Kulatý stůl Speciál – Jaké jsou hlavní problémy naší společnosti po listopadu 1989? (2018)

Přidal: Premek |

Listopad 18, 2018

Připravil Petr Schwarz.

Hovoří Jefim Fištejn, publicista; Martin Profant, filosof, Filosofický ústav AV ČR; Václav Bělohradský, filosof a emeritní profesor univerzity v Terstu; Pavel Žáček, někdejší studentský vůdce.

Natočeno 2018. Premiéra 17. 11. 2018 (ČRo Plus) v cyklu Názory a argumenty. Videozáznam zde.

Lit.: Erhart, Michael – Schwarz, Petr: Vrací se kultura, která nenávidí politiku. Za první republiky to bylo stejné, tvrdí Bělohradský. In web ČRo Plus, 17. listopad 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V Den boje za svobodu a demokracii si připomínáme boj proti dvěma totalitám – nacistické v roce 1939 a komunistické o padesát let později. Jak se tehdejší očekávání potkávají s dnešní realitou?

Studentský vůdce z roku 1989 Pavel Žáček přiznává, že další vývoj si tehdy představoval velmi naivně. „První rok až dva jsme si všichni mysleli, že to zvládneme rychleji. Neřešili jsme jen 40 let komunismu, ale i to zadržované z dob nacistické okupace. A to jsme nezvládli,“ míní současný poslanec za ODS.

„Sice jsme se dostali do prostoru obrovské svobody, ale nemohli jsme dohnat to informační embargo. Byl jsem rok na univerzitě v Kalifornii a když jsem stál vedle stejně starého Američana, tak to byly dva rozdílné světy. A velmi dlouho trvá, než se sejdou,“ dodává.

Filozof Václav Bělohradský připomíná i naivitu tehdejšího politického programu a hesla „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“, naopak prý bylo třeba podpořit vznik klasické demokracie a stranického systému.

„Velmi brzy se také začala vracet stará česká politická nemoc, tedy nedostatečná inkluze. Slováci se necítili dostatečně zahrnuti ve společném státě a vynořila se i otázka německá,“ uvádí emeritní profesor na univerzitě v italském Terstu.

Bělohradský kritizuje i to, čemu říká temná stránka kultury. „Má v sobě mesianistický politický prvek, který se vrací. Kultura nenávidí politiku, je bytostně antipolitická. (…) I politika musí být inkludována v kultuře, v každé úspěšné zemi to tak je,“ tvrdí.

Za první republiky byla delegitimizační nenávist kultury k politice úplně stejná. Chudák Karel Čapek, který se snažil překlenout tu strašnou propast, za to zaplatil životem a pošpiněním. Václav Bělohradský

Je kultura svědomím národa?

„Mě fascinuje, že když selhává politika, tak za to může kultura,“ reaguje Martin Profant z Filosofického ústavu Akademie věd.

V každé evropské zemi prý existuje masa kulturní produkce, která odmítá stávající stav a delegitimizuje politiku. „Stavěl bych se za tu často zmatenou a bláznivou kulturu, která křičí, že takto to dál nejde. ‚Nezlobte se, ale my nechceme legitimizovat lidi, jako je…‘ a dosaďte si toho či onoho ústavního činitele,“ podotýká filozof.

„Politická elita je v rozkladu a možná si ani nezaslouží být legitimizována. Ale ani představitelé kultury by se neměli domnívat, že znají recept a správný náhled na svět. Působí uboze, když lidé, kteří se živí tím, že hrají někoho jiného, se vžijí do role tak, že se považují za svědomí národa,“ navazuje publicista Jefim Fištejn.

Sám byl na počátku sametové revoluce v emigraci, jeho očekávání se ale naplnila, a to zejména v hospodářské oblasti: „Česká republika je součástí širého světa. V malém prožíváme stejné problémy, trendy i nedostatky, jako dnešní svět.“ (….)

Radiodokument