Obžalovaný Nečas jako pozdrav z jiných časů (2018)

Samozřejmě že 2018, protože dodací lhůty české justice jsou prostě velkorysé a zřejmě se s tím nedá hnout.

Někdejší premiér – a také další spoluobžalovaní, jeho manželka Jana a někdejší vysoký vládní úředník Roman Boček – mají pochopitelně právo na spravedlivý proces a taky dost solidní možnosti své obhajoby. Možná někdy za dalších pět let se dozvíme, jak to tehdy, v roce 2012, vlastně bylo a jestli byl spáchán zločin.

Ano, kdybyste už zapomněli, tenhle příběh je už šest let starý, tak si ho radši rychle připomeňme. V roce 2012 v sobě náhle tři tehdejší poslanci ODS Šnajdr, Fuksa a Tluchoř objevili věrnost programovým zásadám své strany a odmítli hlasovat pro zvýšení daní navržené Nečasovou vládou.

Po složitém a velmi dlouhém vyjednávání se řešení našlo, tři poslanci složili mandát, jejich náhradníci Nečasův balíček odhlasovali a dva ze tří zásadových „rebelů“, jak se jim tehdy legračně říkalo, našli nové pracovní uplatnění v polostátních firmách. Vláda přežila.

Selektivní spravedlnost

Až do června 2013, kdy její existenci ukončil velkolepý zásah na Úřadu vlády ČR, po němž se kauza „trafiky pro poslance“ stala jednou z hlavních větví dodnes nerozpleteného příběhu lásky a moci.

Brzy poté začala nová éra české politiky s novými stranami, ideály a skandály. Ale taky, aby bylo jasno, se stále stejnými metodami vyjednávání „něco za něco“, což možná není pro voliče ta nejhezčí podívaná na reálnou politiku, ale je pravdivá.

A je úplně jisté, že to, co se dělo na podzim 2012, se děje i dnes i po celých těch šest let, co od té doby uplynuly. Rozdíl je jedině v tom, že jejich aktéry přitom narozdíl od Nečasova okolí nikdo neodposlouchával.

Ovšem i z veřejných informací máme celkem přesnou představu, jak se stalo, že se na jaře 2016 po šesti měsících pod vedením místopředsedy ANO Jaroslava Faltýnka znovu složila pražská magistrátní koalice. A kolik nových, poctivě placených míst bylo třeba najít v orgánech zastupitelstva, aby ANO spolu s ČSSD a Trojkoalicí mohlo udržet vládu nad Prahou.

Anebo bychom si mohli vzpomenout na nedávné vyjednávání o podpoře Babišovy vlády ze strany KSČM. Komunisté si výměnou za své hlasy veřejně řekli o místa v dozorčích radách polostátních firem – zjevně bez obav, že by je za to mohl někdo stíhat, protože takhle se to přece dělá.

Ano, bohužel dělá, v mnoha dalších případech, od právě vznikajících nebo už domluvených komunálních koalic po „velkou politiku“ ve sněmovně. Ale nakonec by to měl být volič, kdo rozhodne, jestli s tímhle ozkoušeným a nutno říct, že i aspoň trochu fungujícím stylem politiky souhlasí, nebo zkusí něco jiného.

Protože jinak máme dost důvodů si myslet, že tu sledujeme selektivní spravedlnost. V zemi, kde může být bývalý předseda vlády vláčen po soudech za něco, díky čemu vládne i jeho aktuální nástupce a jeho hnutí.

A mimochodem, pokud si na roky nešťastné Nečasovy vlády vzpomeneme, nejspíš připustíme, že ta doba opravdu nebyla moc šťastná a stalo se v ní dost nepěkného. Ale taky se z kabinetu bez debat odcházelo, když někdo špatně vyplnil své majetkové přiznání.