Nepřijatelné soutěžení (2019)

Sdružení firem nejprve vysoutěží zakázku, když státu nabídne nejnižší cenu, aby pak žádalo další peníze pod hrozbou odstoupení od smlouvy, neboť za domluvenou cenu prý neumí silnici postavit.

Stát, respektive Ředitelství silnic a dálnic na změnu ceny kvůli údajně rostoucím vstupům logicky neslyší, neboť by vznikl špatný příklad a přidat by chtěly i firmy na stavbách D1, D6, D35.

Když Eurovia s Metrostavem vidí, že stát od sjednané ceny neustoupí, rozhodly se odstoupit od smlouvy s tím, že místo zdlouhavého soudního řízení bude moci stát vypsat nové řízení výběrové. V něm se pak nejspíše budou o stejnou práci ucházet za více peněz.

Špatná vyjednávací pozice

I tato finta, jak vydírat stát, je ovšem špatným příkladem. V tržním režimu, kdy nic nemá pevnou cenu, existuje jediný způsob, jak ve vztahu státu a soukromých dodavatelů zachovat nějaký řád. Striktně trvat na tom, že se nemění pravidla během hry a co se jednou domluví, to platí.

Že se tak neděje, bude mít dvě příčiny. Tou první budou špatně uzavírané smlouvy. Pomohlo by, kdyby se stát se stavitelem domlouval bez právníků. Co se postaví, do kdy a za co.

Vážnější je pak druhý problém. Ten, kdo platí, tedy stát, by měl mít možnost v budoucnu odmítnout firmu, se kterou udělal špatnou zkušenost.

V konkrétním případě dálnice D11 by to mělo vypadat tak, že stát kvůli špatné zkušenosti, kterou učinil s Eurovií a Metrostavem mezi Hradcem Králové a Smiřicemi už u těchto firem pro jistotu žádnou další práci neobjedná a to nikde a nikdy.

Do špatné vyjednávací pozice se stát dostal proto, že sám neumí nic postavit. Měl by se to asi znovu naučit, pokud nechce pořizovat silnice předražené a nekvalitní a ještě být přitom pro smích soukromým společnostem, které soutěžení spíše předstírají, než by ke své škodě doopravdy soutěžily.