Boj o srpen 1968 jako boj o budoucnost (2018)

Stačilo k tomu málo. Nebát se, že se ztrapní a vypustit z úst několik nehorázností. Současný mediální provoz je nastavený tak, že provokativní a často zcela bláznivé výkřiky spolehlivě přitáhnou pozornost a zajistí pověstných 15 minut slávy.

S dopadem svých slov si jistě problém nedělal, voliči komunistů jeho tvrzením pravděpodobně uvěří a třeba se přidají i noví vyznavači konspirativních teorií. Že svými nehoráznými a nesmyslnými tvrzeními diskredituje vládnoucí reprezentaci, kterou komunisté pomáhají držet u moci, a nakonec i svoji zem, je mu jistě srdečně jedno.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy, která se díky výročí stále připomíná, je pro komunisty jistě nepříjemné téma. A komunisté lépe než kdo jiný vědí, že kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Proto předseda Filip usoudil, že by bylo vhodné podniknout protiútok, který by většinově přijímanou verzi srpnových událostí zrelativizoval.

Komunisté to nemají snadné, veřejná debata, která o okupaci v roce 1968 v médiích probíhá, je celkem racionální a věcná. Naštěstí se už ani osobnosti naší pravice nevracejí ke svým názorům z 90. let, kdy tvrdily, že rok 1968 byl jen bojem jedněch komunistů proti druhým, a proto se jím není třeba zabývat.

Která interpretace vyhraje?

Srpnová invaze patří spolu s bitvou na Bílé hoře, Mnichovskou kapitulací, komunistickým pučem v roce 1948 mezi naše slavné porážky, které tvoří základní kameny našeho chápání vlastní historie. Z faktografického hlediska je celkem slušně zdokumentována, byť nám scházejí informace z ruských archivů.

Horší je to ale s našimi znalostmi o obdobích, která invazi předcházela a která následovala. Dějiny 20. století nemají ve školních osnovách příliš mnoho místa a mladší generace netuší, co byla 60. léta, která pražskému jaru roku 1968 předcházela.

Ještě horší je to potom s kritickou reflexí normalizace, tedy rychlosti, s jakou se komunistům podařilo společnost dostat do jejich normy. Rezignaci většiny národa nejen na ideály roku 1968, ale na jakékoli ideály – v čemž lidé vlastně jen následovali příkladu svých zidealizovaných vůdců z roku 1968 – zatím jen nesměle připomněly vzpomínky na činy Jana Palacha a Jana Zajíce. Ovšem na velké vyprávění o této době se stále čeká.

Přitom je jasné, že musíme být připraveni na mnohem ostřejší boj o to, která interpretace normalizace nakonec vyhraje a čí pravda o těchto neslavných dvaceti letech naší historie se prosadí. I totiž zde půjde o to, kdo ovládne naši budoucnost.