Co když přijdou uprchlíci (2018)

Tento konflikt se stal hlavním motivem evropské politiky, využívají ho ke svému vzestupu populistické strany a může vést k netušeným koncům.

Počet žadatelů o azyl zatím opravdu zůstává pod 50 tisíci měsíčně, tedy nejméně od roku 2014. Ovšem nic není jisté, jak svědčí zkušenosti z roku 2015. Také tehdy se počet žadatelů o azyl držel zpočátku pod 70 tisíci a pak najednou přišla po balkánské cestě nečekaná vlna.

Všechny případné migrační cesty jsou pod kontrolou, najednou se však může stát, že se něco nezvládne, objeví se nová cesta a pak se události z roku 2015 mohou opakovat.

Tak vypadají vyhlídky do letních měsíců a možná právě proto, že nejsou bůhvíjak hrozivé, mohou posloužit jako dostatečný důvod pro vášnivou debatu uvnitř Evropské unie. Různé země totiž mají různé představy, jak migraci, která se nikdy úplně nezastaví, jednou provždy vyřešit.

Z druhé strany přes modré dálavy

Existují tři základní přístupy. První z nich propagují jižní státy, které jsou frontovými zeměmi. Jednoznačně požadují, aby se ti, co přes moře dorazí na jejich území, přerozdělili po všech členských státech unie. To jednoznačně odmítají státy Visegrádu, které nechtějí jediného migranta a žádají, aby se Evropa lépe opevnila. To znamená vybudovat ještě na území Afriky migrační centra, která rozhodnou, jestli může vůbec někdo dál na sever.

Pak je ovšem třetí přístup zemí, jako jsou Německo, Francie nebo také Rakousko, které jsou skutečným cílem pohříchu ekonomických migrantů. Pro ně nejsou dostatečným řešením opevněné evropské hranice. Když se zavřou přechody a přístavy, stejně se značné množství migrantů v Evropě zčistajasna objeví, přesněji řečeno, objeví se na jejich území.

Ani frontové země si je nevezmou zpátky a Němci či Francouzi a Rakušané si s nimi budou muset poradit v nekonečných azylových řízeních a také s vědomím, že většina z nich neodejde, i když budou odmítnuti. Logicky pak zavřou své národní hranice. To je pro jejich sousedy včetně Čechů nepříjemná vyhlídka, jak ostatně svědčí, že kvůli tomuto riziku svolal premiér Bezpečnostní radu státu.

V této chvíli nezbývá, než najít společné evropské řešení, i když těžko lze zakázat národním státům, aby zároveň zvolily vlastní postup. Tímto řešením jsou pochopitelně přijímací centra mimo území Evropské unie, těžko také úplně odmítnout nějaký přerozdělovací mechanismus.

Dotčené státy by také měly urychlit a zefektivnit azylové řízení, které zabrání postupné kumulaci bezprizorných migrantů. V zásadě platí, že veškerá základní řešení jsou příliš drsná a mohou sloužit za důvod k vnitroevropským politickým bojům. Něco pozitivního mohou přinést, když se použijí najednou. Teď jde o to, že se evropské státy v tak citlivé otázce na něčem dohodnou.

Hlavní událostí každého léta jsou cesty Evropanů za dovolenou nejraději na jih, na pláže Středozemního moře. Teď však málokdo může úplně vytěsnit fakt, že se blíží k hlavní migrační frontě a že z druhé strany přes modré dálavy může přijít někdo jiný.