Něco se stalo. Hrdost na vojáky (2018)

Mladé lvy jsem sice přečetla, ale na pustý ostrov bych si s sebou vzala spíš Deníky Alberta Camuse. Přesto jsem v neděli vyrazila na vojenskou přehlídku a s předstihem.

Na Evropské kousek od kdysi proslaveného Gymnázia Velvárna jsem se vloupla až k zábranám, za mladou dvojici, která přijela na přehlídku z Hradce Králové.

Nejdřív jsem byla jenom zvědavá, bydlím nedaleko, tak proč se nejít podívat. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy nějaké velké vojenské srocení viděla, možná jako dítě a povinně. Z té doby ve mně přetrval zásadní odpor k přehlídce síly a státotvorné poslušnosti a srovnanému kroku jako jeden muž.

Dívala jsem se kolem sebe a vůbec to nebyla jenom mužská záležitost, gendrově určitě půl na půl a spousta dětí, celé rodiny. Zima zalézala za nehty, ale nikdo to nevzdával. Když se konečně ozval pokyn a jednotky se daly do pochodu, byla jsem rozrušená jako malý kluk přede mnou: „Už jedou,“ otočil se na mě s rozzářenýma očima. Co se to se mnou děje?

Ať to lidi vidí

Jasně, připomínání si sta let republiky, kterou mí prarodiče milovali, hrálo v mé náladě určitě roli, ale ten pocit hrdosti, který jsem zažívala při pohledu na pochodující vojáky, byl naprosté novum. Asi proto, že jsem ho zažívala poprvé! Hrdost, že jsou tady muži, kteří si vzali za své mít vyšší cíl, tak jako kdysi.

Bez našich legií by Československo nevzniklo. Nedivím se, že se v Sezimově Ústí poprali vojáci v hospodě s někým, kdo je i jejich padlé kamarády v Afganistánu nazval žoldáky. Asi bych se taky poprala být v jejich kůži.

Doba žoldáctví i modrých knížek je pryč. Stejně jako je pacifismus verze květinových dětí krásnou iluzí konce 60. let minulého století a nesmrtelného Formanova muzikálu Hair. Jsme součástí historie, do které muž, který bojuje, odjakživa patřil. Kolikrát jsem letos zaslechla debatu o tom, zda jsme se měli bránit, když jsme byli napadeni. A kolikrát vítězila všelijaká pseudo pragmatická cobykdyby.

Naše letce ve službách RAF dodnes obdivujeme za jejich statečnost. Brothers in arms. Zdá se mi, že se naše nahlížení na vojáky jako na „zelené mozky“, které vyráběl socialismus zideologizovanou a veskrze absurdní disciplínou a drilem, přesněji buzerací, mění. Nejdřív ale musí někdo padnout.

Vedle mě stál dobře vypadající pán, který se na Evropskou zhoupl z břevnovského kopce, chodíval takhle denně za studií na dejvické technice. Taky měl modrou, ale rok si odsloužil ještě na škole v nějakém špitále.

Zmrzlýma rukama jsme tleskali pochodujícím jednotkám, někteří vojáci v tancích dětem mávali. Ruka mi vylétla bez kontroly sama a taky zamávala. Co se to se mnou děje? Sympatický majitel modré knížky se ke mně otočil a řekl: „To je dobře, moc dobře, ať to lidi vidí.“

Domů jsem přišla zmrzlá na kost a ohňostroj si musela nechat ujít.