Ranní úvaha Petry Hůlové – Těhulkovský konec světa (2018)

Ačkoli mladší z obou dětí se narodilo už před osmi lety, vše podstatné o průběhu těhotenství si pamatuji.

A ačkoli si už podruhé slibuji, že se na tu mašinerii vykašlu, absolvuji nakonec podle plánu i všechny lékařské prohlídky. Každý měsíc se nechávám vážit a měřit si tlak, čurám u sestřiček na papírek, co se duhově vybarví a na otázku „otoky?“ vrtím hlavou a pak si nechám od doktora vytisknout fotečku z ultrazvuku, kde je veliká hlavička a něco jako ruka.

Za týden tam ospale volám a po telefonu se dozvídám, že pravděpodobnost Downova syndromu je podle krevních výsledků zhruba čtyřikrát vyšší, než je vzhledem k mému věku norma. Sestra na telefonu mě okamžitě objednává na konzultaci ve smyslu: co s tím uděláme dál a přestože říkám, že s tím nic dělat nehodlám, tak mě upomíná, ať přijdu už kvůli podepsání papírů, že mě o tom informovali.

Vím, že si miminko chci každopádně nechat, je kým je, a takhle k nám přišlo, takže podstupovat odběr vody z placenty, což je zákrok s jednoprocentním rizikem potratu ani další nákladné krevní testy podstupovat nechci. Doktor se tomu diví. Říká, že ačkoli se u nás ročně narodí přes 200 dětí s Downových syndromem, většina z nich jen matkám, u nichž se na to předem nepřišlo. Z matek, u jejichž plodů Downův syndrom objevili, se prý drtivá většina rozhoduje pro ukončení těhotenství.

Podepisuji papíry a mám se k odchodu. Doktor je překvapený. Prý abych si nechala napíchnout placentu nebo ty další krevní testy, že je to prý dobré vědět, i když je člověk rozhodnutý si TO nechat. Potřeba vyzvědět, „jak to tedy je“ je jenom jinou variantou touhy po tom moci se přestat bát, říkám si já. A kdo se chce narodit jako někdo, jehož příchodu se děsili? Vy ano?

Na internetových fórech se na výsledky druhého kola krevních testů, které indikují Downův syndrom téměř z 99 procent, čeká úpěnlivě (některé ženy to popisují jako nejhorší dny jejich života). Brečí se, nespí se, zoufale se upíná ke statistickým procentům, co hovoří pro šanci na běžné dítě. Přehlídka malosti a lidské ubohosti v přímém přenosu. Je mi nanic.

Rozverné těhulky, do včerejška dojatě švitořící o tom, co všechno už drobečkovi pořídily, se mění v zoufalé trosky jen proto, že jejich do té chvíle oblíbený plod, nebude podle jejich představ. Bude s ním víc práce a nedosáhne tak vysokých intelektuálních výsledků. Učiněný těhulkovský konec světa. Hlavně, že se můžou přetrhnout s přirozenými porody, říkám si, ale nechat na přirozenosti i charakter vlastního dítěte, to ne.

Mám vztek. Protože vždyť ano, i já cítím strach. Ale nemůžu se jím přece nechat takhle ovládnout. Sama sebe usvědčit z toho, že ve skutečnosti nemám ráda své dítě, ale něco docela jiného: svůj status, své pohodlí a perfektně odvedenou bezchybnou práci. My dva a nedokonalý produkt? Nikdy!

Jenže dítě přece nemá povinnost splňovat naše představy. A pokud mám za to, že bych dítě s Downovým syndromem nemilovala, ani ona údajná láska k tomu zdravému pak žádnou opravdovou láskou není. Do konce života bych o tom věděla. O podvodu lásky, která si na ní jenom hrála. Tohle je přece zkouška lidskosti. To nevnímají?

Pár dní poté jsem na hlavním nádraží potkala matku s kočárkem s asi dvouletou holčičkou s Downovým syndromem. Smála se a její matka taky, něco si spolu špitaly. Pokud jde o šťastný život, metu většiny, tak jej spíš prožijete s Downovým syndromem než bez, alespoň se to tak říká. Že lidé s Downovým syndromem jsou i díky své méně komplikované existenci v životě spokojenější.

Každopádně potřebu i schopnost lásky mají stejnou jako my. Jsou to lidé jako my, mají na kila úplně stejné množství lidskosti. Tak proč je české těhulky berou nejčastěji jako něco k likvidaci? Jako nedopatření, po němž je třeba zahladit stopy? Na xenofobii i sexismus už termíny máme, ale tohle jsme pravým jménem zatím nenazvali.