Portréty – Tamara Petkevičová (2019)

Přidal: Premek |

Únor 1, 2019

Málokterý literární autor má to štěstí, že se hned prvním dílem zařadí mezi klasiky. Tamaře Petkevičové se to povedlo – její rozsáhlou prózu o sedmi letech ve stalinském lágru zařadili kritice vzápětí po vydání kamsi mezi knížky Alexandra Solženicyna a Varlama Šalamova. Pohnutý osud ženy, který v gulagu prožila nejhezčí léta života, přiblížív pořadu Portréty překladatelka Alena Machoninová. Připravil David Hertl.

Natočeno 2019. Premiéra 31. 1. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Lit.: Hertl, David: Tamara Petkevičová prožila sedm let ve stalinském lágru. Syn se jí narodil za ostnatým drátem. In web ČRo Plus, 31. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Čtenáři knížek Alexandra Solženicyna nebo Varlama Šalamova se mohou domnívat, že o fungování stalinských lágrů vědí vše. Jenže i dnes vycházejí texty, které překvapí. Patří k nim i objemná próza Tamary Petkevičové s názvem Bolest si věk nevybírá. Příběh ženy, která se ve třiadvaceti letech ocitla v lágru, kde se jí převrátil celý život.

Formálně byla sice odsouzena za kontrarevoluční činnost, žádné se však nedopustila.

„Zemřel původce zla, lži, trápení! Svoboda! Každý myslel na to své, já na to, že otevřou brány všech táborů, že osvobodí všechny, kdo jsou ještě naživu! Šokoval mě nekonečný smutek nad smrtí tyrana. Odmítala jsem v hysterii vidět opravdovost lidských emocí. Nemohla jsem pochopit, koho a co oplakává to mnohamilionové obyvatelstvo mocnosti, koho dál označuje slovy ‚rodný otec‘.“

Takto vzpomínala na smrt Josifa Vissarionoviče Stalina v březnu 1953 Tamara Petkevičová, v té době už tři roky „na svobodě“, po sedmi letech v lágrech na ruském severu. Formálně byla sice odsouzena za kontrarevoluční činnost, žádné se však nedopustila, což ostatně potvrdila i její rehabilitace už v lednu 1957.

Odcizení syna

Tamara Petkevičová (1920-2017) pocházela z rodiny Vladislava Petkeviče, od roku 1918 spolehlivého a poctivého člena bolševické strany. Semlely ho procesy v období Velkého teroru; byl zatčen v listopadu 1937 a v lednu 1938 popraven za údajnou špionáž.

Tamara mohla ještě dál studovat fakultu cizích jazyků, v roce 1940 ale odjela do Kyrgyzstánu, kde v té době pobýval ve vyhnanství její budoucí manžel. Tam začala studovat medicínu, ale v lednu 1943 byla i s manželem zatčena.

Prošla řadou lágrů, pracovala na poli, v lese, v lomu, dlouhou dobu v táborové nemocnici a nakonec i v lágrovém divadle.

Prošla řadou lágrů, pracovala na poli, v lese, v lomu, dlouhou dobu v táborové nemocnici a nakonec i v lágrovém divadle. Za ostnatým drátem se jí narodil syn, který jí byl doslova odcizen; prožila tam několik milostných vztahů a potkala množství mimořádných lidí z řad sovětských intelektuálních, vědeckých nebo uměleckých elit.

Veliká prozaička

Petkevičová začala své vzpomínky, které se téměř podobají deníku, sepisovat v šedesátých letech. Poprvé vyšly v roce 1993, pokračování o patnáct let později. Téměř okamžitě se svým rozsáhlým dílem dostala mezi klasiky ruské lágrové literatury a kritici jí zařadili mezi Solženicyna a Šalamova.

„Brečel jsem – to není možné, to je neuvěřitelné. Kolik toho ta žena prožila! Spojuje naprostou životní pravdu a neuvěřitelný talent. Došlo mi, že mám co do činění se skvělým, významným a velikým prozaikem,“ napsal po přečtení vzpomínek Tamary Petkevičové ruský filmový režisér Eldar Rjazanov.

Do češtiny její knihu mimořádně citlivě přeložila rusistka Alena Machoninová, která životní příběh Tamary Petkevičové přiblíží v pořadu Portréty.

Radiodokument