Poslední rytíř francouzského šansonu (2018)

Přidal: Premek |

Říjen 3, 2018

Ondřej Konrád. Komentář.

Natočeno 2018. Premiéra 2. 10. 2018 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Konrád, Ondřej: Ondřej Konrád: Poslední rytíř francouzského šansonu. In web ČRo Plus, 2. říjen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Neoplýval chlapskou světáckostí jako Yves Montand, nebo výbušností a komediálností Gilberta Bécauda. Ani sarkasmem Georgese Brassense, niternou intelektuálností Lea Ferrého, nebo přívalem emocí, jímiž disponoval Jacques Brel. Ale v jeho specifickém projevu se slévaly všechny typické rysy umění kolegů, největších francouzských šansoniérů druhé poloviny 20. století.

A mnohé se naučil od suverénní panovnice žánru Edith Piaffové. Jíž, už obrovské hvězdě, coby neznámý mladík psal písně, doprovázel ji na piano a předskakoval na jejích koncertech.

Nakonec i v legendárním divadle Olympia, vstupní bráně do světa šansonu. Oné zvláštní galské odrůdě populární hudby. Vyrostlé z někdejší pouliční „musette“, melodických sentimentálních popěvků s kaskádami tónů akordeonu.

Jíž ale Charles Aznavour napájel zvláštním temperamentem; jeho rodiče totiž odešli z Arménie po hrůzách tureckého vyvražďování. A hudební nadání zdědil po otci, který zpívával v pařížských restauracích, než si otevřel vlastní, etnickou, a Charles v ní ještě jako chlapec pak sbíral prvé zkušenosti vokalisty.

Musette i jazz

Tehdy ovšem jistě ještě neměl onu známou, lehce nakřáplou barvu tenorového hlasu s barytonovými valéry. A snad ještě příznačnější vibráto v něm. Ale to vše už slyšíme z nahrávek počátku 50. let.

Mimochodem často kombinujících prvky musette s americkým swingem – ze šansoniérů byl také Aznavour poznamenán jazzem nejsilněji. Zároveň ale ctil žánr, jen se jej v množství vlastnoručně vytvořených songů snažil oživovat a posunovat.

A jeho ostře řezanou tvář s velkýma očima jak z Picassových portrétů bohatě využíval také film. Přičemž v hlavní roli poetického snímku a zároveň holdu starým gangsterkám „Střílejte na pianistu“ Francoise Truffauta z roku 1960 hrál tak trochu sama sebe. Ještě před tím než prorazil mezi elitu.

Dvojnásobný patriot

V ní pak pevně setrvával dlouhé dekády, natočil doslova stovky alb a koncertoval po celém světě v nejprestižnějších sálech. A přitom stále myslil na zemi svých předků, která po kruté zkušenosti s Osmanskou říší spadla do sovětského impéria a samostatná je teprve od počátku 90. let.

Aznavour, který za války působil ve francouzském odboji, na postavení země se starověkou kulturní tradicí permanentně upozorňoval a vystupoval i coby arménský oficiální zástupce ve světě. Není náhodou, že má v Jerevanu muzeum a v Gyumri sochu – Arméni si Aznavoura považují. Stejně jako svět populární hudby, v jejíž historii má ojedinělé postavení.

Eseje, fejetony, přednášky