Koho robot o práci nepřipraví? (2018)

Pokud by tato slova vznikla v současnosti, asi bychom se nedivili. Obavy z automatizace a robotizace sdílí i řada odborníků. Jenže ona slova vyřkl ekonom Robert Heilbroner už v roce 1965.

Obava z automatizace ho o rok později přiměla ke spoluautorství otevřeného dopisu prezidentu Johnsonovi. V něm stálo i to, že tradiční vazba mezi prací a příjmem se zpřetrhává a je třeba většího veřejného přerozdělování, které zajistí, že nikdo nezůstane bez zabezpečení. Ať už práci má nebo nemá.

„Vpád“ strojů nezaměstnanost nezpůsobil. Heilbronerovy obavy se nenaplnily. Přesto jsou tu dnes opět, v novém hávu. Badatelé Carl Frey a Michael Osborne před několika lety, přesněji v roce 2013, odhadli, že během 10 až 20 letech bude v USA automatizací fatálně ohroženo takřka 50 procent stávajících pracovních pozic.

A to zdaleka nejen pozic s rutinní náplní, ale i těch, které vyžadují vysokou kvalifikaci. Člověk svůj závod se strojem prý nakonec prohraje. Po pěti letech zatím po takové prohře není ani vidu, ani slechu. Naopak, nezaměstnanost ve Spojených státech letos klesla nejníže v tomto století.

Cit pro věc

I tak však platí, že od temných vizí budoucnosti je to jen krůček k apelu za dodatečné veřejné přerozdělování, které by zvěstované prohře zabránilo či zmírnilo její dopady. Paradoxně je to však mnohdy právě přehnané přerozdělování, které robotizaci podněcuje.

Například skokové zvyšování minimální mzdy, které zvyšuje i platové výdaje veřejné sféry, způsobuje, že třeba prodavačku v hypermarketu nebe ve fastfoodu nahrazuje právě robot. Při vysokých mzdových nákladech se stává levnějším řešením.

Pokud však člověka a stroj vidíme spíše jakožto partnery, kteří se doplňují, budoucnost je rázem optimističtější. Takovou ji líčí David Deming z Harvardu. Ve své studii z roku 2015 dokládá, že s nástupem informačních technologií jsou na pracovním trhu stále žádanější sociální, „měkké“ dovednosti. Ty jsou klíčovým předpokladem získání zaměstnání na takřka všech pracovních místech vytvořených v USA po roce 1980.

Zároveň od 80. let citelně klesá význam rutinních činností. To nepřekvapí. Od roku 2000 se ale – alespoň na americkém pracovním trhu – snižuje také význam nerutinních dovedností analytického rázu, například dobrého zvládání matematiky.

Stroje a počítače člověka zastoupí v rutinní činnosti, ale běžnou lidskou komunikaci – verbální i neverbální – zatím nezvládají. S lidskou komunikací, která se utvářela celá tisíciletí, je to trochu jako s řízením auta. Dobrým šoférem se člověk nestane vstřebáním sebevětšího objemu teoretických pouček. Dříve či později je třeba sednout za volant a naučit se řídit v praxi běžného provozu.

„Víme více, než jsme s to sdělit,“ všiml si už před lety filozof Michael Polanyi. K osvojení si řízení auta – nebo k osvojení si komunikačních dovedností – je zkrátka třeba získat určité nevyslovitelné a nepřenosné zkušenosti, jakýsi cit pro věc.

Cit pro věc v oblasti mezilidských vztahů je aktivem, které trh práce oceňuje stále významněji. Roboti jím nevládnou. Rozvíjení předpokladů pro týmovou spolupráci, vedení lidí a pro další „měkké“, nerutinní činnosti je tak dnes podstatnější než kdy jindy.

Technické vzdělání jako takové, které u nás v současnosti módně vyzdvihuje kdekdo, je do značné míry jen reliktem 20. století, pakliže jej tedy nebude doprovázet obstojně rozvinutý cit pro mezilidskou komunikaci a další „měkké“ dovednosti.

Autor je hlavní ekonom Czech Fund