Vražda za dvacku (2018)

Přidal: Premek |

Leden 8, 2019

117. díl cyklu Historie českého zločinu. Vražda sedmdesátileté vdovy v nouzové kolonii na Děkance, která se v roce 1937 rozkládala hned za zdí dnešní pražské Pankrácké věznice, byla jedním z posledních kriminálních případů legendárního vrchního policejního rady Josefa Vaňáska. Kdo mohl mít zájem na smrti nemajetné staré ženy, která se všemi žila ve smíru a pohodě? Scénář podle skutečných událostí napsala Bronislava Janečková. Režie Jaroslav Kodeš. Hudební spolupráce Petr Šplíchal.

Účinkují Jaroslav Vlach, Mikuláš Převrátil, Jiří Knot, Eva Kodešová, Simona Vrbická-Koptová, Michal Zelenka, Viktor Dvořák, Tomáš Töpfer. Komentují Jiří Skoupý a Miloš Vaněček.

Natočeno 2018. Premiéra 9. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 14. 4. 2021 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Lit.: Duchková, Anna – Janečková, Bronislava: Vražda za dvacku. Jeden z posledních případů rady Vaňáska alias Vacátka. In web ČRo 2 Praha, 9. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Skutečný případ z roku 1934. Kdo mohl mít zájem na smrti nemajetné 70leté vdovy v pražské nouzové kolonii na Děkance za zdí dnešní pražské Pankrácké věznice?

Bylo poledne, když se desetiletý František zastavil u vrátek babiččina domku. Zarazilo ho, že je okno zatažené a branka ke slepicím zavřená. To obvykle nebývala. Lekl se, že jsou u babičky zloději, a zašel k sousedům pro pomoc. Do domku se spolu s ním vrátila i sousedka Štěpánová. Místnost asi čtyři krát čtyři metry byla vzorně uklizená. Babička ležela v posteli. Pozdravili, ale ona jako by je neslyšela. Popošli blíž a uviděli… krev. Měla roztříštěnou hlavu.

Beznaděj v nouzové kolonii

Marie Lachmanová byla vdova po obchodníkovi s uhlím. Vrcholila hospodářská krize a sedmdesátiletá žena a její rodina byli jedni z těch, které postihla nejvíce. Domek stlučený ze zbytků prken a plechů v nouzové kolonii na Děkance, téměř za zdí pražské Pankrácké věznice, jí pomohly vystavět její děti. Také moc peněz neměly a maminka jim nechtěla být na obtíž. Hned vedle tehdy stála už téměř hotová majestátní budova Justičního paláce, dnešní Vrchní soud.

Na malém dvorku chovala Marie Lachmanová slepice a přivydělávala si prodejem vajec. Jednou za čas utržila i za vykrmeného čuníka. Z peněz si však nechávala jen to nejnutnější, většinu dávala rodinám svých dětí. Navíc brala za úplatu do svého domku nocležníky, většinou dělníky, kteří v Praze nacházeli krátkodobou práci. Účtovala si 3 koruny na noc a těm, kteří zůstali déle než týden, dávala slevu.

Pyskatý muž

Podle svědectví sousedů u Lachmanové naposledy nocoval asi čtyřicetiletý vysoký muž s nápadným rtem. Vrchní policejní rada Josef Vaňásek a vyšetřující komisař Zdeněk Borkovec tedy po vrahovi začali pátrat mezi námezdními dělníky. Co když si pyskatého muže budou pamatovat třeba na nedaleké stavbě Justičního paláce?

A měli štěstí. Jeden z dělníků si vzpomněl, že u vdovy Lachmannové bydlel jistý Václav Lelík, který tam prý kdysi bydlel ještě s nějakým dalším Václavem. Jeho příjmení už si ale nepamatoval. Oba byli od Kralup a dojížděli do Prahy vlakem. Jenomže ani jeden z nich už na stavbě nepracoval. Na muže s velkým pyskem si nepamatovali.

Pachatel odhalen

Vraha Václava Starého usvědčil otisk prstu, který zanechal na rozsvícené lampě u postele.

Na přihlašovacím úřadě evidovali dvanáct hlášených nocležníků vdovy Lachmanové, ale žádný z toho roku. Podle svědectví dělníků brzy přišli na stopu Václava Starého z Horních Beřkovic, které leží na trati kousek od Kralup. Proti podezřelému svědčil i otisk prstu, který kriminalisté našli na rozsvícené lampě u postele v domku vdovy Lachmanové. Že je Václav Starý oním mužem s velkým rtem si ověřili na nádraží. K dělnickým jízdenkám totiž byly přiřazovány i fotografie.

Pane prezidente…

Byl na svobodě necelý rok. Předtím si vyučený zedník odseděl třináct let za vraždu kolovrátkáře, kterého okradl o dvacet korun. A stejnou částku našel i u Marie Lachmanové. Zavraždil ji v návalu vzteku v noci, když mu vyčítala, že jí dluží za nocleh.

Podruhé už byl Václav Starý odsouzen k trestu smrti, ale prezident Masaryk mu rozsudek změnil na doživotí. Ve vězení přečkal válku a po únoru 1948 vycítil příležitost a jako šedesátiletý napsal Klementu Gottwaldovi z pozice utiskovaného nezaměstnaného. Milost ale nedostal a zemřel ve vězení. (…)

Radiodokument