Staněk versus Maláčová. A jaká je vlastně ČSSD? (2018)

Horší zpráva je, že by pro ČSSD bylo nejspíš lepší, aby se to nestalo.

Návštěva ministra Staňka na dýchánku v poslaneckém klubu KSČM, kde se shodou okolnosí křtila kniha Miroslava Grebeníčka o církevních restitucích, což je zhruba srovnatelné, jako kdyby předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček přišel na křest vzpomínek poslance KŠCM Zdeňka Ondráčka o hrdinství pohotovnostního pluku během Palachova týdne v lednu 1989.

Staňkovi to take zřejmě někdo řekl, čímž ministra vmanipuloval do předem prohrané snahy o vysvětlení ve stylu „vlastně se nic nestalo, šel jsem po sněmovně, vidím Mirka Grebeníčka, drží nějakou knížku, dal jsem si tam dva chlebíčky, trochu vína a šel domů“.

Trápení ministra kultury na komunistickém dýchánku není ale jen zapomenutelná epizoda sociálnědemokratického boje o přežití v Babišově vládě. Docela pěkně ilustruje celé působení nejstarší české politické strany v téhle nerovné alianci.

Srozumitelná tvář ČSSD

Sociální demokraté šli do Babišovy vlády s vědomím, že závisí na komunistických hlasech (což v roli dominantní strany plánovali už od roku 2006) a že v případě neposlušnosti mohou být promptně nahrazení Okamurovými sládkovci.

Tenhle risk měl být vyvážen nadějí, že nezůstanou jednou z mnoha malých opozičních stran sněmovny a že možná budou moci svým voličům „doručit“ některé sociální výdobytky, pokud si je jako v minulém volebním období s lehkostí nepřipíše zase Andrej Babiš.

Po půl roce je bilance následující. Jeden ministr musel odejít pár dní po svém jmenování kvůli opsané diplomce, protože to je ve vládě trestně stíhaného premiéra neodpustitelný zločin. Dalšího ministra – zahraničí – odmítl prezident jmenovat.

U ministra zemědělství Tomana není úplně jasné, co přesně má společného s ČSSD, kromě blízkého rodinného přátelství s bývalým předsedou ČSSD, dnešním prezidentem, který už 15 let nedělá nic jiného, než zadupává své nástupce v Lidovém domě do země.

Voliči ČSSD také jistě ocení Tomanovu snahu zakázat slevové akce v supermarketech, protože kdo by nechtěl platit za potraviny víc, zvlášť, když obrací každou korunu.

Předseda Hamáček se tohle všechno snaží ubalancovat, ostřelován podle starého vnitrostranického zvyku z vlastních řad, takže taky už za pár měsíců nemusí být předsedou a jeho energii spaluje snaha pokud možno vůbec nikoho nerozzlobit. To se celkem daří, ovšem také to znamená, že o předsedovi vládní strany skoro není slyšet.

A tak zbývá vlastně jen vnitrostranické mládí – Jana Maláčová a Tomáš Petříček, z nichž ovšem ani jeden neprošel volbami. Nicméně, pokud dnes někdo reprezentuje hodnoty a cíle ČSSD, jsou to právě oni dva.

Ministr zahraničí Petříček sice přišel do Černínského paláce s nelichotivou pověstí pobočníka Miroslava Pocheho, ovšem od té doby se chová jako sebevědomý ministr zahraničí vlastní země, který docela přesně ví, kam Česko patří a patřit chce.

Petříček tím překvapil asi nemálo pozorovatů české politiky, včetně autora této poznámky. Učinil tak ze sebe samozřejmě terč pro prezidenta Zemana a jeho spojence, ovšem za krátkou dobu se z něj stala výrazná, sklutečně politická postava. Kdo další z ČSSD to dokázal?

Možná už jen Jana Maláčová, které pro své oponenty napravo od ní může být živoucí připomínkou staré pravdy, že lidi lze zdanit pouze do výše jejich příjmů, ovšem z pohledu voličů ČSSD dělá, co má.

Vrací do politiky tradiční ideový konflikt týkající se výšky zdanění, přerozdělování, sociálních benefitů a solidarity, což v normálních zemích bývá v klidnějších časech hlavní obsah volebních soubojů. Dělá to navíc systematicky, klidně a sebevědomě, což je vlastnost, která ČSSD v posledních letech chybí ze všeho nejvíc.

Není samozřejmě jisté, že Maláčová s Petříčkem svým vládním působením ČSSD zachrání. Možná ne. Ale hlavně díky nim má sociální demokracie zase celkem srozumitelnou tvář.