Rok 1968 mi obrátil život naruby – Tak tady vám ji vedu, soudruzi – Eva Kantůrková (2018)
Spisovatelka Eva Kantůrková jako osmnáctiletá laborantka zažila zblízka únor 1948, i když Gottwaldův projev nakonec neslyšela. O dvacet let později už měla ohledně ideologií dávno jasno a rok 1968 strávila psaním scénáře pro film Smuteční slavnost. Další díl z cyklu Rok 1968 mi obrátil život naruby opět připravili Ivana Chmel Denčevová a Jan Sedmidubský.
Natočeno 2018. Premiéra 29. 9. 2018 (ČRo Plus, 15:34 h.; 28 min.). Repríza 25. 11. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h); 28. 7. 2019 (ČRo Plus, 7:33 h.); 23. 9. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.); 30. 9. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).
Lit.: Sedmidubský, Jan: Rok 1968 mi obrátil život naruby: Tak tady vám ji vedu, soudruzi! Příběh Evy Kantůrkové. In web ČRo Plus, 26. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Člověk nedovede domyslet převratné události v ten okamžik, kdy se stanou, ale až zpětně, říká spisovatelka Eva Kantůrková. Tak třeba únor 1948: sice ji jako laborantku z modřanské továrny na léčiva spolu s ostatními nahnali v mrazivém dni na korbu náklaďáku a odvezli až před Staroměstské náměstí, jenže potom namísto toho, aby šli morálně podpořit soudruha Gottwalda, se Eva s ostatními kolegy odebrala do blízké hospody. Mohla být u toho, ale nebyla a Gottwalda neslyšela.
Nebylo divné, že v pracovní dobu měla jít povinně demonstrovat? Tehdy nebylo divné vůbec nic, dělal se převrat – konstatuje suše Eva Kantůrková. A že začal totalitní režim, to jim došlo, až když přišly procesy.
Soukromí neexistovalo
Historie vstupu Evy Kantůrkové do řad KSČ je poměrně bizarní, možná pro danou dobu ale poměrně srozumitelná. Ještě před oním únorem 1948 ji v jejích 16 letech matka (spisovatelka Bohumila Sílová) jednoho dne přivedla na pražský sekretariát KSČ a prostě neplnoletou dceru přihlásila do strany, nepochybně přesvědčená, že pro ni dělá to nejlepší.
Po únoru 1948 pak Eva Kantůrková – tehdy ještě Šternová, jejím prvním mužem a otcem jejich dvou synů byl básník Jan Štern – vyzkoušela na vlastní kůži, jak vypadá ideologický dozor „rodné“ strany i v osobním životě. Na Vysoké škole hospodářských a politických věd se ve studentské stranické buňce začalo propírat její rozpadající se manželství a dostala dokonce jakousi důtku.
Jak říká Kantůrková: navenek to byla doba největšího teroru a procesů, ale uvnitř organizací se vyžadovala puritánská uvědomělost a poslušnost. Člověk se musel obrnit tím, že si soukromí musel přísně schovávat pro sebe, protože soukromí se prostě nerespektovalo – vlastně neexistovalo. Nicméně dodává: „Škoda, že mě tehdy z té strany nevyloučili, měla bych to později jednodušší.“
Odchod ze strany
V průběhu šedesátých let začaly Kantůrkové – která se v roce 1958 znovu vdala za pracovníka Svazu mládeže a později novináře Jiřího Kantůrka – vycházet první povídky a romány. Rok 1968 prožívala tak trochu zvenčí – zatímco Jiří Kantůrek v té době byl jedním z klíčových reformních redaktorů Československé televize, ona psala pro režiséra Zdenka Sirového scénář podle svého románu Smuteční slavnost. Film dokončili, načež se obratem ocitl v trezoru – shodou okolností první veřejné promítání pak proběhlo až 17. listopadu 1989 na půdě Filozofické fakulty v Praze.
Jarní nadšení a podzimní kocovinu ale pozorovala s jistým skepticismem, který si za ta léta vypěstovala. Program KSČ na ni působil polovičatě, protože většina lidí, kteří hlásali reformní obrat, byla velmi pevně myšlenkově ukotvená v hlubinách stranické minulosti, a už jen z titulu své dřívější poslušnosti a stranické disciplinovanosti si bylo těžké představit, že by byli schopni převést zemi na druhý břeh, ke skutečné demokracii.
Už někdy na jaře 1968 řekla reformistovi Jaroslavu Šabatovi, že to všechno špatně dopadne – on jí v žertu pohrozil, že ji okamžitě vylučuje z „revolučního křídla strany“. Jak to revoluční křídlo dopadlo, bylo zřejmé už po pár dalších měsících – Kantůrková ze strany vystoupila, Šabatu z ní vyloučili. Nakonec se oba sešli mezi disidenty.
Zatčení a výslechy
S Jiřím Kantůrkem prožili sedmdesátá léta tím, že Eva psala klíčové romány a Jiří pracoval v manuálních profesích. Ač podepsala Chartu, zatčení přišlo „až“ v roce 1981 s absurdním obviněním, že vydala svůj román v cizině bez souhlasu domácích úřadů. Že na něco takového musel dát komunistický stát svůj „štempl“, je vlastně po letech nepochopitelné, ale bylo to tak.
Během měsíců strávených ve vazbě si Kantůrková vypracovala poměrně spolehlivou metodu, jak se ubránit nejhoršímu během výslechu. Svému vyšetřujícímu činiteli prostě řekla, že nepodepíše žádnou jinou výpověď než tu, kterou mu sama nadiktuje. Kupodivu to fungovalo. Reakce jejího obhájce Otakara Motejla byla přibližně v tom smyslu, že za takových okolností už jí vlastně nemá moc co nabídnout…
V osmdesátých letech se pak Eva Kantůrková stala mluvčí Charty 77 a dál se angažovala v disentu, na začátku listopadových dní 1989 se také na filozofické fakultě dočkala konečně promítání Smuteční slavnost.
Z disentu do politiky
V následujících měsících se Jiří Kantůrek stal ředitelem Československé televize a Kantůrková strávila dva roky v politice, jako poslankyně a členka předsednictva České národní rady, tedy tehdejšího českého parlamentu v rámci federace.
Při své povaze skeptického pozorovatele měla Eva Kantůrková velké výhrady i k tomu, jakým směrem se Československo a později už jen Česko začalo ubírat v dobách obnovené demokracie. Zásadně dávala v těch letech najevo, že nesouhlasí s neoliberálními koncepty, které u nás v devadesátých letech převládly.
Dnešní stav hodnotí jednoznačně: jsme společnost, kterou nic nenese. Každý sleduje své zájmy, musíte mít pokud možno ostré lokty, protože jinak se neubráníte. A lidé, kteří tuhle vlastnost nebo možnost nemají, klesají na společenském žebříčku stále níž. Jak doslova Kantůrková říká: „Vidím kolem sebe často tolik bídy, že si říkám, že si to tahle republiky nezasloužila.“
Ale na druhé straně dodává, že je historický fatalista – je to celosvětový problém a náš převrat před bezmála třiceti lety jen vyšel vstříc tendencím, které byly obecnější. Stejně se prosadí, co se prosadit má, dodává autorka mnoha historických románů, žena, která si v každém režimu zachovala nakonec svůj názor a své vidění světa. Ne nadarmo je jeden knižní rozhovor s Evou Kantůrkovou nazván: „Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná“.
Lit.: Pilátová, Agáta: Zlého člověka obejdu. In web Týdeník Rozhlas, 24. září 2018 (rozhovor). – Cit.: „Psát scénář o historicky známé postavě má rizika,“ připouští spisovatelka a scenáristka Eva Kantůrková. A dodává: „Jsou to ale rizika jen vnější a dotýkají se jen okrajově vlastního způsobu zpracování díla. V uměleckém díle se věrohodnost příběhu vytváří šířeji než jen historickou pamětí a faktografií…
Eva Kantůrková jde do tvůrčích i osobních rizik pořád, dělá to ostatně celý život: letitý boj s komunistickým režimem, věznění, nebojácná vystoupení proti bezpráví. Právě odevzdala do tisku svůj třicátý osmý literární text s příznačným názvem O jinakosti, kina uvádějí nový snímek Roberta Sedláčka Jan Palach, pro nějž napsala scénář, Česká televize připravuje její film o svatém Václavu. Vedle četných románů, povídek a publicistických textů (mimo jiné Po potopě, Nulový bod, Záznamy paměti, Nejsi, Doteky, Jan Hus – příspěvek k národní identitě) je podepsána pod snímky Smuteční slavnost, Ceremoniář, Přítelkyně z domu smutku, Jan Hus.
Jak se vám spolupracuje s režiséry?
Mám zkušenosti s devíti režiséry a každý se choval k látce jinak. Třeba o panu režiséru Sedláčkovi je známo, že je hodně osobitý a má tendenci přinést do postav svůj výklad, vlastní vnitřní představu. Scenárista tohle nedělá, ten ctí postavu, snaží se ji vysvětlit co nejobjektivněji a nejpřesněji. Režisér by to tak dělat nemohl, protože se vyjadřuje obrazem. Velice zhuštěným způsobem potřebuje vystihnout situaci, dialog a atmosféru. Na co má spisovatel slova, to musí režisér dát do několika vteřin záběru. Přizpůsobuje tedy látku svému způsobu vyjadřování.
Dělá to tak i Robert Sedláček?
Vedli jsme zásadní diskuse, jakým způsobem chceme vysvětlit osobnost Jana Palacha; on něco natočil a já zešílela, co to zas provádí. Je nesmírně zaujatý pro věc, položí se do práce celý, se vším všudy, a zapomene, že je kolem něj nějaký svět. Práce ho trápí a vysiluje, je do ní zcela potopen. Když má nějaký problém, pošle třeba v půl druhé v noci esemesku. Všechny je mám, nic jsem z mobilu nevymazala, protože jsou svým způsobem úžasné. Nedovedete si představit, kolik je v nich vášně!
To je ale spíš sympatické.
Ano (usmívá se). Kdyby mě tolik neštval, tak ho mám ráda. Přece jen jsou mezi námi dvě generace…
Co všechno jste před napsáním knihy a scénáře o Janu Palachovi nastudovala?
Jednak spoustu literatury kolem roku 1968, abych se orientovala v situacích, které jsme popisovali, jednak jsme vycházeli z rozsáhlých policejních protokolů zachovaných v původní podobě. A taky z toho, co se vyprávělo. Přímo o Palachovi toho není moc, vždyť mu bylo jen dvacet, když umřel. Měl velice krátký, na události chudý život. Jediný pramen, kde se o něm dalo něco podstatného dovědět, je knížka Jiřího Lederera, v níž už v roce 1969 shromáždil všechny tehdy dostupné údaje.
Jak jste tenkrát jeho čin vnímala?
Prožívali jsme velké zklamání, když přijeli Dubček a ostatní z Moskvy s podepsanými protokoly o oprávněnosti vstupu vojsk. A když se potom začal prosazovat Gustáv Husák, bylo jasné, že z původních pozic pražského jara se ustupuje. Ale pak přišel Palachův čin. Byl to výkřik do tváře všem, kdo už byli ochotni přijmout novou situaci. Velice silná výzva, zoufalé zvolání „Proboha, nedejte se!“. Cítila jsem šok i obdiv, ale taky velkou míru zoufalství. Protože zažít nablízko takový skutek, to se nedalo snadno přijmout ani v té velice vzrušené a bolavé době. My jsme s mužem byli na jeho velikém a slavném pohřbu, který prošel Prahou. A musím říct, že bolest z toho skutku se spíš hromadila, než že by se člověku ulevilo.
Zhodnotilo se to až o dvacet let později; Palachův týden v lednu 1989 už směřoval k listopadu.
Skutek Jana Palacha jako by se na určitou dobu propadl do neznáma, postupně se ale oživoval a přijímal jako určité historické gesto, jako duchovní výkřik proti poraženectví a kolaboraci. Lednový týden byl už otevřeným nástupem k převratu. Řekla bych dokonce, že bez Palacha by razance odporu v osmdesátém devátém nebyla tak velká. Až po dvaceti letech zapůsobil jeho čin tak, jak si přál. Na začátku roku 1989 bylo dusno už tak veliké a tak hluboce se zažíralo lidem do duší, že musel vzniknout nějaký protitlak.
Účastnila jste se Palachova týdne?
V ten den, kdy propukl, mě zrovna zavřeli, takže já u svatého Václava nebyla, seděla jsem na policii, kde byl i Havel.
Vaším dalším velkým tématem je osobnost Jana Husa. Vidíte mezi těmito osobnostmi styčné body?
Ne, kromě toho, že oba zemřeli na oheň. Rozdíl mezi nimi je veliký. Husovi bylo čtyřicet čtyři let, byl vzdělaný člověk, univerzitní profesor a kazatel, vůdce opozice v církvi, reformátor s promyšleným, jasně vyhraněným programem a fundovaným filozofickým názorem. Kdežto Palachův skutek byl výkřik zoufalství mladické duše. Ale přitom svým způsobem opřený o Jana Husa – jejich rodina byla evangelická, rodiče i on sám chodili do evangelického kostela. Takže určitý styčný bod tu je.
Ani současníci, natož dnešní generace se neshodují na významu Palachova činu. V internetových diskusích jedni tvrdí, že to byla mladická nerozvážnost, druzí, že nešťastná láska. Jak dnes vidíte smysl tohoto činu vy?
Myslím, že čin vždycky působí v kontextu doby. Vnímání takových událostí má historické a společenské souvislosti. A ty v dnešní době nevedou k tomu, aby někdo přemýšlel o smyslu upálení. Kontext je dnes úplně jinde. Taky proto bylo pro nás při práci na filmu nejtěžší promyslet, co vlastně sdělíme. Zda se nám podaří vyjádřit duchovní význam toho skutku, říct hlavně mladému člověku, že vůbec někdo něco takového udělal a proč.
Ve svých knihách i scénářích se často zmocňujete historických osobností, o nichž bylo mnoho napsáno i natočeno, historická pojednání, romány, filmy, dramata. Jaké motivy vás k těmto tématům vedou, konkrétně k Husovi?
U Jana Husa mi šlo o to, vysvětlit trochu jiným než evangelickým nebo katolickým způsobem, jaký to byl člověk. Ze byl daleko složitější a vzdělanější, víc filozoficky založený, než se prezentuje. V jeho době nešlo jen o zápas uvnitř církve – proti církevnictví a za úctu k Novému zákonu, ale i o hluboký filozofický spor mezi realismem a nominalismem. Právě tam Hus sehrál ohromnou roli pro úroveň tehdejšího myšlení.
A jak vykládáte svatého Václava?
Chci si trochu odmyslet tu jeho svatost. Můj scénář zachycuje dobu jeho knížecí vlády, kdy svatý ještě nebyl. Ráda bych přitom zdůraznila, že jeho smrt nebyla jednoznačně bratrovražda, ale stály za ní složitější vztahy a spory mezi křesťanstvím a pohanstvím. Zabývám se i problémem, že Václava si chtěli přivlastnit Němci, vzpomeňme na Svatováclavskou orlici, kterou za protektorátu Němci udělovali jako své vyznamenání.
Václav se jim hodil, nacistický výklad tvrdil, že se podrobil Němcům.
Ano, platil jim daně a tím se prý dostal vůči nim do poddanského vztahu. Ale to není pravda! V době, kdy vládl, nebylo ještě české knížectví centrálně řízeno, pět knížecích rodů se přelo o moc. Václav sám, protože vládl v Praze, což je ústřední bod země, se dostával do dvojího kontaktu -s Bavorskem a Saskem, které se přely, kdo ovládne Čechy. A vyřešil to geniálně: domluvil se s Jindřichem Ptáčníkem, vévodou saským a východofranským králem, že mu bude platit daň, ale dostane za to ostatky svatého Víta. To byla v tehdejší době neuvěřitelná výhra. Václav tím etabloval křesťanskou církev na našem území a zároveň posílil svou knížecí moc. Takže s králem Jindřichem došlo k dohodě, nikoliv k podřízenosti! Další důvod, proč jsem se do tématu pustila, je rok úmrtí. Dosud nebylo definitivně vyřešeno, zda byl Václav zabit roku 929, nebo 935. Přitom evidentně šlo o rok 935, odpovídají tomu i životopisné údaje okolních osob. Historik Pekař sice hájil dřívější datum, ale spíš proto, že na rok 1929 se připravovaly veliké oslavy a Pekař chtěl být u toho.
Který váš filmový scénář byl první?
Smuteční slavnost v roce 1969.
„Trezorový“ – zakázaný – film; když jsme ho po roce 1989 konečně viděli, obdivovali jsme silné téma, působivě napsaný příběh i skvělou režii Zdeňka Sirového.
Sirový ho točil černobíle a v zimě, což podtrhlo atmosféru. Měl vytříbený smysl pro obrazovou složku a dal si na ní záležet, taky měl dobrého kameramana Jiřího Macháně. Vznikl myslím jeden z nejlepších filmů, na jakém jsem se podílela.
Jak jste se dostala k tématu komunisty deptaného venkova padesátých let?
Scénář vycházel z mých bezprostředních zkušeností z venkovského života. Když mi byl rok, maminka mě odložila k příbuzným, na venkově jsem žila do jedenácti let. Příběh sedláka ze Smuteční slavnosti je ze vsi mého dětství. Komunisti odtud násilím vystěhovali jednoho z nejlepších hospodářů a já potom viděla, jak jeho statek zdevastovali a jak to působilo na lidi.
Smuteční slavnost získala řadu ocenění, také Přítelkyně z domu smutku dostaly ceny doma i v zahraničí.
Ano, mají dvě ceny z Cannes -Ivana Chýlková za hlavní roli a Hynek Bočan za režii. Mám tu cenu doma, režisér Bočan mi ji galantně dal. Nejraději mám ale přece jen Smuteční slavnost, protože je klasicky čistě natočená. K Přítelkyním se nerada vyjadřuji, protože je v nich moc osobních motivů. Postavu paní Chýlkové (představuje alter ego autorky, pozn. red.) jsem trochu potlačila, protože napsat scénář o sobě se nehodí, takové věci já nedělám. Soustředili jsme pozornost na ty přítelkyně -na zajímavé ženy, které v tom kriminále byly.
O čem bude vaše nová kniha?
0 cikánské jinakosti. Vychází z reálných zážitků s taxikářem, který má cikánskou maminku a bílého otce. Stal se mým stálým taxikářem, takže jsme se sblížili a hodně jsme spolu mluvili. Snažila jsem se zjistit, co to vlastně cikánské etnikum je. Začala jsem proto studovat dějiny romského etnika od Indie až po dnešek, jak to s nimi bylo, kudy a kam šli. Chtěla jsem proniknout do duše toho mého taxikáře, 1 když je to těžké, a vyslechla jsem jeho příběh. Přišla jsem na neuvěřitelné věci! A vznikla knížka o malém cikánovi, který dospíval v sedmdesátých letech a trochu se vymkl své většině.
Bude to vaše třicátá osmá kniha, číslo se hodí k „osmičkovému“ roku. A snad právě letos vám můžu položit otázku: Máte nějaké krédo, kterým se v životě řídíte?
Vyhýbat se zlým lidem.
A daří se vám to?
To je na mně, jestli se jim vyhnu. Když zjistím, že je někdo zlej, tak ho obejdu.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku