Senát jako cena útěchy. Takhle se demokracie nejistí (2018)

Nejdál znovu vidí šéf vítězné ODS Petr Fiala, podle kterého senátní volby „odrážejí“ i „celostátní atmosféru a politiku“. Přání otcem myšlenky, říká se. Kdyby to tak opravdu bylo, je Fiala premiérem, šéf STAN Petr Gazdík vicepremiérem a ve vládě jim ještě sekundují lidovci, tradiční kingmakeři. Tyhle tři strany teď totiž mají nejvíc senátorů.

Jenže ani jedna není ve vládě. Lidovci i STAN jsou dokonce rádi, že se v loňských sněmovních volbách vůbec dostali do Sněmovny, zatímco ODS teprve vloni potvrdila, že se po dlouhém volném pádu odrazila ode dna.

Politickým hegemonem zůstává i navzdory neúspěchu v senátních volbách ANO a jestli poslední senátní volby něco „odrazily“, pak nejspíš jen to, že až teď došlo na „vymírání“ komunistů. To se sice předpovídá už od pádu komunismu v roce 1989, jenže až nyní komunisti kompletně zmizeli ze Senátu, když krátce předtím zmizeli i z pražského zastupitelstva. Vymírání dokonce přiznal i šéf KSČM Vojtěch Filip, takže na něm asi něco bude.

Letošní senátní volby spíš odrazily něco jiného, a sice nezájem lidí o Senát. Senátory ve druhém kole volilo bídných 16,4 procenta voličů, s jednou výjimkou nejméně v historii horní komory.

Voliči to politikům znovu řekli

Senátoři o sobě rádi mluví jako o „pojistce demokracie“, což je samozřejmě ironie: Jak může demokracii jistit instituce, jež demokraticky zajímá suverénně nejméně voličů?

Senát je spíš pojistkou pohodlného politického důchodu; i letos do něj znovu neúspěšně kandidovali neúspěšní kandidáti z loňských sněmovních voleb a to včetně exministrů. Kdo se pak může divit voličům, že se radši dívali na televizi nebo nakupovali?

A je tu ještě jedna premiérová ironie: Letošní senátní volby se staly cenou útěchy pro přední prezidentské kandidáty, když do Senátu nepřekvapivě prošli Jiří Drahoš, Marek Hilšer nebo Pavel Fischer. Vlastně se tak naplnila „prorocká“ slova, která Drahoš pronesl hned po své prezidentské porážce, že „nic nekončí, jedeme dál“.

Drahoš, Hilšer i Fischer se tak stali senátory jen proto, že prostě pořád nemohli skončit. A to třeba Drahoš lidem sliboval, že chce být „apolitický“. Teď si rád sedl do výsostně politické instituce.

Nejen šéf ANO Andrej Babiš má pravdu v tom, že se Senát musí změnit, jestli má senátory volit víc než 16,5 procenta voličů. Senátoři dnes už nevolí ani prezidenta, mimo ústavní zákony je přehlasovávají poslanci a nemálo jich jen kumuluje funkce. Většinu z nich taky nikdo nezná. Asi nejslavnějším senátorem se naposled stal František Čuba, protože do Senátu přes rok vůbec nechodil.

Takhle se demokracie fakt nejistí a voliči to politikům znovu řekli. Jen o něco razantněji.