O výstavě Karla Jaromíra Erbena a Aléna Diviše ve Zlíně (2018)

Výstava rukopisů Karla Jaromíra Erbena a obrazů Aléna Diviše je součástí projektu, který v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně vede kurátor Pavel Petr.

V rozhovoru s Alenou Blažejovskou připomněl začátky tohoto projektu: „První výstava byla konfrontační, byly to rukopisy a obrazy Vítězslava Nezvala a Jiřího Kuběny. Potom jsme se zamysleli, jak dál pokračovat. Když jsem kdysi dávno vracel věci do Památníku písemnictví v Praze, prolétlo mi hlavou, že bych chtěl zopakovat to, co si přál Ivan Diviš po svém návratu z Německa: držet v ruce originální rukopis Karla Hynka Máchy. O to jsem poprosil a v té chvíli mě napadlo, že bychom mohli udělat výstavu Máchových kreseb.“

Výstava Máchových rukopisů a všech dostupných kreseb se nakonec uskutečnila pod názvem Slunce jasná světů jiných. Následovala výstava rukopisů Karla Hlaváčka. Současná výstava Karla Jaromíra Erbena je další realizací v rámci projektu. „Sám Erben nemaloval, ale na výstavě máme tři jeho kresby. Dělal dokonce stejnou kresbu jako Karel Hynek Mácha – kresbu hradů Točník a Žebrák. Výstava je doplněná obrazy Aléna Diviše, což by se nemohlo uskutečnit bez přítomnosti historika umění dr. Jaromíra Zeminy,“ vysvětluje Pavel Petr.

Kurátor také upozorňuje, že Erbenovy rukopisy jsou samy o sobě výtvarnou záležitostí. Pokud jde o volbu dalšího výtvarného doprovodu, nabízel se i Jan Zrzavý nebo někteří jiní malíři. „Alén Diviš mi však v té své temnotě připadal k Erbenovi nejvíc přináležitý,“ říká Petr, „je to člověk, který žil na hranici chudoby, je tam pokora a není tam žádná vypočítavost – nic z toho, co velmi často provází moderní umění.“

Jaromír Zemina v textu, který napsal pro zlínskou výstavu, popisuje příznačný – a také přízračný – zážitek, který malíře Aléna Diviše vázal k Erbenově Kytici:

„Za Divišovy válečné internace v marockém koncentračním táboře, kde roku 1940 těžce onemocněl cholerou, ocitl se jedné noci v situaci dívky, o níž píše Erben ve Svatebních košilích, která, aby se zachránila před mužem ztělesňujícím smrt, utekla na hřbitov a ukryla se v márnici. Tehdy totiž také Diviš, vraceje se z houštiny nedaleko tábora, kde nemocní ulevovali svým střevům sužovaným vysilujícími průjmy, vysílen, omámen horečkou a nevěda, kde je, přespal v márnici místo v lazaretu. Tento zážitek mu Svatební košile připomněl a on si dívčin příběh představoval tak živě, že se rozhodl zvěčnit jej malbou – tím spíše, že v podobnosti příběhu svého spatřoval fatalitu, přímo ho k tomu vedoucí. A opravdu se po propuštění z tábora roku 1941 ve svém novém útočišti New Yorku dal do práce a pokračoval v ní i po skončení války, když se roku 1947 vrátil do Prahy. Své výtvarné reflexe toho strašného děje zachytil pak v obrazech, jejichž množství svědčí o zaujetí, které může na leckoho působit jako obsese.“

Alén Diviš prý znal Svatební košile nazpaměť a při ilustrování si báseň hlasitě recitoval. V paměti Pavla Petra zase zůstávají chvíle, kdy mu kdysi nad ránem na Thunovské ulici číslo 17 v Praze recitoval zpaměti Máchu i Erbena básník a dramatik Josef Topol. „Tam je to základní vodítko k těmto výstavám,“ přiznává kurátor.

V průběhu výstavy se v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně uskutečnil literární večer, na kterém Erbenovy texty přednesli František Derfler a Petr Oslzlý. Oba jsou mj. profesory JAMU, Petr Oslzlý je v současnosti jejím rektorem. Tyto vzácné hosty ve Zlíně hudebně doprovodili Irena a Vojtěch Havlovi. Zvukové záběry večera vám přiblíží mimořádnou atmosféru, která zde panovala.