Zemřel Petr Příhoda (2014)

„Kdybyste už neměli zájem, dejte mi včas vědět,“ říkával a my měli stále zájem. Skoro 20 let. Také dnes by tu měl být jeho komentář, ale už není a nebude, musím to vzít za něj. Petr Příhoda včera zemřel.

Jeho komentáře byly vždy analytické, výstižné, trochu filozofující a v pravém slova smyslu nadčasové. Jako lékař psychiatr v nich nemilosrdně pitval českou i světovou politiku a také různé dobové fenomény.

Byl v dobrém křesťansky konzervativní a z hlediska své životní zkušenosti a moudrosti objevoval souvislosti, které jsme v každodenním shonu přehlédli. Snad právě proto chodil vždy z vlastní vůle v pondělí, na své psaní potřeboval víkendový klid a nadhled.

Jako psychiatr hledal motivace politických aktérů a často psychologicky analyzoval profil politiků a jejich někdy výstředních činů. A jistě si pamatujete, že tento pohled často odhaloval více než běžný komentátorský úsudek.

Tak jsem ho vlastně poprvé poznal i na začátku 90. let, kdy jsme ještě coby novinářští studenti psali do tehdejších Studentských listů s kolegou Bohumilem Pečinkou sžíravou kritiku tehdejšího českého premiéra Petra Pitharta.

Byla to vzrušená doba studentské revoluce, když jsme my, neznalí života a skoro ještě ničeho, troufali si po příkladu svých vzorů Havlíčka a Peroutky tvrdě vytknout o dvě generace zkušenějšímu chlapíkovi a toho času premiérovi, jak to všechno dělá fatálně špatně.

Dokládali jsme na citátech z jeho knihy Osmašedesátý, jak se chytl do vlastní pasti, když psal, že intelektuálové nemohou dělat politiku, nebo jen s katastrofálními následky. Byli jsme na sebe patřičně pyšní, jak jsme to předsedovi vlády nandali v článku s třeskutým názvem Černý Petr české politiky.

A tehdy se ozval jeho tajemník a napsal odpověď, ve kterém Pitharta velmi inteligentně hájil a také to obalil výstižným názvem Černý Petr pro Petra Pitharta. Neznali jsme ho, jako jsme neznali mnohé, i když jsme věděli jinak samozřejmě vše.

Pak nás pozval na Úřad vlády, tak jsme ani nechtěli jít, protože proč se zahazovat s nějakým novým papalášem. A tehdy nás přijal urostlý, vysoký, jen lehce už prošedivělý muž, velmi sympatický, a kdybych byl žena, musel bych jistě říci, že krásný.

Vůbec s námi nepolemizoval, vyslechl nás velmi trpělivě a v mnohém s námi souhlasil. V rozhovoru s ním jsme začali trochu chápat, že svět nezačal ani v roce 1989, ani v roce 1968, ani naším narozením.

A tak to bylo s Petrem Příhodou vždy. Když nechal politiky, nabídl jsem mu spolupráci se Svobodnou Evropou, naším komentátorským pořadem Události a názory. Přešel v něm i do jeho pokračování v rámci Českého rozhlasu, kde dodnes nese název Názory a argumenty. To bylo jeho, názory i argumenty. Ne nadarmo se stal druhým nositelem Ceny Jiřího Ješe.

Společně s námi cítil, že lidé už nemají o jeho práci takový zájem jako dříve, že profese politického komentátora, či spisovatele, jak to nazýval Peroutka, už nemá takovou prestiž.

Že se noviny a média obecně bulvarizují a hlubokého analytického pohledu je mezi vší tou zábavou a povrchností stále méně. Napsal o tom komentář s poučným podobenstvím o knězi, kterému postupně vymřela celá farnost, a on přesto každou neděli v kostele kázal a sloužil mši v prázdném kostele, protože chtěl splnit svou povinnost.

Petr Příhoda a jeho pohled na svět nám bude v našem pořadu chybět.

Přesto snad mohu říci, že svou povinnost splnil, jak nejlépe mohl, a že náš kostel ještě není prázdný.