Smích a písně Montmartru (1987)

Přidal: Přemek |

Červen 9, 2009

Z francouzských originálů vybrali a přeložili Jan O. Fischer (2,4,6,8,11) a Tomáš Vondrovic (1,3,5,7,9,10,12-19). Hudba a úprava původních písní Jiří Václav. Komorní soubor řídí Stanislav Bogunia.
Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Design © Stanislav Dvorský. Sleeve-note © Jan O. Fischer. Odpovědný redaktor obalu Ivan Škapa. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Režie Tomáš Vondrovic.
Hovoří a zpívají Boris Rösner (1-5,7-9,11,13-16,18,19) a Petr Pelzer (1-3,5-8,10,12,14,16,17,19).

Nahráno 17. a 18. února 1986 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1987 (1 LP, Su 1119 4299 H).
Obsah: 1. strana – 1 Aristide Bruant (hudba a text) – Chat Noir 2:21 – 2 Alphonse Allais – Umění v soudech pana F. Sarceye – Sochařství 1:53 – Malířství 2:18 – 3 Léon Xanrof (hudba a text) – Lázeň modelky 3:09 -4 Alphonse Allais – Přízračná láska 4:27 – 5 Aristide Bruant (hudba a text) – Ťapka Nini 2:20 – 6 Myrtile Ancel – Malý omyl 3:08 – 7 Léon Xanrof (hudba a text) – Trio pro dva 1:50 – 8 Jules Jouy – Lavičky na promenádě 5:54 min. 2. strana – 9 Jiří Václav/Aristide Bruant – V Boulogneském lese 2:18 – 10 Gaston Couté – Kluk, co se nevyved 3:06 – 11 Tristan Bernard – Co nám to jen chtějí říct? 3:26 – 12 Charles Cros – Magorům 0:58 – 13 Gaston Couté – Absinty 2:27 – 14 Jiří Václav/Gaston Couté – Má šedá kočka 3:25 – 15 Paul Marinier – Opilý Pierot 2:00 – 16 Francois Varques/Jules Jouy – Hadrářská 2:20 – 17 Aristide Bruant – Tesklivá fantazie 2:15 – 18 Gaston Couté – Mrtvé mlýny 2:35 – 19 Antoine Renard/Jean-Baptiste Clément – Čas třešní 2:35

Pozn.: Na začátku byla knížka. Jmenuje se stejně jako deska: SMÍCH A PÍSNĚ MONTMARTRU (Supraphon 1119 4299) a v roce 1982 ji jako neprodejnou členskou prémii dvacátého prvního ročníku Klubu přátel poezie vydalo nakladatelství Čs. spisovatel. Byla svérázná už tím, že když jste si ji chtěli prohlížet a číst si v ní museli jste ji obrátit hřbetem vodorovně k tělu a listovat v ni — díky originálnímu nápadu typografa Rostislava Vaňka — takříkajíc ,naležato’. Její obsah vytvořili Jan O. Fischer a Tomáš Vondrovic z francouzských originálů písní, próz a aforismů osmdesátých let minulého století. Tehdy se totiž „na Montmartru či pod Montmartrem zrodilo prostředí i mnohé formy, bez nichž by moderní umění bylo nepředstavitelné. Zrodil se tam smysl pro absurdní a při veškeré komediálnosti často smutnou komiku a až černý humor, spojila se tam mnohasetletá tradice francouzského písničkářství s novodobými literárními tendencemi. V komických výstupech (monolozích i pantomimách) můžeme spatřovat zrod dnešních malých divadelních forem“ — píše v úvodní eseji Jan O. Fischer.

Po knížce se zrodila myšlenka na divadelní představení. Na koláž veršů, písniček a pohybu. Jenomže realizace projektu byla natolik náročná, že z ní nakonec sešlo. Zůstala zkrácená verze textu pro gramofonovou nahrávku, na níž se podílí Tomáš Vondrovic jako režisér (s J. O. Fischerem i spoluautor), Jiří Václav jako hudební skladatel a členové Městských divadel pražských Petr Pelzer a Boris Rösner jako interpreti.

VONDROVIC: Materiálu bylo hodně a na desku se pochopitelné všechno nevejde. Takže bylo nutné vzít ,hrubou tužku‘ a repertoár sestavit tématicky : první polovinu do ,dur’, to je to ,šampaňské’, lásky, popěvky, anekdoty, veselejší stránky života. A druhá strana ,absinty’, které k Montmartru patří jako jeho rub — ironie, zklamání, hořkost. Ale to neznamená, že končíme v depresi. Časem třešní se všechno zase prosvětlí a smiřuje. Nahrávka má jiný rytmus než knížka, text musí jít pořád kupředu, musí vytvořit svou fabulí. V jedné verzi jsme uvažovali i o živém natáčení s publikem, ale nakonec jsme si uvědomili, že jde o tak soustředěný text, že nepotřebuje žádné ,nožičky‘ ohlasu.
(Ze článku v čas. Gramorevue Sladké šampaňské – hořký absint)

Sleeve-note: Prostředí pařížského Montmartru bude provždy nerozlučně spjato s vývojem umění dvacátého století. Předpoklady k tomu se však vytvořily už o něco dříve. Začátky literární a umělecké slávy Montmartru se datují z osmdesátých let minulého století, z doby rozkvětu kabaretu Le Chat Noir a konkurenčních podniků jím podnícených.
■■Kabaret Chat Noir vytvořil celou literární školu, jejímuž duchu aktuálnosti, esprit du jour, vtipu, ironii, která nemá úctu k posvátným věcem, institucím a osobnostem, se velice obdivoval například Anatole France. Rozpustilý chór spolupracovníků kabaretu nejednou dirigoval mladý Claude Debussy.
■■Šansoniéři Montmartru vyzpívali atmosféru „fin de siecle“ a překonávali ji lehkým cynismem přenášejícím se přese všechno, výsměchem, anarchií, černým humorem… Výsměch „velkému“ politickému světu se pojil se zájmem o. drobné události denního života pařížské ulice, bulváru i předměstí. Tak například Pařížské písničky (Chansons pamiennes) a Písničky bez ostychu (Chansons sans-gěne) doktora práv Léona Fourneaua (1867 -1953), který si z latinské podoby svého jména (fornax) přesmyčkou vytvořil Literární pseudonym Léon Xanrof, zpívaly o studentech i tulácích a povalečích, ale i dopravních nehodách, o tržištích a o obchodnících, o reklamách, výstavách i studentských hotýlcích, o domovnících, o fiakrech, kočích i drzých žabcích pařížské ulice, o denním shonu i otravných nedělích, o zábavách, nudě i pitoresknosti velkoměstského života. Oplývaly vtipem, ironií a měly i svou lehkomyslnou filozofii.
■■Pojem „šansoniér“ dostává tehdy svůj dnešní obsažnější význam: ne již jen, jak tomu bylo za Bérangera, „písničkář“, autor písní (hlavně jejich slov), ale současně zpěvák, který své vlastní písně interpretuje a často i hudebně doprovází, a adresně se jimi obrací na posluchače. – Vlastní tón montmartreskému písničkářství vtiskli především Aristide Bruant a Jules Jouy.
■■Aristide Bruant (1851 – 1925), původně klenotnický dělník, pak nosič na Severním nádraží, začal zpívat v předměstských dělnických hospůdkách v Ménilmontant a Belleville, pak v café-concerts, až ho proslavilo působení v Chat Noir. Vystupoval ve svérázném kostýmu, v němž se ruský nihilista spojoval s pařížským bohémem (vysoké boty, sametové kalhoty, rudá košile a šátek, široký plstěný klobouk). Později si Bruant, uznávaný za „krále Montmartru“, založil vlastní kabaret Le Mirliton, vyzdobený kresbami Steinlenovými a Toulouse-Lautrecovými… Hrubě veselými i krutými písněmi vytvořil Bruant žánr drsné „předměstské písně“ (Chanson faubourienne).
■■Jiným z tvůrců slávy Chat Noir byl všestranný Jules Jouy (1855 – 1897), uznávaný za nejvýznamnějšího průkopníka montmartreského humoru … Jouyho sociální písně jsou zle nenávistné, výhružné, temně podbarvené. Jouy. zpívaje je nebo doprovázeje na klavír s doutníkem v ústech a s tvrďákem naraženým do čela, vrhal je uprostřed montmartreského žertování a neuctivých parodií do tváře zámožného publika, které se přišlo na Montmartre pobavit.
■■S Montmartrem a se Chat Noir je nerozlučně spjata sláva Charlese Crose (1842-1888), kterého jako velkého básníka objevily až pozdější generace… Cros předcházel soudobou poezii svými náměty, obrazy, mimořádnou fantazií i odvahou hledat a tvořit nové výrazové formy, založené nejen na básnivé hře se slovy, ale již i na proudu asociací… Především Cros proslul jako autor komických monologů, které ve smrtelně vážném podání Coquelina mladšího budily mezi návštěvníky Chat Noir bouře smíchu a které patří k uměleckým vrcholům montmartreského humoru.
■■Nevyčerpatelně vynalézavým redaktorem, šéfredaktorem a přispěvatelem časopisu Le Chat Noir a později nejrůznějších dalších humoristických revuí byl syn lékárníka a sám nedostudo-vaný lékárník Alphonse Allais (1854-1905). Vymýšlel nesmyslně komické novinové „zprávy“ a „odpovědi čtenářům“, psal verše oplývající slovními hříčkami, v Le Chat Noir otiskoval na pokračování historky z milostného života, které podpisoval jménem proslulého divadelního kritika Francisqua Sarceye; ten se vůbec stal oblíbeným terčem jeho satir a parodií…
■■Konečně je třeba se z mladší generace v tomto kontextu alespoň zmínit o literárně dosud nedoceněném velkém básníku Gastonu Coutéovi (1880 -1911), „Mistru kraje Beauce“, „Villonu XIX. století“, který do sociálních tónů montmartreské poezie přinášel svérázný tón autobiografického prožitku a svou básnickou ryzostí a procítěností se odlišoval od dosti umělé pseudolidovosti některých písní Bruantových.

Mluvené slovo na zvukových nosičích