Rudé trenky jsou symbolem naší, ne Zemanovy ostudy (2018)

Přidal: Premek |

Srpen 23, 2018

Apolena Rychlíková. Komentář.

Natočeno 2018. Premiéra 22. 8. 2018 v rámci cyklu Názory a argumenty (ČRo Plus).

Lit.: Nykodým, Michael: Dobrý den. In Facebook, 23. 8. 2018 (reakce posluchače). – Cit.: Právě jsem dočetl na webu rozhlasu Váš dnešní komentář „Rudé trenky jsou symbolem naší, ne Zemanovy ostudy“ a dovolil bych si nesouhlasit.

Nijak Vám nechci brát Váš názor a plně jej respektuji. Myslím si však, že vyvěšování rudých trenek, minimálně v mém případě, je veřejným vyhlašováním toho, že nesouhlasíme s politikou pana MZ (prosím, nenuťte mě říkat jeho jméno nebo jej označovat za hlavu státu, třebaže jí byl řádně zvolen).

Pokud bych ty trenky ze svého okna sundal, byla by to pro mě jistá kapitulace a smíření s tím, co MZ dělá a jak to dělá. A to nechci.

Samozřejmě, že ve chvíli jeho žhářského happeningu se jednalo od odvedení pozornosti. Ale to bylo ohledně trenýrek vše. On už je znovu použít nemůže a pro nás ostatní se staly symbolem nesouhlasu s ním.

A i když je mi jasné, že ty mé trenýrky on ani nikdo z lidí kolem něj nespatří, jsem plně spokojen s tím, že můj nesouhlas vidí ti, kteří jej zvolili. Alespoň se ukazuje, komu mohu důvěřovat a komu ne. Od chvíle, co ty mé visí, se semnou přestala bavit řada lidí, kteří mi řekli, že MZ je „skvělej“, „lidovej“, že jim rozumí a mluví za ně. A proto jej volili.

Nyní alespoň vím, s kým se mohu dělit o své názory a přitom se nedostat do konfliktu, protože jsem již vzdal snahy o přesvědčování protistrany. Její členy snad ani přesvědčit nelze.

Dokud bude MZ na Hradě, budou ty mé trenýrky z okna viset. Spálím je, až se úřadu prezidenta republiky ujme někdo jiný.

A pokud nebudu souhlasit s politikou následovníka, zvolím zase jiný protest. Trenýrky jsou symbolem MZ a jeho ostudného chování. Nikoho jiného.

Toť můj náhled na věc.

Děkuji, pokud jste dočetla až sem. (…)

Lit.: Rychlíková, Apolena: Apolena Rychlíková: Rudé trenky jsou symbolem naší, ne Zemanovy ostudy. In web ČRo Plus, 22. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Bezpochyby to tehdy byla nejbizarnější podívaná v naší nedávné historii. Plápolající táborák někde v Jelením příkopu a kolem desítky novinářů a novinářek, čekající na českého prezidenta.

A pak to přišlo. Krátký projev a šup: obří rudé trenky, které v roce 2015 svou performativní akcí vyvěsil kolektiv Ztohoven na Pražském hradě místo standardy, shořely. Kdyby to nebylo trochu k pláči, bylo by to vlastně hodně k smíchu.

Marketingově silná umělecká skupina tehdy doprovodila vyvěšení i prohlášením s básní, kde se o trenkách mluví tak, že jsou „rudé jako čínská vlajka“ a Ztohoven je popisovali jako symbol muže, který se nestydí za nic. V tom měli asi i pravdu. Ale skutečně si někdo myslí, že je dobrý nápad na Zemana apelovat zrovna z morálních pozic?

Z trenek se okamžitě stal symbol. Zemanova buranství, Zemanova komunismu, Zemanova alkoholismu. Jakoby tradice buranů a alkoholiků nebyla české politice vlastní. Jakoby zrovna tyto dvě vlastnosti byly tím nejhorším, co sebou Zeman přitáhl. Jakoby neexistovalo žádné politické „před Zemanem“, jakoby to nejnižší z naší politiky reprezentoval až on.

Ani výročí 50 let od okupace vojsky Varšavské smlouvy se neobešlo bez vyvěšování těchto trenek. Jenže jejich hodnota už dávno zdegenerovala. Stal se z nich prázdný symbol naší bezradnosti, který navíc Zeman ve svém aktu pálení dokázal přerámovat a posunout na úplně jinou rovinu.

Spalme rudé trenky

Znovu totiž dokázal, že je mistrem odvádění pozornosti a když zavelí, sešikují se novináři se všemi svými live streamy a foťáky a pustí do éteru úplně cokoliv, co si Zeman vymyslí. A jemu tak zbude víc času na opravdovou politiku, která lidi obalené v krustě záměrně vypouštěného hradního balastu, už nezajímá.

Co přesně chtějí ti, kteří rudé trenky neúnavně vyvěšují, říct, už nikdo ani pořádně neví. Zatímco voliči Zemana mají svůj svět jistý a vědí, proti čemu útočí a co hájí, my ostatní se zmůžeme jen na bezduché mávání červeným hadrem. Jenže tahle korida nemá na druhé straně žádného býka. Je to souboj, který vedeme jen se sebou. A v něm prohráváme.

Jak přesně píše Daniel Prokop pro Salon Práva v eseji o novém populismu, ponechat tento spor na kulturní rovině, kterou akcentují sami „noví populisté“ a liberálové, jim to jedí i s navijákem, je k ničemu. Tento populismus, jak trefně poznamenává Prokop, navíc existoval dávno před Zemanem, kdy se poplatnou rétorikou ostrakizovali chudí, opakovala se mantra o zásluhovosti, která z určitého typu lidí dělala lidi neplnohodnotné, normalizovaly se termíny jako „nepřizpůsobiví“ nebo „paraziti“ a ze strany současného „demokratického bloku“ zaznívalo povrchní vylučování a šikana slabých. Je navíc paradox, že v mnohém se naši rádoby demokrati se Zemanem stále shodnou. Tak jakápak opozice? Podobně se tak děje v celém veřejném prostoru. Je to laciné a je to k ničemu.

Srpen 1968 a celá 60. léta se odehrávala se pod vlajkou demokratického socialismu a reformního komunismu. Mnozí z těch, kdo dnes protestují proti Zemanovi s rudými trenkami v oknech, by to asi nechtěli slyšet, ale bylo to prostě tak.

Pokud chceme, aby taky někdy přišla doba „po Zemanovi“, musíme začít postupovat úplně jinak. Nenaskakovat prezidentovi na všechny falešné stopy, které sice zvenku působí skandálně a provokativně, vevnitř jsou ale jen zbytečné a nepodstatné. Agendu si určujme sami, hledejme alternativy, které mají vizi a pracují s právem na důstojný život každého člověka v naší společnosti, nechovejme se sami tak, jako se chová Zeman.

Jestli je v něčem připomínka roku 1968 opravdu silná, je to ve schopnosti nebývalé politické i společenské sebereflexe, která posouvá veřejnost k lepšímu. Tak už ji vykonejme taky a spalme ty rudé trenky, dokud je ještě nějaký čas.

Eseje, fejetony, přednášky