Digitální kádrování (2018)

Od dětských let až do důchodu vedly státní orgány a zaměstnavatelé na každého jednotlivce kádrový spis, do něhož se ukládala všechna jeho hodnocení, posudky, pracovní výsledky i poklesky, zejména pokud se týkaly jeho vztahu k socialistickému zřízení.

Pokud se ukázalo, že není dostatečně kladný, založila na občana svazek StB a nasadila na něj policejní sledovací prostředky: mezi jeho přáteli získala agenty, odposlouchávala jeho byt i telefonní hovory.

A pokud se dotyčný nenapravil, zahájila aktivní opatření, kterými mu znepříjemňovala život, šikanovala jej, a když ani to nepomohlo, uplatnila na něj některý z pružných paragrafů a poslala ho na rok či na léta do vězení.

I já jsem patřil mezi tzv. protisocialistické živly a vězení jsem uniknul, jak jsem později zjistil, jen shodou neuvěřitelných náhod. Přesto jsem ale zaměstnával desítky tajných policistů, kteří mé spisy sestavovali, vyhodnocovali a rozhodovali, jak se mnou naložit.

O čem se nesnilo ani Orwelovi

Kolik pracovních hodin na mě vyplýtvali, to přesně nevím, ale tím, že sledovali mě, neměli čas na jiné lidi a tak jim stále „podvratná“ činnost, které chtěli zabránit, unikala mezi prsty. Proto i v době tvrdé normalizace existoval určitý prostor svobody, v němž se občas daly dělat rozumné věci. Uhlídat všechny a všechno prostě nebylo možné. Mladší generace, které nezažily tvrdé represe na vlastní kůži, si pak dovolovaly čím dál víc.

Ukázalo se, že režim, který by chtěl myšlenku totálního ovládnutí jednotlivců a společnosti reálně uskutečnit, by musel brutalitu neustále stupňovat – nebo mít k dispozici mnohonásobně víc tajných policistů. Otázkou je, kdo by pak na ně pracoval.

Proč o tom pořád mluvit, když už je to 28 let za námi. Jeden nový důvod zde je. To, co bylo tehdy neuskutečnitelné, dnes, díky informačním technologiím možné je. Namísto armády estébáků mohou nastoupit sledovací programy, které shromáždí data z všudypřítomných kamer, z našich mobilů, od lékaře, z banky, ze sociálních sítí a jejich vyhodnocením mohou získat obraz soukromého, ba i intimního života občanů.

Dělají to prý některé firmy za účelem reklamy „na míru“. Aby se alespoň částečně zabránilo zneužívání takto získaných informací, přijímají demokratické státy zákony o ochraně osobních informací.

Státy nedemokratické však postupují opačně. Například komunisté v Číně v problémových oblastech všechny údaje o jednotlivcích zpracovávají s použitím technologie umělé inteligence, identifikují podezřelé osoby a ty umísťují do převýchovných táborů. Zatím to prý funguje jenom v některých oblastech.

Až tuto „digitální diktaturu“, jak to nazývají na serveru Sinopsis, zavedou všude, vznikne totalita, o níž se nesnilo ani Orwelovi.