ČSSD deset let po tsunami (2018)

Nicméně Jiří Paroubek si i letos zaslouží pozornost. Byl totiž každopádně leaderem jedné z nejúspěšnějších českých politických kampaní – tzv. oranžové tsunami v krajských a senátních volbách 2008, tedy právě před deseti lety. ČSSD tehdy zvítězila ve všech krajích, celostátně utržila skoro 36 procent hlasů a v senátních volbách dobyla 23 mandátů.

Ve srovnání s letošními výsledky to vyznívá jako hudba z jiné planety, těžko uvěřit, že jde o jednu a tutéž stranu, letos jen o deset let starší.

Jiří Paroubek tenkrát pouze využil netaktičnosti ODS, jež mu pěkně nahrála zavedením poplatků ve zdravotnictví. Tvůrci tehdejší reformy poukazovali na úsporu ve státním rozpočtu v řádu pár miliard korun. Ve zdravotnictví se ale za rok protočí stovky miliard.

Jedna ministerská vyhláška upravující kolik bude za dané léky platit pojišťovna, a kolik si bude muset doplácet pacient má potenciál vytáhnout lidem z kapes nikoliv desítky, leč stovky, ba tisíce korun. Avšak když po nich ještě někdo chce v nemocnici 30 korun do extra kasičky navíc, navíc za něco, o čem se dosud soudilo, že je to zadarmo, pohár trpělivosti snadno přeteče a ony v zásadě neškodné poplatky to pak schytají nejen za doplácení si na léky a zdravotní péči, ale za všechna reálná i domnělá příkoří světa a života.

Tradiční sociálnědemokratičtí voliči neexistují

Což Jiří Paroubek vycítil a dovedl toho šikovně využít – s pomocí americké firmy specializované na politické kampaně Penn, Schoen & Berland (PSB), tudíž samé, kterou si v roce 2013 najal Andrej Babiš.

Voliče tehdy téma poplatků interesovalo tak mohutně, že jim ani nevadilo, když se na prezentaci Paroubkovy knížky nazvané „Česko, Evropa a svět očima sociálního demokrata“ nedlouho před volbami strhla mela, při níž Bohumír Ďuričko zastřelil Václava Kočku mladšího.

Mnozí tehdy Jiřího Paroubka vinili z populismu a voliče sociální demokracie z nezodpovědnosti. Včetně kardinála Miloslava Vlka, který vše zglosoval přísnými slovy: „Za třicet stříbrných prodal Jidáš Krista. Za třicet korun se dnes prodává tento národ.“ Tedy za to, že ho někdo zbaví jha třicetikorunového poplatku.

V rozborech současné krize ČSSD často zaznívá, jakou prý strana udělala chybu, když zapomněla na své tradiční příznivce a snažila se získat městské voliče pomocí témat jako genderová vyváženost. Kdo ale mají být ti tradiční voliči? Lidé, co se nechají populisticky zlákat laciným marketingem? Těch je u nás bohužel stále hodně, ovšem lépe než sociální demokracie je nyní dokáží zaujmout jiní.

Pravda o ČSSD je tak možná docela prostá a smutná: voliče měla, když dovedla být z gruntu populistická a žádní tradiční sociálnědemokratičtí voliči zkrátka neexistují. Anebo ano, ale ve výši zhruba sedmi procent, jichž strana v celostátních průzkumech nedávno dosahovala.