Aktuálním zvyšováním českých důchodů k řecké katastrofě nesměřujeme (2018)

Ne sice tolik, aby otevírali drahé šampaňské, ale naprostá většina z nich určitě potvrdí, že každá koruna dobrá. Otázka zní, jestli se i v budoucnu povinnými výdaji státního eráru nevydáváme na cestu končící v marasmu současné řecké tragédie.

Řečtí penzisté se po ozdravné kůře diktované jejich vládou plnící pokyny zahraničních věřitelů dostali do tak dobrého stavu, že i podle střízlivých odhadů třetina z nich žije pod hranicí chudoby. V minulosti si zvykli na určitou úroveň penzí, které jsou nyní na polovině. Dosahují tedy víceméně výše průměrných důchodů českých od příštího roku. Jejich závazky ale zůstaly stejné při cenové hladině odpovídající ne nám, ale Německu. A ještě musí živit nezaměstnané potomstvo.

V případě České republiky se ale momentálně takového scénáře není třeba obávat. Z letošní výroční zprávy Evropské komise o stárnutí evropské populace a penzijních systémech totiž vyplývá, že naše náklady na důchodový systém jsou oproti řeckým přibližně poloviční. Poloviční byly také v roce 2016 a v roce 2060 by měly dosahovat něco málo přes deset procent hrubého domácího produktu země. Což nás podle prognostiků má držet v udržitelné rovině někde uprostřed žebříčku srovnání unijních států.

Mladší příbuzní budou mít radost

Na druhou stranu existuje skrytá past, se kterou je potřeba počítat. Za prvé, jak ukázali ekonomičtí plánovači v případě Řecka, mýlili se v odhadu vývoje na několik let dopředu, a Řecko je v horším stavu, než původně počítali. Za druhé, mýlí se často i v řádů měsíců, jako když nám ještě na jaře tvrdili, že bude v létě euro pod 25 korun.

Když nedokáží odhadnout vývoj ani tak málo dopředu, proč věřit prognózám na desetiletí. Za třetí, řecké problémy nezpůsobili důchodci, ale z větší části nezodpovědné chování investičních bank a takzvaných finančních trhů. Spustili krizi v zámoří a následně také celosvětovou.

Podobné otřesy se mohou dotknout také nás. To ovšem neznamená, že se to stane, byť krize se objevují pravidelně a čím dál častěji. Znamená to, že v případě otřesů naší ekonomiky, která je na vnějším vývoji závislá, se musíme připravit na nejhorší. Včetně škrtů typu řeckých. Pokud tedy chceme zvýšit naši šanci na užívání si zaslouženého důchodu, je potřeba aktivně se zapojit do debaty, jak předejít zhoubným důsledkům další ekonomické krize. Dřív nebo později nás jistě nemine.

Taková strukturální debata u nás ovšem neprobíhá. V případě českých zákonodárců v Poslanecké sněmovně v otázce zvýšení důchodů zavládla nebývalá jednomyslnost. Poté, co se zhádali, jestli je lepší návrh senátní, tedy opoziční, nebo vládní, hlasovali jako jeden muž a jedna žena. Všichni pro, nikdo proti. Motivace je zřejmá.

Ve volebním roce, po němž bude následovat další rok volební, a pak ještě další, se totiž hodí moci se bít v prsa přidáním peněz seniorům. Za prvé tvoří významnou část hlasů. Za druhé i jejich mladší příbuzní budou mít radost. Nejen kvůli příbuzenské lásce, nebo náklonnosti k bližnímu. Především protože se jim skýtá naděje, že i oni si uloupnou ze státního, až si odpracují své.