Špatně vybraný hrdina Poche (2018)

Nebo možná ano, protože to, co teď prožívají, je jejich nejtěžší chvíle od obnovy strany před téměř 30 lety a správná řešení nejsou momentálně k dispozici.

Každopádně: vybrat si do role hrdiny, kvůli němuž se bude demonstrovat na náměstích právě Miroslava Pocheho (nebude), je smutná ilustrace, kam to sociální demokraté dotáhli – a hlavně, co touhle nominací chtějí sdělit o své budoucnosti.

A nechme teď stranou úvahy, jestli prezident má jmenovat kandidáta na ministerský post, pokud mu ho navrhne předseda vlády, což Andrej Babiš dosud ani neudělal. A jen tak mimochodem, pokud mohl loni premiér Sobotka trvat na tom, že ve své vládě nechce právě Babiše a nechal jej odvolat, tohle právo by měl mít i premiér Babiš, protože za vládu nese odpovědnost její předseda.

A už vůbec nemá cenu připomínat prezidentu Zemanovi jeho 20 let staré výroky, že prezident jmenovat ministra musí, jinak by se dostal do konfliktu s ústavou. Odpověď, kterou z Hradu nejspíš dostanete, bude stručná: No a co.

Chtěli jsme vládnout s Babišem

Takže ano, prezident by nejspíš skutečně ministra jmenovat měl, pokud nemá nějaké velmi závažné důvod proti, například, že je onen kandidát trestně stíhán… – pardon, zpět, to platilo kdysi, dnes ani to již samozřejmě žádný problém není.

Ovšem fandit v tomhle případě principům je sice správné, ale taky skutečně velmi těžké, pokud si člověk vybaví hrdinu, o nějž se tu hraje.

Jistě se nám na europoslanci Miroslavu Pochem podaří najít i přednosti. Například, že jej málokdo zná. Ti, kteří jej sledují delší čas, si musejí nutně klást otázku: Proč? Proč on? Poche prošel v ČSSD cestu tolik typickou pro její pražskou organizaci – nemluvíme samozřejmě o všech členech, ale o o její až donedávna vrcholné reprezentaci, rodinné firmě Poche – Březina – Hulinský.

Jeho osm let stará fina finta, jak peníze získané v městských firmách dostat bez povšimnutí do stranické pokladny, možná taky už ve světle všeho, co je možné dnes, nevypadá úplně dramaticky.

Problém je, že si s Pochem ani nic jiného nejspíš nespojíte, kromě urputné snahy pražské organizace ČSSD nikdy v Praze nevyhrát volby (což je, ano, objektivně těžké), ale být vždy ochotně u všeho, kde lze něco vykšeftovat. A samozřejmě, s podporou Jiřího Drahoše v prezidentské volbě, což je na roli kladné postavy v souboji s Hradem trochu málo.

A tak, jak Poche politikou celá ta léta prochází, naposledy ukrytý čtyři roky v Evropském parlamentu, se z něj stal i kandidát na ministerský post. Jako splátka pražské organizaci za vnitrostranickou pomoc aktuálnímu vedení ČSSD.

A za pozornost stojí i Pocheho tance posledních týdnů, ve kterých je kvůli ministerskému křeslu schopný nejen úplně změnit svoje někdejší názory, což se může stát každému. Poche už ale taky stačil prohlásit, že je proti ruským sankcím, což je skutečně – narozdíl od jeho pohledu na migraci nebo Donalda Trumpa – v přímém rozporu s oficiální linií české zahraniční politiky i jeho předchůdce z ČSSD Lubomíra Zaorálka.

A samozřejmě, ani kauzu Novičok, toto pozoruhodné souznění Hradu a Kremlu, nepovažuje za vážný problém, protože nejspíš doufá, že to je to, co chce prezident slyšet, aby se nakonec ustrnul. Za ty roky by už Poche mohl vědět, že Zeman pohrdá ledaským. Lidmi, kteří se mu snaží takhle náhle vlichotit do přízně, ovšem dvojnásobně. Na to má prezident svých blízkých dost.

Takže ano, sociální demokraté jistě mohou oprávněně trvat na tom, aby se Miroslav Poche stal ministrem zahraničí. Možná by pro ně samotné ale nakonec bylo lepší, kdyby se jim přání nevyplnilo, oni hrdě odešli do opozice – a doufali, že se na hlavní postavu celého příběhu pod názvem „chtěli jsme vládnout s Andrejem Babišem, ale nedošlo nám, že chceme vládnout s Andrejem Babišem“, časem zapomnělo.