Na okraji topologické propasti (2019)

Redaktorka Alena Blažejovská se Petra Hrbáče zeptala, co je topologická propast. „V názvu knížky je paradox, protože topologická propast nemůže mít tradiční tři rozměry. Z topologie se uvádí jako příklad Möbiova smyčka, není to svět tradiční eukleidovské geometrie. Topologická propast tedy není žádná Macocha,“ vysvětluje básník, „možná je to spíš černá díra.“ Titul sbírky považuje autor za absurdní a zvolil jej prý proto, že si sám připadal absurdně. „Byla to trochu provokace, ale i vyjádření mého duševního rozpoložení. Částečně sebeironie, částečně pocit meze, které jsem v životě dosáhl a kterou už nebudu schopen překročit,“ vysvětluje.

„Před pěti lety jsem začal mít zdravotní potíže, převážně pohybového rázu, a uvědomil jsem si, že už nemůžu tak chodit jako dřív,“ přiznává Hrbáč. „Začal jsem sám sebe nazývat mrzákem, protože ten skok byl opravdu veliký. Začala mi selhávat kolena, neobešel jsem se bez francouzské berle a říkal jsem si: To je pěkný šok, už nebudu moci chodit po kytkách, jak jsem byl dřív jako vášnivý amatérský botanik zvyklý. Postupně jsem si na to zvykl, ale šedesátka je přinejmenším práh stáří a i toto vědomí se na mých nepříjemných bilancujících pocitech podílelo.“

Básně ze sbírky Na okraji topologické propasti byly už psány převážně ze vzpomínek, retrospektivně. Ale ne všechny. „Když jsem přišel o možnost chodit do běžného, i obtížnějšího, terénu, do krajiny, tak mi zůstaly tady v Brně dvě botanické zahrady – jednak na Kotlářské, jednak ta rozsáhlejší v arboretu v Černých Polích. Některé básničky jsou inspirované tím, co jsem se dozvěděl v arboretu,“ vypráví autor. „Tam jsem měl možnost poznat květenu Středomoří i jižní Afriky, Nového Zélandu, Alp a podobně.“ Básník tak objevil i rostliny, které se vyznačují jásavými barvami a exotickým vzhledem, ačkoliv dřív byl příznivcem nenápadných rostlin, jako jsou trávy a plevely.

Profesí je Petr Hrbáč lékař, jako botanik je skutečně amatér. „Všechno jsem se naučil sám, protože mě to zajímalo,“ objasňuje. Má však také přátele – profesionální botaniky, kteří jej do řady témat uvedli. „Možná se na tom podílely i geny po dědečkovi, který byl vášnivý amatérský paleontolog.“ Ke své zálibě se dostal během studií medicíny, kdy se v něm probudila vášeň pro objevování systémů a škatulkování. „Odtud bylo k botanice blízko. Musel jsem se naučit spoustu údajů o rostlinách, jejich morfologii. Štvalo mě, že i když mi bylo šestadvacet, sedmadvacet let, tak jsem nepoznal sedmikrásku od kopretiny.“

Básník je také milovníkem Japonska a japonštiny. V minulosti navštívil čtyři japonské ostrovy a vzpomíná: „V oblastech mírného až subtropického pásu převládají kapradiny a dřeviny, je tam veliké zastoupení keřů, které z Evropy neznáme. Také spousta pěnišníků – rododendronů, pak třeba arisémy, které mají exotický květ. A občas se tam člověk setká i s vysazenými orchidejemi.“

Další vášní, která se promítá do řady jeho básní, je hudba. „Hudba je něco, co hlavně plyne a vyvolává v nás emoce. Básnická obraznost je pro mě něco podobnému tomu, co se odehrává v lidském mozku při poslechu hudby,“ uvažuje autor. „Od mládí jsem měl pocit – a je to v podstatě paranoidní nastavení – , že se ke mně všechno vztahuje a že na mě všechno útočí. Naštěstí v dobrém smyslu, ne nějak nesnesitelném nebo ohrožujícím. A že já jsem povinen to nějakým způsobem zpracovat. Jako kdybych si uvědomoval ohromující příval nádherných informací a sdělení a pokoušel se ho zachytit.“

V současné době píše Petr Hrbáč prózu, kterou po krátkých částech zapisuje na sociální síť. „Je to pro mě svrchovaně citová záležitost a mám potřebu zjistit, jak to bude na lidi působit. Navíc jsem měl pochybnosti, jestli to někdy někdo vydá. Na tom člověku, o kterém ta próza je – a to je reálná bytost z masa a krve – mi velice záleží a rád bych jeho osud zpracoval. Setkání s ním, byť jenom virtuální, pro mě byl v pozitivním slova smyslu otřásající zážitek.“