Každý z nás má tolik svobody, kolik si jí sám vybojuje (2018)

Ke konci října roku 1988 uprostřed jedné neklidné noci, během níž jsem přemýšlel nad smyslem svého psychicky náročného počínání – Divadlo na provázku spolu s HaDivadlem tehdy připravovalo s vypětím všech tvůrčích i fyzických sil scénický časopis Rozrazil – jsem se dobral k přesvědčení, že každý z nás má tolik svobody, kolik si jí sám vybojuje.

Mnohokrát od té doby jsem pod vlivem různých situací svého života tuto myšlenku ve své hlavě obracel a zkoušel a nemohu a ani nechci ji dnes revidovat. Pouze se stále více utvrzuji v tom – co mne posilovalo v tamté náročné i svým způsobem krásné době, kdy v celé naší společnosti vřely a na intenzitě nabývaly nejrůznější stále otevřenější formy zápasů o svobodu – že hlavní pole tohoto boje se rozkládá uvnitř každého z nás.

Jen označení boj pro toto strukturované, skryté a mnohdy i ve zdánlivě banální rovině v běhu naší každodennosti se odehrávající myšlenkové a mravní úsilí zní poněkud nadneseně. Jakmile však začne doba šílet „vymknuta ze svých kloubů“, stává se oprávněným, jak si to palčivě uvědomuje Hamlet, když vede vnitřní boj svého monologu pochybování o tom nejzákladnějším. A otázka svobody je ve své podstatě vždy otázkou, zda „být, či nebýt“. Ve vymknuté době, zodpovíme-li si ji ve smyslu života kladně, nás stejně jako dánského prince nakonec přivede či přirozeně donutí k přenesení onoho vnitřního boje navenek. A tam se pak vždy promění v boj „o život“ a člověk se za něj, podstoupí-li jej, musí posléze alespoň sám sobě zodpovídat.

Snad proto máme vždy každého nového 17. listopadu potřebu klást si otázku, nakolik smysl a etický náboj událostí – jimiž v roce 1989 krátkodobým, avšak téměř masovým celospolečenským vzepětím kulminoval boj o svobodu vedený dlouhodobě jen menší částí české společnosti – dochází v současnosti naplnění.

Aniž bych se domníval, že je dnes již odpověď na tuto otázku méně aktuální, vyvstává mi poté, co v říjnu vyvrcholily oslavy sta let od vzniku Československa, letos ve spojitosti se 17. listopadem logicky nejprve otázka po podobnosti či příbuznosti událostí října 1918 a tzv. sametové revoluce roku 1989.

V padesátých letech, v době, kdy u nás vládla komunistická totalita v nejzrůdnější podobě – mne otec za zavřenými dveřmi našeho prostějovského bytu četbou z Čapkových Hovorů s T.G.M. a vysokou mírou tolerance pěstovanou v životě naší rodiny vychovával k demokracii. Den vzniku Československa je proto jako výjimečný svátek součástí mýtu mého dětství, do něhož jako největší hrdinové patří Masaryk a Alois Rašín, kterého můj otec obdivoval především za jeho odvážné ekonomické rozhodnutí, jímž stvrdil československou korunu a udělal z ní jednu z nejkvalitnějších měn v meziválečné Evropě. Byl jsem proto nadšen, když jsme se s Václavem Havlem dohodli, že pro mne jako pro dramaturga napíše tajně – v té době bylo zakázáno uvádět jeho hry a vydávat jeho texty – pro náš připravovaný scénický časopis Rozrazil hru o noci ze 27. na 28. října 1918, v níž Alois Rašín napsal zákon, kterým byl na druhý den ustaven samostatný Československý stát.

Pokračování textové úvahy si poslechněte v přiloženém audiu.