Jaroslav Tuček vzpomíná a mudruje (nejen) nad divadlem (2018)

Herec, kulturní publicista a, jak by se dnes řeklo, divadelní manažer Jaroslav Tuček oslavil 5. září osmdesáté narozeniny. Současně vyšla knížka obsahující výběr 33 jeho mudrování (nejen) nad divadlem a také jednu „povídačku“, přesněji: o skutečný příběh opřenou povídku s názvem Historie z dob zázraků aneb Básník Allen Ginsberg v brněnské Martě. Jaroslav Tuček se současně podílel na vzniku další publikace, kterou edičně uspořádala Eugenie Dufková a která kromě jejich příspěvků obsahuje texty Arnošta Goldflama a Bořivoje Srby. Je to knížka S Josefem Karlíkem naposledy.

O knize Vzpomínky antihrdiny

Alena Blažejovská však v rozhovoru zavedla řeč nejprve na Tučkův předchozí knižní titul, z něhož byl v roce 2013 připraven výběr pro rozhlasový cyklus Osudy na stanici Vltava – tedy na knihu Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku. „Předně je tam zachycena atmosféra deseti let mého působení v Divadle na provázku,“ připomíná autor. „Lidé říkají, že se to dobře čte, že je to vtipné, ale těžce se to žilo.“ Při zpětné rekapitulaci Tuček soudí, že kniha je vlastně o tom, jak stále něco překonával a naplňoval touhu těch, kteří toto divadlo založili a budovali, a touhu těch, kteří působili v divadelním studiu JAMU Marta.

Vzpomínky antihrdiny jsou vlastně román, který napsal život. Tam není nic vymyšleného. Jsou to taková dobrodružství námořního harcera Sindibáda. Jaroslav Tuček

V roli divadelního šéfa

Jak připomněl Josef Kovalčuk v rozhovoru pořízeném v roce 2017 pro projekt Paměť národa (který se nyní také vysílá v rozhlasovém magazínu Zelný rynk), Jaroslav Tuček byl na začátku osmdesátých let dosazen do role uměleckého šéfa Divadla na provázku a HaDivadla zvenčí jako straník, a proto je jeho role v dějinách brněnského alternativního divadla vnímána jako rozporuplná. „Provázek se snažil vybudovat pro sebe sídlo a během své existence měl deset projektů, z nichž ani jeden nebyl realizován,“ argumentuje Tuček. „V době, kdy byla v souboru cítit beznaděj, přišel jsem s jedenáctým pokusem o stavbu. A shodou okolností se mi podařilo nastartovat projekt a zapojit do toho neuvěřitelný prstenec lidí. Na odboru kultury byl vytvořen štáb, do kterého jsem byl přizván. A nikdo netušil, že z přizvaného se stane hlavní aktér,“ vypráví.

Co ho do této pozice přivedlo? „Touha po seberealizaci nebo já nevím, ve mně bylo odmalička něco divného,“ přemítá Tuček. „Bylo zajímavé, že mě tehdy poslouchali bytostní stavaři, a funkcionáři, kteří to měli na starost, mně najednou začali říkat pane inženýre, protože nevěděli, jaký mám v divadle titul.“ Vysvětluje pak, že nová budova Divadla na provázku na Zelném trhu v Brně měla být postavena v akci Zet a nebylo snadné sehnat dostatek finančních prostředků. „V té době se propadalo Brno,“ vzpomíná Tuček, „a bylo rozhodnuto, že se bude sanovat brněnské podzemí. Myšlenka sanace mně přivodila nápad, že pozemek polozbořeného Domu pánů z Fanalu byl na sklonku války bombardován americkým letectvem a že to podzemí je narušené a musí se nejprve zpevnit. Přišel jsem tedy na štáb s tím, že by se na to měl získat obnos ze státních peněz.“ A bylo to odsouhlaseno.

Chodit po divadlech a mudrovat si

Pokud jde o současný projekt takzvaných mudrování, Tuček vysvětluje: „Začal jsem chodit po divadlech – i tam, kam recenzenti nechodí – a začal jsem o tom psát. Vymyslel jsem si termín mudrování, a to se stalo svébytným literárním útvarem. Já si zkrátka mudruju, o čem chci, a mudruju si, jak chci.“ Jaroslav Tuček píše tyto texty – kterých je už 380 – zadarmo. „A když něco děláte zadarmo, tak jste svým pánem.“

„Paní dr. Dufková vymyslela, že život každého z nás má před sebou kolejiště, a na kterou kolej se dostaneme, to řídí pomyslný výhybkář. A můj výhybkář několikrát zarejdoval kolejemi a stalo se, že lidé, o kterých jsem se to dovídal až později – třeba Josef Kovalčuk – zařídili, že ta moje mudrování byla publikována v Divadelních novinách.“ Zde si je vzal na starosti redaktor Vladimír Hulec. „Stal se mým guru, ochráncem, začal o ta mudrování stát a vyčlenil pro mě blog na webu Divadelních novin.“

Mudrování vznikají vždy o víkendech a o svátcích, a protože jich je úctyhodný počet, některá z nich vyšla ve dvou knížkách. Jejich autor se nezaměřuje jen na divadlo, ale na vše, co posouvá kulturu dál. „Objevují se tam i návštěvy výstav, setkání s umělci mimo divadelní rank, amatérské divadlo, okrajové věci. Podle toho, kam mě nasměruje výhybkář,“ vysvětluje Tuček. „Moje profesorka Lola Skrbková mě naučila vnímat, co je to experiment, a mít k tomu vztah. Přednášela mi na hodinách voicebandové hlasy – úryvky z Máchova Máje, dělala totiž levou i pravou ruku E. F. Burianovi, kterému také zaplatila divadelní koncesi. Proto jsem pak měl velmi dobrý vztah k Divadlu na provázku.“

„Já chválím a děkuju“

Bývá Jaroslav Tuček ve svých mudrováních i kritický? „Má mudrování se musí umět číst. Jsou lidé, kteří to umí a ví, že jsem kritický. Ale mám za sebou hereckou éru a na vlastní kůži jsem poznal, že stačí jedno kritické slovo vyslovené nebo napsané v přesný čas a může to pro herce znamenat konec. Může si přestat věřit a to, co mu bylo vlastní, je najednou pryč a nedostává další příležitosti. Proto píšu tak, že si všichni myslí, že chválím.“

Tato doba je podle něj na poděkování skrblická. „Já chválím a děkuju, to je motto mého mudrování. Je třeba si vážit toho, co umělci vyprodukují. To je koření národní bytosti,“ uzavírá Jaroslav Tuček.