Volby zastavily chystaný pokus vlády o ovládnutí Senátu pomocí změn volebních pravidel (2018)

A to dokonce ani v případě, že by se k ní náhodou přidali všichni nezávislí senátoři (včetně pravicových) a také Piráti. Právě o změnu volebních pravidel u senátních voleb se v těchto volbách hrálo nejvíce, i když toto téma stálo při diskuzích v médiích bohužel spíše v pozadí.

Vlažná podpora jednotlivců

Snahy o změnu pravidel u senátních voleb vyplývají vcelku logicky z aktuální situace. Ve Sněmovně vládne jednak koalice (ANO a ČSSD s podporou KSČM na základě ultimát) a jednak občasná „tichá dohoda“ (ANO, KSČM, SPD, někdy i ČSSD a Piráti), která dobře fungovala zejména při uvádění nové Sněmovny a jejích výborů i komisí do běhu (včetně obsazování postů).

Vláda v kombinaci s „tichou dohodou“ disponuje mezi poslanci pohodlnou ústavní většinou a navíc také neutuchající podporou staronového českého prezidenta, který je premiérovým „kamarádem z rozumu“. Zároveň velmi podobná vládní koalice v minulém volebním období do značné míry zabetonovala státní správu a první Babišova vláda (ta bez důvěry) připravila návrh na snazší odvolávání úředníků a na nižší kvalifikační požadavky při obsazování úřadů novými lidmi.

K úplnému štěstí tak vládě chybí kromě lepších vztahů mezi ANO a sociálními demokraty už jen buď servilní či slabý Ústavní soud, nebo ústavní většina v Senátu. Jenže tu se zmíněným stranám a hnutím ani zdaleka nedaří získat. Voliči jsou ochotní volit ANO, komunisty či SPD (nebo předešlý projekt Tomia Okamury Úsvit) jako celek při více „anonymních“ volbách do Sněmovny, ale v podpoře jejich konkrétních, jednotlivých kandidátů jsou mnohem vlažnější, jak opakovaně ukázaly volby do Senátu.

ČSSD není v kurzu

Z opozičních stran má dlouhodobě stejný problém TOP 09, jak se také opět ukázalo, a nově logicky také „skokani roku“ Piráti. Volební systém zkrátka nahrává stranám, které mají vybudované dostatečné zázemí v podobě husté (a dlouhodobě fungující) sítě krajských, oblastních („okresních“) i místních (městských i venkovských) buněk po celé republice. Nestačí lidem vnutit kádry vybrané na krajských či dokonce republikových centrálách.

Úspěch aktuální vládní koalice v těchto senátních volbách tedy závisel (téměř nevyhnutelně) na číslech pro ČSSD. Jenže ta zrovna celkově vůbec není v kurzu, jak potvrdily s bezelstnou krutostí i tyto volby.

Pro vládu (popř. pro „tichou dohodu“) však existuje ještě jedna cesta, jak obdržet ústavní většinu v Senátu. Totiž právě změna volebních pravidel pro senátní volby. Jenže k té potřebujete nadpoloviční většinu v obou komorách našeho parlamentu. Proto byly právě skončené senátní volby tak důležité, což ale platí přinejmenším ještě i pro volby do další třetiny Senátu zase za dva roky. Bez ohledu na to, jestli někdo vnímá možné posílení současné vládní koalice v senátu jako naději, nebo naopak jako hrozbu.

Australský, nebo britský model?

V úvahu přicházejí zejména dvě varianty nového způsobu hlasování: australský a britský model. Základem u obou modelů je, že by senátní volby probíhaly vždy už jen v jednom kole. V britském modelu vítěz volebního obvodu z prvního kola bere vše, bez ohledu na to, s jakým výsledkem vyhrál.

Takový systém by zjevně pomáhal straně, která se zrovna nese na vlně popularity a jejíž konkrétní kandidáti v jednotlivých obvodech jí její obraz přinejmenším moc nekazí. Australský model zase spočívá v tom, že voliči přiřadí kandidátům hned v prvním (a jediném) kole pořadí. Vyhraje pak obvykle ten, kdo nikomu moc nevadí, i když ho řada voličů nepovažovala zrovna za svého favorita.

Nevýhoda obou modelů pro voliče oproti našemu současnému systému? Pokud vám teď nějaký kandidát či strana opravdu hodně vadí, máte ve druhém kole (které se zpravidla koná) ještě šanci podpořit proti němu třeba i nějakého čerta, jen aby nevyhrál tento lucifer. Nebo, jak říkali mnozí Slováci při volbě svého někdejšího prezidenta Ivana Gašparoviče, ve druhém kole zvolte třeba pytel brambor, jen aby nevyhrál Mečiar.

V australském či britském modelu byste byli nuceni rovnou pouze tipovat, který kandidát má největší šanci porazit lucifera, Mečiara, Hitlera nebo prostě někoho, kdo je vám krajně nesympatický. Ale upřímně, většina z nás přece samozřejmě nebude takhle strategicky uvažovat a zvolí zkrátka svého favorita, takže se síly prostě rozloží mezi deset navzájem podobných kandidátů (pět levicových a pět pravicových) a kvůli tomu dost pravděpodobně o pár procent vyhraje právě ten jedenáctý, lucifer.

Dočkáme se změny?

Oba jednokolové modely jsou tedy dlouhodobě výhodné pro jakoukoli stranu, proti které se voliči ostatních stran mají ve druhém kole tendenci spiknout. V britském modelu by sice letos vyhrála ODS, ale voliči se proti ní ve druhém kole tentokrát nespikli (Martinu Červíčkovi naopak pomohli), takže by letos pro ODS britský model ve výsledku neznamenal výhodu.

S návrhem na změnu pravidel senátních voleb přišla nedávno skupina senátorů z více stran v čele s Jiřím Dienstbierem (ČSSD). Premiér Andrej Babiš (ANO) se nápadu chytil a očekávejme, že po drtivé porážce v těchto volbách bude nápad prosazovat ještě vehementněji (byť by mu zrovna tentokrát ani britský model nepomohl a sociálním demokratům taky téměř ne).

Předseda ČSSD Jan Hamáček v těchto dnech pro ČT uvedl, že chce o změně pravidel také diskutovat. Jak informoval deník E15, Piráti by podle místopředsedy dolní komory Vojtěcha Pikala změnu (konkrétně australský model či jeho modifikaci) podpořili. Naopak předseda ODS Petr Fiala před ní varuje, protože se obává, že jde pouze o snahu ANO zlepšit si své volební výsledky. Jazýčkem na vahách by tak nyní mohli být například lidovci, kteří v senátních volbách tradičně slaví větší úspěch než letos, popřípadě STAN.

Bez nich totiž změna prosazovaná Dienstbierem či Babišem v nejbližších letech asi neprojde. Rozhodly o tom tyto senátní volby.

Autor je redaktorem Fóra 24.