby malou roli a který od počátku 70. let tvořil jen jednu z mnoha převodových pák vládnoucí KSČ.
V dokudramatu spisovatel a uvědomělý komunista Kozák sedí před začátkem zasedání ve své pracovně a připravuje si projev. Zcela nečekaně do místnosti vstupují jeho kolegové, spisovatelé Michal Černík, Josef Šimon a Josef Peterka…
Dokudrama napsal Eduard Burget. V režii Martiny Schlegelové účinkovali: Jiří Untermüller, Tomáš Drápela, Tomáš Kobr, Pavel Oubram a Václav Švarc. Dokudrama vzniklo v českobudějovickém studiu Českého rozhlasu.
Role svazu spisovatelů
Přestože k oficiálnímu odstoupení předsedy Svazu československých spisovatelů Jana Kozáka došlo až na konci února 1989, fakticky proběhla výměna normalizačních představitelů o něco dřív.
Jakou roli svaz spisovatelů dlouhodobě hrál a co plánovalo nové předsednictvo, zjišťovala redaktorka Zuzana Marková u Pavla Janouška z Ústavu pro Českou literaturu Akademie věd.
Lit.: Přinosilová, Jana – Sedmidubský, Jan: Duben 1989: Budou i nepříjemné diskuze. In web ČRo Plus, 24. leden 2019 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Hlavním protagonistou České kroniky je tehdejší československý premiér Ladislav Adamec, který se během své návštěvy pražských závodů v dubnu 1989 netajil názorem, že z ekonomického hlediska si velké podniky žijí takzvaně nad poměry.
Vrátíme se k hospodářským otázkám. Tehdejší komunistický předseda federální vlády Ladislav Adamec strávil 4. duben 1989 mezi dělníky. A neobešlo se to bez umírněné kritiky v mezích zákona.
Premiérovu návštěvu zrekonstruovala podle dobových pramenů ve svém dokudramatu Jitka Škápíková. Účinkovali Norbert Lichý, Jan Fišar, David Viktora, Josef Kaluža, Tomáš Jirman a Robert Finta. Režii měla Simona Nyitrayová, natočil Český rozhlas Ostrava.
Příprava na tržní hospodářství?
Československé hospodářství a s ním i naše podniky zažily v roce 1989 hned několik šoků: doznívající přestavbu, která měla vést k restrukturalizaci ekonomiky a byla k nám importována ze Sovětského svazu, a následně sametovou revoluci.
Jak byla na budoucí přechod k tržnímu hospodářství připravena naše společnost a v jaké kondici byly tehdy naše největší podniky? Redaktorka Markéta Ševčíková se ptala hlavního ekonoma ČSOB Martina Kupky, který po revoluci působil na tehdejším ministerstvu hospodářství.
Lit.: Sedmidubský, Jan – Přinosilová, Jana: Březen 1939: Hrdinové z Místku. Jediná větší ozbrojená akce proti okupantům. In web ČRo Plus, 15. březen 2019 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Prezident druhé republiky Emil Hácha ještě ani nepodepsal kapitulační dokument u Hitlera v Berlíně a mezitím začala nacistická vojska na některých místech překračovat hranici zanikajícího státu…
V hodinách, kdy nacistická vojska obsazují Čechy a Moravu, proti okupantům zahájili boj pouze vojáci 3. praporu 8. vojenského pluku v Místku.
Velitel 12. kulometné roty ubytované v Czajankově továrně na okraji Místku, která byla využívána jako kasárna, zavelel 14. března 1939 večer k ozbrojenému odporu, když ke kasárnám dorazily německé jednotky.
Českoslovenští vojáci statečně bojovali a na německé straně padly téměř dvě desítky vojáků. Odpor československých vojáků ustal až kvůli nedostatku munice.
Dokudrama Hrdinové z Místku napsal Lukáš Csicsely. Účinkovali David Viktora, Šimon Krupa, Jakub Burýšek a Josef Kaluža, v režii Simony Nyitrayové natočil Český rozhlas Ostrava.
Bitva o kasárny v Czajankově továrně v Místku byla jedinou větší ozbrojenou akcí proti okupantům, k nimž tehdy na našem území došlo. Nejprve byla téměř zapomenuta, v 50. letech ji ale komunistický režim začal využívat k ideologickým účelům.
V roce 1953 měla premiéru divadelní hra Přísaha, v roce 1955 natočil Jiří Sequens celovečerní film s názvem Neporažení. Jaké ale byly skutečné okolnosti i důsledky celé akce? S historikem z Masarykova ústavu Martinem Jemelkou o nich rozmlouvala Markéta Ševčíková.
Lit.: Sedmidubský, Jan – Přinosilová, Jana: Březen 1939: Pánové, kdo se obětuje tentokrát? Osudy prvního protektorátního předsedy vlády Berana. In web ČRo Plus, 21. březen 2019 (článek+ nahrávky k poslechu). – Cit.: Prvním protektorátním předsedou vlády se stal rodák z jižních Čech Rudolf Beran. Ve funkci ale vydržel pouhých 43 dní.
I během této krátké doby se však musel z titulu své funkce setkávat s vysoce postavenými okupanty, což mu po válce a následném zúčtování samozřejmě přitížilo. Už v květnu 1945 byl zatčen a obviněn z kolaborace s německými okupanty.
Pár týdnů poté se odehrává i dnešní dokudrama scenáristy Eduarda Burgeta. Je červenec 45. roku, jsme na ministerstvu vnitra v kanceláři vyšetřovatele Václava Laciny…
V dokudramatu Eduarda Burgeta účinkovali Jiří Untermüller, Pavel Oubram a Václav Švarc. Režie Martina Schlegelová, mistr zvuku Michal Kolář, natočeno v českobudějovickém rozhlasovém studiu.
Osud Rudolfa Berana je velmi pohnutý. Vrcholný představitel Agrární strany byl nacisty vězněn za odbojovou činnost a ihned po skončení druhé světové války byl znovu zatčen a odsouzen poválečnými představiteli státu. Ve vězení zemřel a dodnes nebyl rehabilitován.
O osobnosti Rudolfa Berana, posledního předsedy vlády předválečného okleštěného Česko-Slovenska, který ve své funkci setrval i po 15. březnu 1939, mluvila Zuzana Marková s historikem Jaroslavem Rokoským.
Lit.: Struhala, Adam – Sedmidubský, Jan – Přinosilová, Jana – Marková, Zuzana: Květen 1989: Havel na svobodě. In web ČRo Plus, 23. září 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V květnu 1989 byl z věznice na Pankráci propuštěn disident Václav Havel. Byl zatčen v souvislosti s takzvaným Palachovým týdnem. V dokudramatu se podíváme do pozorovatelny Stb ve věži nedaleko bytu Václava Havla na tehdejším Nábřeží Bedřicha Engelse v Praze. (…)
Okolnosti propuštění Václava Havla 17. května 1989 rozebírá v rozhovoru se Zuzanou Markovou historička Klára Pinerová z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Lit.: Sedmidubský, Jan – Burgetová, Kateřina – Marková, Zuzana – Přinosilová, Jana: Červenec 1989: Bůh žehnej Rudému právu. In web ČRo Plus, 10. říjen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Česká kronika 1989 dnes připomene dopis herce Národního divadla Josefa Kemra redakci Rudého práva. Kemr jím v únoru toho roku reagoval na dehonestující článek, který krátce předtím v Rudém právu zveřejnili pod názvem „Kdo je Václav Havel“.
Josef Kemr se ve svém dopise zastal nejen Havla, ale i jeho rodiny. Deník samozřejmě Kemrův dopis neotiskl, ale o pět měsíců později, tedy v červenci, bylo jeho znění možné zaslechnout ve vysílání Svobodné Evropy.
A právě do této situace umístila Kateřina Burgetová své dokudrama nazvané „Bůh žehnej Rudému právu“. Ocitneme se teď v jedné šumavské hospodě, kde se setkávají zasloužilý redaktor Rudého práva a jeho dávný kamarád ze školy… (…)
Bůh Vám žehnej – skoro provokativně působil pozdrav na konci dopisu Josefa Kemra redakci Rudého práva v únoru 1989. Pozadí Kemrova dopisu i jeho vztah k vládnoucí komunistické straně osvětluje v rozhovoru se Zuzanou Markovou Martin Švejda z Divadelního ústavu.
Lit.: Marková, Zuzana – Přinosilová, Jana – Škápíková, Jitka – Sedmidubský, Jan: Srpen 1989: Panevropský piknik. Tři hodiny otevřených hranic. In web ČRo Plus, 18. říjen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jen na 180 minut se v srpnu 1989 otevřela cesta do svobodného světa. Událost se do historie dostala pod názvem Panevropský piknik.
19. srpna 1989 se v nepropustné zdi kolem východního bloku objevila mezera. Vedla z Maďarska do Rakouska a její životnost byla omezena na pouhých 180 minut. Přesto během té omezené doby dokázalo železnou oponou projít více než 600 občanů NDR. (…)
Akce zorganizovaná díky velkorysému přístupu maďarské a rakouské vlády v srpnu 1989 se nakonec stala zásadním prolomením takzvané železné opony. Podrobnosti probírala s historikem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Michalem Kopečkem Zuzana Marková.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku