On Air – Promotérem v Sudetech (2018)

Přidal: Premek |

Červen 12, 2018

Připravila Alžběta Medková.

Hovoří Petr Osobič Osoba.

Natočeno 2018. Premiéra 12. 6. 2018 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Medková, Alžběta: Promotérem v Sudetech. „Nejsme buditelé,“ říká parta ze S oulkostela. Punk hraje u oltáře i bez grantů. In web ČRo Radio Wave, 12. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Nemá to žádnej jinej důvod, než že nás to hrozně baví,“ odpovídá Petr Osoba, řečený Osobič, na otázku, proč investuje tolik energie do pořádání koncertů na jednom z nejzapadlejších míst v Česku. Soulkostel, dřív opuštěná ruina německého kostelíku, se díky němu stal jedním ze zásadních míst tuzemské hudební scény. Na tour se tu zastavují známé kapely i přesto, že je sem odevšad daleko, nevede sem ani asfaltka a na koncert většinou dorazí pár desítek lidí.

„Je to tady krásný, ale to je asi tak všechno,“ prohlásí servírka v kavárně v Meziměstí, v městečku s dvěma a půl tisíci obyvateli a jednou z největších nádražních budov v zemi. Fascinující monumentální nádraží těsně u polských hranic se nikdy nestalo tepajícím železničním uzlem, jak inženýři kdysi plánovali, dnes tu pendlují jenom malé osobáky mezi Broumovem a Náchodem. „Práce není, člověk si nemůže vybírat, musí vzít, co je, a stejně si sotva vydělá,“ popisuje paní z kavárny situaci v jednom z nejodlehlejších českých regionů. „Já jdu do Vernéřovic do Soulkostela, chodíte tam někdy?“ ptám se. „Slyšela jsem o tom, ale nebyla jsem tam,“ říká a ukazuje mi, kudy vede směrem na Vernéřovice červená značka.

Holandští hipíci v českém lese

Krajina Broumovska je tak malebná, že náhodný návštěvník nebo turista na nesnáze života v téhle části Sudet snadno zapomene. Cesta do Vernéřovic trvá sotva hodinu, domy i zahrady jsou upravené, kolem se pasou domácí zvířata a všechno vypadá idylicky. Za poslední pastvinou, pár metrů od hranic s Polskem, už začíná les. Na jeho kraji u studánky stojí kostel Panny Marie Pomocné. „Jeho osud odráží historii tohohle regionu, bylo to tu německý a po odsunu zůstal kostel opuštěný a zchátral,“ vypráví Petr Osoba. „Pak ho ale koupil Hans, opravil ho a my tu začali dělat akce.“

„Byla to láska na první pohled,“ vzpomíná o pár chvil později Holanďan Hans. Koupit polorozbořený kostel skoro v divočině v cizí zemi a opravit ho není úplně běžný chalupářský projekt. „Hledal jsem nějaký prostor, kde bych mohl dělat hudbu, starou továrnu nebo školu třeba ve Francii nebo Německu, protože doma v Holandsku bych na to neměl,“ vysvětluje. Pak se dozvěděl, že v České republice jsou levné nemovitosti, a náhodou potkal pár lidí, kteří nedaleko Vernéřovic vlastnili kemp. „Řekli mi, že v jejich vesnici je na prodej kostel. Všichni mě varovali, že je v hrozném stavu, ale já věděl, že je to jedinečné místo, tak jsem do toho šel,“ vysvětluje, jak se dostal z Holandska až k Broumovu a nakonec se do Soulkostela nastěhoval i se svou ženou Marjolijn a s dětmi.

„Toužil jsem po místě, kde bych mohl tvořit, zároveň jsem ten prostor chtěl sdílet s dalšími lidmi. Ale zjistil jsem, že nejsem moc dobrý organizátor. Různý lidi tu pak začali pořádat akce a Petr s přáteli byli jedni z nich. A už tu zůstali,“ popisuje Hans, jak došlo k jeho organizátorsko-promotérskému spojení s Osobičem. On a jeho žena nabídli výjimečné místo a Petr a jeho parta zase organizační schopnosti a hlavně síť kontaktů vybudovanou dlouholetým pořádáním koncertů na Broumovsku. „Jsou to skvělý lidi, můžu se na ně spolehnout, mají od kostela klíče a o všechno se starají, když jsme zrovna v Holandsku.

Budovateli být nechceme

Osobič začal s kamarády pořádat koncerty už na gymnáziu před dvaceti lety a od té doby nepřestal. A to ani poté, co se přestěhoval do Prahy. Nepatří ale mezi ty, kteří ze svého rodného kraje odešli a realizují se v nových domovech. „Nás to s kámošema fakt strašně baví, všichni už bydlíme někde dál a pořádání koncertů je dobrej důvod se potkat. To je pro nás nejdůležitější, ale samozřejmě je fajn, že to zajímá ještě pár dalších lidí, i když je jich většinou dost málo,“ vyjmenovává důvody, proč se stal dojíždějícím promotérem. „Taky díky tomu zůstávám ve spojení s tímhle regionem, je to něco, co mě sem pořád táhne.“ V Praze zakotvil kvůli práci, pořádat koncerty tu ale ambice nemá, v hlavním městě je podle něj dost dobrých promotérů.

„Jezdím sem snad na každou akci, ale to jsem od nás z města skoro výjimka,“ říká jeden z Broumováků. „Jednak kvůli kamarádům a taky proto, že tu je výborná atmosféra. Co se týče té vyšší kultury jako divadla, výstavy, tak to tu v poslední době docela žije, s tou undergroundovou by to teda mohlo bejt lepší.“

„Buditelskou motivaci absolutně nemám,“ odpovídá téměř bez rozmýšlení, když se zajímám, jestli nemá touhu rodný kraj nějak povznést. „Když jsme dělali na gymplu koncerty třeba pro tři sta lidí, tak jsme si říkali ‚fajn, děláme něco pro region‘, ale to už je passé, většina návštěvníků je z větší dálky, místních moc nechodí.“ Před dvaceti lety pořádal koncerty hlavně pro zábavu a na každý přišly desítky spolužáků, během desetiletí ale většina lidí ztratila o hudbu zájem a zůstalo jen pár skalních fanoušků. Petr a spol. se také postupem času přeorientovali na náročnější alternativu. „Na experimentální kapelu někam do lesa moc lidí nepřijede. Ale mně to vyhovuje, ten posun byl přirozenej, nijak jsme s ním nebojovali a stejně by to ani nešlo. Co nejvyšší návštěvnost nikdy nebyla naše motivace.“

Najednou se před kostelem, kde natáčíme rozhovor, objeví na koni muž v kovbojském klobouku, výjev najednou připomíná scénu ze Zdivočelé země. „To je místní farmář, náš kamarád a jeden z mála místních, který chodí pravidelně na akce,“ vysvětluje Petr. Farmář se trochu stydlivě schovává za svého koně. „Jmenuje se Tajga,“ říká, a než odcválá zpátky k vesnici, pouze věcně dodá, že tu žije celý život, protože má rád zdejší lidi. „Nechci, aby to vyznělo, že děláme koncerty jen pro přespolní, i když jich je většina. Občas přijde někdo nahodile z Vernéřovic, pár lidí jezdí z Broumova a z Náchoda, ostatní ale už z větších dálek,“ dodává Petr.

Kulturní nabídka na Broumovsku je podle Petra i přes odlehlost a vylidněnost regionu docela na výši. „V Broumově existuje velký kulturní projekt Klášter Broumov. Působí tam taky promotér Standa Pitaš, starej undergrounďák, kterej pořádá i třikrát do měsíce bigbeatový a rokenrolový koncerty. Jeho příběh je ale stejnej, na jeho akce sice přijde víc lidí než na naše koncerty, ale určitě kolem 80 % z nich taky jezdí odjinud,“ doplňuje mi detaily o kulturním centru Jana Školníka, jehož story jsme v našem seriálu vysílali před pár týdny.

Osobič ale na rozdíl od něj razí ortodoxní DIY přístup. „Žádný externí financování, granty nebo sponzorský peníze do toho nechci tahat, to je pro mě nepřekročitelná hranice. Chci to držet jenom jako náš koníček,“ říká Petr a přiznává, že občas před rodiči zatajuje, že do koncertů investuje vlastní peníze. „To k tomu ale patří, to je jako jakýkoliv jiný hobby.“ O tom, že by s pořádáním koncertů skončil, prý nikdy neuvažoval, a to ani když se nějaká akce úplně nevyvedla. „Právě Standa Pitaš, kterýmu už je 60 a furt dělá akce, mě inspiruje. Věřim, že my to ještě taky pár let vydržíme.“

Underground v kraji bez lidí

„Ten záchod je skvělej, všude Panna Marie! V Polsku by to byla totální blasfemie, to by vůbec nebylo možný! Já to tady miluju,“ vykřikuje nadšeně polská návštěvnice Soulkostela, když vychází ze záchodu vyzdobeného svatými obrázky. K místu se pomalu začínají sjíždět první návštěvníci večerního koncertu, kromě Poláků a Pražáků přijely i skupinky z okolí, pár lidí z Náchoda i z Broumova. „Jezdím sem snad na každou akci, ale to jsem od nás z města skoro výjimka,“ říká jeden z Broumováků. „Jednak kvůli kamarádům a taky proto, že tu je výborná atmosféra. Co se týče té vyšší kultury jako divadla, výstavy, tak to tu v poslední době docela žije, s tou undergroundovou by to teda mohlo bejt lepší,“ říká a trochu si stěžuje, že akce v broumovském klášteru jsou spíš pozlátko pro turisty než pro místní.„Myslíš si, že jste to tady tím, co děláte, přece jen nějak pozvedli nebo někoho ovlivnili?“ ptám se na závěr Osobiče, který se upřímně rozesměje.

„Myslíš si, že jste to tady tím, co děláte, přece jen nějak pozvedli nebo někoho ovlivnili?“ ptám se na závěr Osobiče, který se upřímně rozesměje. „Nechci bejt zbytečně skromnej, ale myslím, že fakt ne. Možná někdo, kdo občas udělá nějakej svůj koncert, se inspiroval u nás. Ale že bychom to tu nějak nakopli nebo ovlivnili víc lidí, to asi ne, ono tu stejně moc lidí ani není.“ Naráží na to, že odsud lidé odcházejí, stejně jako ze všech okrajových regionů Česka, kraj trápí nedostatečná infrastruktura, chybí třeba i praktičtí lékaři. „Situace se tu nijak výrazně neliší od jiných příhraničních regionů. Nezaměstnanost je tu asi vyšší než někde v centrech, ale není to žádná tragédie, nějaký větší zaměstnavatelé se tu drží, takže práce se i najít dá,“ dodává.

Na koncert, který byl zároveň benefitem na nová kostelní okna, nakonec dorazí několik desítek lidí. Většina z nich tu není poprvé a všichni, se kterými mluvím, se shodují, že určitě ne naposled. „Jsou tu skvělí lidi, jak sem člověk jednou přijede, tak tomu propadne,“ říká jeden z pražských příchozích. „Není to úplně běžný místo, kde by normálně hrály třeba punkový nebo hardcorový kapely, má to úplně výjimečnou atmosféru.“

„Vždycky když sem jedu, tak rodiče říkaj: to zas jedeš do tý sekty?!“ Poslechněte si v reportáži, co si o Soulkostelu myslí místní a jak zní punk hraný od oltáře.

Radiodokument