A co vlastně v Praze chcete? (2018)

A je jedno, jestli s nimi souhlasíte, či ne. Co by to bylo?

Zkusím dva návrhy. Bezplatná hromadná doprava, kterou navrhuje ČSSD, tedy strana, která za dopravu v hlavním městě poslední 4 roky odpovídala a jejíž nejvýše postavený městský představitel, náměstek primátorky Petr Dolínek, byl pro jistotu odstaven z očí voličů.

A pak onen výstřední obytný most, jež chce lídr kandidátky ANO Petr Stuchlík postavit na místě permanentně se bortícího Libeňského mostu. Nejvýznamnějším počinem v oboru mostů za 4 roky, kdy ANO v Praze jako nejsilnější strana vládlo, bylo přitom zborcení nedaleké lávky v Troji.

Smyslem této poznámky ale není odhalovat míru kompetence ČSSD a ANO v těchto oblastech, to ať posoudí voliči. Jde o symblickou ukázku předvolební situace ve městě, které se už minimálně čtyři roky, ale spíše osm, téměř nikam nehýbe.

Nebýt Bémových let…

A v němž je umdlelé Pražany, kteří si zvykli, že slib „uděláme to během příštích čtyř let“ znamená ve skutečnosti „neuděláme během čtyř let nic“, čím dál těžší motivovat už jen k tomu, aby šli k volbám. A ještě vůbec doufali, že se Praha pohne skutečně vpřed.

V tomhle návhry ČSSD i ANO fungují – protože se o nich mluví, ať už jakkoliv. Sociální demokraté vracejí do kampaně čistou politiku, pokud si ještě vzpomeneme na časy, kdy byl za politiku pokládán spor o přerozdělování veřejných peněz. Lze snést mnoho argumentů, proč to není nejlepší nápad, ale aspoň je o čem vážně mluvit.

Nápad Petra Stuchlíka postavit mezi Libní a Holešovicemi Dubaj je už na první pohled trochu šílený, ale při známé detailní práci ANO s průzkumy vychází vstříc poptávce voličů po čemsi, co by se snad dalo nazvat „vizí“ předkládanou zkušeným manažerem.

Lze si vsadit, že za čtyři roky bude Libeňský most ve velmi podobném stavu jako dnes, protože tak vypadá už spoustu let, pokud se přímo nezřítí do Vltavy – ale volání voličů aspoň po naději, že v Praze vznikne po mnoha letech něco výjimečného, asi v ANO pochopili správně.

Praha dnes čelí téměř nekonečnému množství problémů, těmi akutně největšími jsou patrně veřejná i individuální doprava a bytová krize, kdy se ceny vymkly souhrou mnoha okolností (třeba proto, že se byty téměř nestavějí) zdravému rozumu.

Extravagantní stavby a jízdné zadarmo, které s největší pravděpodobností nikdy neprojde (stejně jako ono město na mostě), nejsou upřímně řečeno něčím, co by Prahu nějak extrémně trápilo. Činí ale trochu mdlou kampaň aspoň nějak zajímavou – a je taky pravda, že se spousta věcí spojená se správou města prostě obtížně vysvětluje.

Tyhle trochu výstřední nápady přece jen mají jednu výhodu: aspoň přitahují pozornost, připomínají, že teď je ta pravá chvíle ovlivnit aspoň částečně budoucnost Prahy.

A pak je tedy ještě na místě dodat, že by se v následujících letech aspoň něco mělo v Praze dít. Protože před deseti lety to na pražském magistátě bylo asi hodně divoké a nepěkné – a voliči se s tím také v letech 2010 a 2014 vyrovnali.

Ovšem nebýt oněch Bémových let, neměla by primátorka Krnáčová za poslední čtyři roky bez prodloužení metra A a tunelu Blanka ani kde přestřihnnout slavnostní pásku.