Černá zem (2018)

Zájemcům o léta minulá není třeba Snydera představovat. Patří mezi nejpřednější žijící historiky, přičemž jeho záběr se nejvíce opírá o střední a východní Evropu. Ostatně ani pro čtenáře tohoto portálu nebude jeho jméno cizí. Recenze se zde dočkala i jeho předchozí práce, Krvavé země. Ty, stejně jako text o holokaustu, vydala Bookmedia pod značkou Audiotéka. Tentokrát má nahrávka o pět hodin méně, ale i tak přesahuje devatenáctihodinový poslech. A vězte, že poslech ne zrovna dvakrát snadný.Stěží lze očekávat od titulu s holokaustem v názvu odpočinkovou četbu, Snyderův text je ale možná ještě nad očekávání obtížnější. Ne snad kvůli způsobu psaní – Snyder obdivuhodně zvládá obrovský náklad faktů překlopit do jazyka vhodného i veřejnosti. Ten tíživý kámen spočívá v nekompromisnosti, s jakou se Snyder coby historik pouští do rozboru velmi palčivých a bolavých míst dějin.

I tentokrát otevírá rány a nešetří prakticky nikoho. Po poslechu už přestanete vnímat „řešení židovské otázky“ jen prizmatem nacismu a Němců. Snyder odkrývá prostory, kde se vina nachází prakticky v každém rohu. Ušetřeny nezůstanou mnohé národy, neboť antisemitismus, ale i jeho vyhrocená tvář (která Židy hnala na smrt), prostupoval celou Evropou. Úzko zůstává v hrdle i z toho, jak Snyder dokáže obracet minulé přešlapy směrem k současnosti. Jak varuje, jak zvedá prst.

Škoda jen, že se i tentokrát Bookmedia nerozhodla angažovat Jiřího Plachého. Ne snad, že by Pavel Rímský neměl barvu hlasu, jež se k takovému dramatu hodí. Je už ale natolik úzce spjat s literaturou faktu a obdobnými dokumenty, až člověka zamrzí, že se mu do uší nedostává přeci jen něčeho více neotřelého. Chápu, že toto je skutečně jen věcí osobního vkusu – Rímský je profesionál jako málokdo, ale čím častěji jej mám možnost poslouchat, tím více mi jeho jednotlivé interpretace splývají. A jaksi nabývám dojmu, že i uvnitř samotného textu, Černé země, jako by Rímský zkrátka jen četl a četl, ale scházela tomu duše. Něco, co by spíše text vnímalo a převyprávělo. S jistou nadsázkou bych to pojmenoval jako „na hranici deklamace“, což u takového textu, jakým ten Snyderův je, zamrzí.