Proč Slováci tolik touží po respektu Čechů? (2018)

Tu tehdy podepsalo na 200 zástupců slovenského veřejného života ve slovenském Turčianském svatém Martině. Vyjádřili tím vůli slovenského národa vstoupit do společného státu s Čechy.

Pro Slováky to byl tehdy velmi důležitý moment v jejich emancipaci, která se ale v rámci Československa a jeho demokratických pravidel nenaplnila. Svědčí o tom snahy o zavedení slovenské autonomie a rozdílné interpretace českých a slovenských představitelů.

Při zpětném pohledu se dá konstatovat, že v nepochopení ze strany Čechů pro slovenské autonomní snahy se odráží i odlišný pohled, jak pojmout samotné letošní výročí. Ze slovenského pohledu se založení Československa jeví především jako český příběh, ve kterém je jen tak mimochodem občas zmiňován Slovák Milan Rastislav Štefánik.

I v těchto dnech Slováci poukazují na to, že připomínky vzniku Československa vypadají především jako oslavy vzniku Česka. A na Slovensko se prý zapomíná, stejně jako bylo opomíjeno uplynulých sto let.

Euro a prezident

Slovák jako by byl mladším bratrem staršího Čecha, za kterého se bylo možné schovat a případně i vymluvit, pokud se něco nepovedlo. Dnes už toto možné není, protože Češi i Slováci mají své vlastní státy, ve kterých národnostně dominují.

V případě Slováků musel dozrát čas, aby vůbec měli šanci samostatného státu dosáhnout. Svazek s Čechy je zachránil před další maďarizací. Každý Slovák používal před vznikem Československa dvě verze svého příjmení, jednu slovenskou, druhou maďarskou. I slovenský otec Tomáše Garrigue Masaryka se jako občan Uherska psal maďarsky Jozef Maszárik.

Jejich první učitelé, úředníci nebo velitelé armádních jednotek mluvili česky a postarali se o vybudování struktur nového státu. Jestli to bylo hodně nebo málo, případně jestli to stačilo na udržení Slováků ve společném státě, může být předmětem dohadů.

Faktem je, že když se dvě desítky let po vzniku Československa vyskytla příležitost, aby Slováci získali svůj vlastní stát, tak po ní sáhli všemi deseti, i za cenu toho, že se jednalo o útvar, který vznikl z vůle a v souladu se zájmy diktátora Adolfa Hitlera.

Ani druhý pokus získat samostatný stát v roce 1993 se zpočátku nevyvíjel zrovna pozitivně. V režii Vladimíra Mečiara a dalších národovců mělo být Slovensko státem jednoho národa, přestože na jeho území žily i další. Státem, kterého představitelé se namísto trpělivého budování demokratických struktur raději vzhlíželi v autoritativních a diktátorských režimech postsovětského prostoru.

V společných česko-slovenských dějinách šlo Slovákům vždy o to, vymezit se vůči silnějším Čechům a ukázat jim, že si zaslouží jejich respekt. To dodnes trvá, vzpomeňme jen vysoce sledovaná česko-slovenská sportovní utkání, nabitá velkými emocemi.

Přesto už dnes existuje několik oblastí, kde mají Slováci před svými bratry a příležitostnými rivaly náskok. Jednou z nich je, že jsou díky euru daleko víc připoutáni k evropským strukturám, čili mají určité jistoty, kterých se Čechům nedostává. A druhou je, že na Slovensku získal úřad prezidenta v posledních letech vážnost, důstojnost – a obdiv, a to i na české straně řeky Moravy.

Přesto těm, kteří ještě zažili Československo, polovina bývalé společné hymny stále chybí.