AfD sklízí na východě Německa, co zaseli jiní (2018)

Starší generace ho zná možná ještě spíš pod označením Karl-Marx-Stadt, ta ještě o něco starší pak jako Saskou Kamenici.

Záběry rozvášněného davu lidí útočících na všechny, co vypadali „cize“, protože měli například tmavší barvu pleti, obletěly svět. Výtržnostem předcházela smrt německého občana, jehož s největší pravděpodobností zabili dva cizinci, Syřan a Iráčan, kteří v minulosti přišli do Německa požádat o azyl.

Mezi první, kteří dávali na sociálních sítích průchod svému rozhořčení z vraždy, patřili tradičně představitelé protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD). Ta má obzvlášť na východě Německa v posledních letech velmi silnou pozici a kráčí od jednoho volebního úspěchu k druhému.

Podle nedávno zveřejněného průzkumu by ji dnes v nových spolkových zemích volila více než pětina voličů. A v některých regionech díky tomu sahá i po volebním vítězství. Dobrým příkladem může být právě Sasko.

Nostalgie po komunismu

Při loňských celoněmeckých volbách zde dokázala Alternativa vůbec poprvé těsně předstihnout do té doby dominující křesťanské demokraty a získat nejvíc hlasů. A není vůbec vyloučeno, že tento scénář by se mohl v Sasku zopakovat i za rok, až se tam budou konat zemské volby.

Alternativa pro Německo může uspět díky tomu, že se v posledních letech stala důležitou projekční plochou pro všechny problémy, s nimiž se východní část Německa stále potýká. Jejich spektrum sahá od nízkých mezd, které pořád nedosahují úrovně běžné v západním Německu, přes nedostatek pracovních příležitostí nebo vylidňování venkova, které jde mnohde ruku v ruce se zánikem posledních zbytků veřejného a kulturního života v menších obcích.

Samozvaným advokátem těch, kteří přišli zkrátka v důsledku velkých změn souvisejících se sjednocením země, byli v 90. letech minulého století postkomunisté. Dokázali tehdy těžit z pozůstatků někdejší východoněmecké Národní fronty.

Díky tomu působili jejich lidé v řadě zájmových spolků – počínaje zahrádkáři a bytovými družstvy či sdruženími na ochranu nájemníků konče. Pomáhali vyplňovat úřední formuláře a žádosti, poskytovali bezplatnou právní pomoc a udržovali tak při životě fikci, že pohrobci někdejší komunistické státostrany jsou lepší než všechny ty strany, co přišly ze západu.

Pak ale začali postkomunisté vstupovat do regionálních vlád, přijímat kompromisy a často i nepopulární opatření. Z pohledu lidí dlouhodobě nespokojených s vlastní situací i s politickým systémem, se najednou stali součástí nenáviděných elit.

Tato masa voličů pak ležela řadu let ladem, aniž by jí někdo věnoval pozornost a snažil se ji získat. Až do chvíle, dokud se neobjevila Alternativa pro Německo. Dokázala šikovně propojit nostalgii po domnělém jednodušším a bezpečnějším životě v dobách komunismu s kritikou eura a západní, čili americké, kultury. A navrch to okořenila obavami z migrace a ztráty národní identity.

Za tím je třeba vidět podobnou iracionalitu jako u rozvášněného davu, který v Chemnitz naháněl cizince. Proti nerozumu v politice bohužel ještě nikdo účinný lék nevymyslel.