Prolomit vlny – Nultá léta (2017)

Přidal: Premek |

Listopad 18, 2018

Jan Škrob. Komentář.

Natočeno 2017. Premiéra 12. 10. 2017 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Škrob, Jan: Prolomit vlny: Nultá léta. Konec optimismu pro generaci Y. In web ČRo Radio Wave, 12. říjen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vroce 2007 přišla – a o rok později vyvrcholila – největší finanční krize od té ve 30. letech minulého století. Pro mou generaci, tedy pro takzvané mileniály nebo generaci Y, má zvláštní význam. Vyrůstali jsme totiž s optimistickými představami, které si z 90. let nesly generace našich rodičů, případně starších sourozenců. Pro ně byl bodem zlomu rok 1989, pád železné opony, otevření světa a příchod kapitalismu, který v tu chvíli neznamenal mizerný plat a šikanu v práci, ale především možnosti. „Narodili jste se do svobody,“ říkal nám z plakátu Václav Havel.

Už před krizí měli samozřejmě mnozí z nás o kráse kapitalismu svoje pochyby. Věděli jsme o nezaměstnanosti a chudobě, potkávali jsme lidi bez domova. Ale zároveň jako by se nás to ještě netýkalo. Krize začala přesně v době, kdy si část z nás začínala hledat práci a část z nás na vysokých školách začala opravdu přemýšlet o budoucnosti. A bylo jasné, že nebude taková, jakou si ji pro nás představovali po revoluci rodiče nebo Václav Havel. Pokud byla liberální hesla o tom, že žijeme v nejlepším z možných světů, před krizí úsměvná, během krize a po ní (protože krize ve skutečnosti neskončila, do původního stavu se nic nevrátilo) působí spíš jako výsměch všem těm, pro které roky 2007 a 2008 znamenají otřes a deziluzi.

Mojí generaci se v západním světě daří ve srovnání s generací rodičů nejhůř od druhé světové války. U nás do hodnocení vstupuje hlavně změna režimu, ale i ti z nás, kteří se mají relativně dobře, bydlí ještě léta po absolvování vysoké školy ve studentských sdílených bytech, protože i pronajmout si garsonku je nereálná finanční zátěž. Bojí se zakládat rodiny, protože by se to finančně neutáhlo, a nemají stabilní práci, ani špatně placenou – místo toho pracujeme porůznu na takzvaná dépépéčka, bez placených dovolených, bez nemocenské, bez jakékoli jistoty.

I ti z nás, kteří se mají relativně dobře, bydlí ještě léta po absolvování vysoké školy ve studentských sdílených bytech, protože i pronajmout si garsonku je nereálná finanční zátěž.

Vzpomínám si, že na vysokou školu jsem nenastupoval s iluzí, že jako sociální vědec budu mít vysoký plat a honosný domek u řeky. Automaticky jsem ale předpokládal, že jako vysokoškolák snadno najdu zaměstnání a bydlet v malém bytě sám nebo později s rodinou pro mě nebude představa jako z jiného světa. Když přitom poslouchám řeči všech těch, kdo mou generací pohrdají, vzpomenu si vždycky, že pro nás bodem zlomu nebyl rok 1989, který jsme nezažili nebo si nemáme šanci jej pamatovat, ale 2007, respektive 2008.

Nepříjemné vystřízlivění nultých let se samozřejmě netýká jen generace Y. Zkušenosti se ztrátou a marným hledáním zaměstnání i dalšími plody krize mají samozřejmě i starší generace. Pro tu moji je to ale určující zkušenost. V době, kdy jsme měli začít naplňovat potenciál svobody, do které jsme se narodili, dostali jsme jasně najevo, co od své budoucnosti můžeme čekat – pro jistotu radši nic moc.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Eseje, fejetony, přednášky