O české mentalitě s cynismem

Přidal: Premek |

Listopad 16, 2018

Gabriela Míšková

/psáno pro Týdeník Rozhlas/

Původní rozhlasová hra dramaturga ostravské Komorní scény Aréna Tomáše Vůjtka Zápas o generála byla vysílána jako součást oslav výročí založení republiky. Do vysílání byla zařazena na Vltavu vedla her Hovory s mamou (Dvojka) a Plukovník Švec (Vltava). Všechny tři se pochopitelně dotýkají českých dějin, ale v Zápasu o generála se podařilo postihnout i českou mentalitu.

Slavili jsme sice vznik republiky, ale více než polovinu oslavovaných sta let jsme prožili v totalitě. A v ní dokázal skvěle chodit antihrdina Jan Šejna. Ač nedovzdělanec a naivní idealista, velmi rychle „pochopil systém“. Břečťanovitě rostl v armádní hierarchii a stal se nejmladším generálem u nás. Pro skutečnou historickou postavu našel Vůjtek geniální, pro rozhlas ideální formu vyprávění. Vojenské hlášení vlastního životopisu sám sobě. Rekapitulace vlastního života a bilancování sám se sebou. Režisérka Apolena Novotná měla ke své práci skvělý podklad, z nějž bylo nutné dostat absurditu Šejnova osudu tak, aby nezůstalo jen u parodie a grotesky. Kauzu „semínkového generála“ snad pamatuje jen starší generace, ale tu mladou snadno osloví způsob Vůjtkova vyprávění a nápaditost provedení.

Neodhadnu, zda nápad ztvárnit Šejnu dvěma hlasy je dílem autora, režisérky, či dramaturga Martina Velíška. Každopádně to funguje výborně. Miroslav Táborský a Igor Bareš odrazili typické rysy českého člověka v totalitě: Šejna to všechno myslel dobře – jako král Ječmínek. Šejna nikdy nelhal – jen každému říkal, co chtěl slyšet. Šejnu nikde nepochopili – u kontrarozvědky, mezi spisovateli ani mezi filmaři. Ba co víc – všichni mu záviděli, ale „s tím musí úspěšný jedinec počítat“, jak ve hře zazní. Zneuznaný umělec, který se stal vojákem. Věrný jako pes jakékoliv ideologii, která se mu právě hodí. Ve skutečnosti jen toužící po přijetí hnán snahou být součástí komunity. Režisérka Apolena Novotná zvolila cestu cynismu a uvádí posluchače v úžas nad bizarností Šejnova počínání. Které je tak neskutečné, až je dokonale pravdivé. Nadhled a ironii vždy vyváží fakt, že se hraje o skutečných dějinách. Inscenaci povýšili Ondřej Gášek a Radim Dlesk velkolepým sound designem a opět jim k tomu dopomohl skvělý scénář, který autor rozdělil mezi čtyři koncertní věty. Každá ze čtyř etap generálova života, ať už pracovní či milostná, je uvedena tempovým označením. A tempo se zrychluje tak, jak se blíží pád (respektive neúnosné zadlužení a následná emigrace) Šejny.

V průběhu posluchač možná zjistí, že ačkoliv se při poslechu setkává s osudem bezpáteřního člověka, je mu Šejna tak trošku sympatický. V podání Táborského ho občas napadne, jestli to přeci jen celé nemyslel dobře. A možná si vzpomene na pár „Šejnů“ ve svém životě. Hlupáci na vysokých postech, kterým nikdo neřekne, že jsou hlupáci, protože je nakonec jednodušší využít ve svůj prospěch hlupáka nežli charakterního jedince. Za sto let republiky jsme ale mockrát viděli, že držet si hlupáky ve vedoucích pozicích je krátkozraké. Neosvědčilo se to, a tak bychom v tom neměli pokračovat.