Utrpení pana Waldemara

Přidal: Premek |

Říjen 13, 2018

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Pan Waldemar (Vladimír Hlavatý) je skromný starý mládenec, v jehož životě není snad nic, co by nasvědčovalo o výjimečnosti jeho osobnosti. Stejná práce, stejný pokoj ve stejném bytě, stejní sousedé. V podnájmu u paní Kronerové (Olga Scheinpflugová) funguje zavedený řád, v jehož hierarchii se pan Waldemar díky své submisivní povaze ocitá až na posledním místě. Pan Waldemar si ovšem na nic nestěžuje, proč taky. Všechno se změní s příchodem podomního prodavače hudebních nástrojů, (Bohuš Záhorský) který panu Waldemarovi doslova vnutí violoncello. S hudebním nástrojem, na který se po prvních rozpacích začne učit hrát, jakoby se pan Waldemar celý proměnil. Tak jako on se snaží vyloudit na violoncellu alespoň jediný nefalešný tón, tak v něm nástroj na oplátku osvobodí jeho vnitřní hlas a probudí sebevědomí. Bohužel, ostatní nájemníci nemají pro novou životní náplň pana Waldemara pochopení. Slečna Altenbergová (Slávka Budínová) i pan Jens (Jaromír Spal) trvají na tom, aby je pan Waldemar přestal obtěžovat svým vrzáním, pan Waldemar se přesto nehodlá za žádných okolností, včetně ztráty zaměstnání, vzdát své nově získané svobody, kterou mu jeho hudební nástroj poskytuje.

V původní rozhlasové hře Michela Haymanna Jediný tón (1967) se střídají dramaticky vypjaté a groteskní situace. Humor, který se zpočátku zdá být žádanou ingrediencí tohoto veskrze anekdotického příběhu, je tu ale spíše přívažkem. Haymannova hra totiž využívá groteskní rámec k důmyslné charakterové proměně hlavního protagonisty – zakřiknutý, ušlápnutý človíček se prostřednictvím hry na violoncello postupně zbavuje svých vrozených stigmat, jak dokazuje nejen scéna, v níž pan Waldemar nadále odmítá být terčem Jensových poťouchlých vtípků a v rámci dialogu zvyšuje hlas až do naprostého křiku, ale také rozhodnutí opustit po mnoha letech pevné zaměstnání, přestože je to okolím vnímáno jako výstřední exces.

Režisér Jiří Roll obsadil do role pana Waldemara Vladimíra Hlavatého, herce, který je v širším povědomí zapsán především coby představitel mnoha filmových i televizních stařečků. Postava z Haymannovy rozhlasové hry jako by se tomuto uvyklému standardu zásadně vymykala. Hlavatý Waldemara modeluje pomocí klidného, nevzrušivého hlasu, v němž bezpečně rozpoznáváme jednotvárnou rutinu stejně nevzrušivého života. Rezignovaný člověk, který ochotně vyhoví všem a všemu, jen aby neztratil svůj klid. Ve chvíli, kdy se objevuje vemlouvavý podomní prodejce hudebních nástrojů, ozve se, zatím spíše nesměle, důraznější tón, kterým herec vyjadřuje Waldemarovo rozhořčení nad tím, že je náhle manipulován do nesmyslné koupě. V průběhu hry se Waldemarův hlas mění zcela radikálním způsobem – tak, jak přibývají hodiny strávené u violoncella, zvyšuje se také sebevědomí pana Waldemara. Hlavatý tento přerod vystihl v lehkých náznacích, bez zbytečného přehánění, s jemným akcentem, vyjadřujícím jak radost a štěstí, tak nervozitu a rozčilení. Herecký výkon Vladimíra Hlavatého je plný humoru, ale i lehkého stesku člověka bilancujícího svůj dosavadní život na prahu stáří. Vynikající partnerku získal Vladimír Hlavatý v Olze Scheinpflugové, která ztvárnila postavu paní Kronerové. Postarší bytná, která je pokaždé tam, kde se něco děje, je z těch ženských, které tehdy zcela vyhovovaly hereckému naturelu Olgy Scheinpflugové. Hlas je chvílemi přehnaně přívětivý, naznačující zbytečnou starostlivost jeho majitelky, jindy naopak až nepříjemně vlezlý, uštěpačný, spojující v sobě zvědavost s pohrdavým úšklebkem nad vším, čemu nerozumí a co jí připadá hloupé a zbytečné. V závěru hry, kdy vychází najevo, že pan Waldemar opustil nejen své zaměstnání, ale i její byt, odhaluje paní Kronerová svůj přirozený původ. V zajíkavých lamentacích prosvítá její obava o osud nájemného, maskovaná soucitným poplakáváním nad dobráckou povahou pana Waldemara. Scheinpflugová tu znovu přesvědčuje o svých mimořádných hereckých dispozicích, kterých tehdy Československý rozhlas využíval mnohem častěji, než televizní nebo filmová kamera. Rozhořčené podnájemníky ztvárnili Slávka Budínová a Jaromír Spal, v epizodních rolích se výborně uplatnili Bohuš Záhorský i Felix le Breux. Režisér Jiří Roll celou inscenaci potom doplnil o akusticky věrohodné tóny skřípajícího violoncella v podání Josefa Pražáka.

Historie rozhlasových her